Závěrečné ateliérové kritiky

Tak nejtěžší část semestru mám za sebou. Poslední týden jsem měl tradičně velmi napilno což završila dnešní prezentace.

Pokud by přínosem a ponaučením z celého mého místního pobytu mělo být zvládnutí prezentace a její přípravy, bylo by to více než dostačující. Při zpětném zamyšlení nad oběma semestry však ani jedna z prezentací, ateliérových kritik, nebyla tak úplně (většinou teda vůbec) podle představ...

Na tu dnešní jsem měl nakročeno více než dobře. Protože začátek byl už v 8 hodin ráno, museli jsme všechny materiály a plachty vytisknout o den dříve! Což se mi dokonce do zavíračky nejdéle otevřené tiskárny v Singapuru podařilo. Naklusal jsem tam krátce před osmou večerní. Měli do půl deváté. Když jsem měl téměř dobojováno s "denním předstihem", byl to skvělý pocit i úleva. Zbytek noci, která se stávala druhou bdělou v řadě, jsem měl na dokončení modelu, pověšení plachet a, jak jsem doufal, krátký spánek.

Poučen z chyb v předchozích prezentacích jsem si tentokrát zakládal zejména na způsobu prezentace. Obsah i v architektuře, jak jsem si mnohokrát ověřil, totiž není o nic důležitější než způsob podání (nebo by se dalo říci- prodeje). Ke druhé raní jsme všichni začali připravovat místnost. Přemístili obří společný urbanistický model a vyvěsili si týmové (nebo občas individuální:-D) plachty. Před třetí hodinou, po nějakých 45 hodinách na nohou, jsem doklusal na byt. Přes den jsem po třech dnech už smrděl i sám sobě, tričko bylo více černé než původně oranžové a z prstů jsem si spolu s lepidlem trhal kůži. Budík jsem nastavil na tři čtvrtě na šest. Vlastně tři po sobě, po půl hodině, a čtvrtý nezávislý. Zbývalo mi dolepit kousek modelu a rozmyslet si řeč.

Tak se stalo, že mi telefon skutečně začal zvonit. Ale místo noční tmy mě vítalo div ne polední slunce a místo zvuku budíku volal spolužák. Ještě, že oblečení jsem si pečlivě připravil a dokonce i "vyžehlil" před spaním. Na nohou jsem byl rychle. Pohled na hodinky při doběhu do školy mě nepotěšil. krátce před desátou hodinou. Takřka dvě hodiny po plánovaném zahájení. Jediné, co jsem si v duchu řekl bylo: "Promiň Eriku (vedoucí), tak mi to zase nevyšlo. Ale tentokrát jsem byl fakt skoro připravenej, jen jsem se šel z obavy před následky nevyspalosti na chvilku natáhnout."

Jak jsem zjistil při pohledu na telefon, budík mi musel v pokoji vyřvávat celou hodinu a půl, což jsem patrně vůbec nezaregistroval, protože jsem ani nevyvinul tu obvyklou námahu ho vypnout. Zřejmě to byla dobrá "background music", hudba na pozadí.

Můj model výseku fasády vytisknutý na 3D tiskárně

Do výstavní místnosti jsem přišel ve chvíli, kdy bylo po konci společné prezentace první poloviny semestru a o svém následném projektu mluvila první dvojice. Erik si mě samozřejmě všiml, proběhlo to beze slov a nakonec i, z mého pohledu a k mé úlevě, bez "průšvihu". Model jsem donesl tak, jak v noci zůstal. Vypadal obstojně.

Můj model výseku fasády vytisknutý na 3D tiskárně

Po dvou a půl hodinách mé přítomnosti jsem dostal prostor. Subjektivně řečeno, řeč i obhajoba se mi tentokrát povedla. Dostal jsem podnětné připomínky a případné problémy jsem si snad obhájil. Chyb, jako byla chybějící část půdorysu, které jsem si včera během práce vůbec nevšiml i další drobné i větší nedorazy zůstaly bez povšimnutí. Pravda u jakékoli delší prezentace je totiž ta, že pozornost poroty je po několika hodinách značně snížená. To mi došlo, když jsem byl na konci zeptán ohledně základní myšlenky, kterou jsem s důrazem řekl už v první větě.

Můj model výseku fasády vytisknutý na 3D tiskárně

Díky neplánovaně dlouhému spánku jsem si dnešní den mohl užít. Společný odpolední oběd v většinou ateliéru, kdy jsem se zalíbením pozoroval, jak žádný z nich nedokáže udržet oči otevřené, i krátký návrat na prezentaci jiných ateliérů.

Vedle fakulty architektury zde zvané Škola designu a prostředí, plocha korun tropických stromů mě nepřestává fascinovat.

Pěší cestou z oběda v Buona Vistě pár kilometrů do školy jsem nadšeně fotil vše okolo. Došlo mi, že mé dny v Singapuru se mi nezadržitelně krátí. O zkušenostech z architektury jsem si do notýsku udělal pár poznámek:

Jenom jedno slovo je pro singapurskou architekturu, jak z pozice "návrháře" tak "příjemce- čumila" nejdůležitější: MĚŘÍTKO. Singapur je svým měřítkem (v architektuře) obecně řekl bych evropské město krát dvacet. Bohužel to většinou platí doslova. Přitom příjemná velikost všech částí návrhu (a hlavně té nejvíce vnímané části- hmotové členění a fasáda) je pro vizuální přitažlivost a dobré cítění se v prostoru klíčové. Zdaleka nejenom v Singapuru.

Co je možné v designu tolerovat v Singapuru není možné v Evropě a naopak. Mám na mysli zejména různé "archwars" příspěvky: zbytečné, někdy kýčovité, jindy hloupé architektonické prvky. V pochopení místní architektury jsem udělal velký pokrok zejména v tomto semestru. Přiznám se, že některé stavby, které mě přišli první měsíc za hranou dnes hodnotím jako vcelku oka a naopak- přitažlivé a mnohdy líbivé stavby evropského střihu (dalo by se snad říct "mezinárodního stylu" a těch je snad většina) jsou výkonnostně velmi špatné v tropickém vlhkém prostředí. Důvodem pro určitou míru tolerance "divných staveb" je myslím podceňovaná vliv síly slunečního svitu. Skoro bych řekl, že ostré slunce některé prvky zjemní. Obzvláště tolerantní je k jakékoli formě natřené na bílo. Tento postřeh však hloupé baráky rozhodně neomlouvá, spíš se stávají v daném prostředí "přijatelnějšími", než by byly jinde. A také dává částečné vysvětlení pro, na naše poměry někdy až přehnanou, vágní ornamentálnost muslimské architektury.

Další dnešní nápad je pedagogický. Singapur a potažmo naše současná architektura mám pocit naprosto propadá ve snaze vytvořit fungující městské ikony. Stavby, řekněme pro město, "vyšší etické důstojnosti". Nikoli v názvu, ale v projevu. Místa, která identifikují určitý prostor v Singapuru jsou často ty nejvyšší domy mezi vysokými, takřka každý druhý dům začíná být obyvatelný od pátého podlaží výše- nižší podlaží jsou buď vjezd do garáží nebo mega velký prázdný "společenský" prostor. Na druhou stranu značná radikalita, která je Singapuru vlastní, nám v Čechách velmi chybí. Zmíněná pedagogičnost tohoto příspěvku je kvůli možným školním ateliérovým zadáním. Přístup v Singapuru a v Čechách se velmi liší. Jak rozeberu dále, je to dvojstranná záležitost. Kdybych však v příštím semestru vedl u nás školní ateliér, vypsal bych téma: Předpokládejme, že zbouráme pražský hrad. (ano, proč jít rovnou do takového extrému, skoro bych řekl pýchy Čechů) Navrhněte a zamyslete se nad možnosti reprezentace ikonické architektury v současném světě, neboli- jak "uměle" vdechnout identitu místu. Na to, jak se zcela zásadně během 20. a 21. století změnil hodnotový žebříček společnosti, architektura nedokázala zareagovat ve smyslu vytvoření nějakého nového. (Jestli ovšem architektura takové možnosti má... Ambice jejích tvůrců jsou přítomné určitě) Kromě toho, že by mě podobný výzkum zajímal, cílem je zejména poukázat na šílenou přízemnost našeho uvažování: Akademická půda snese hodně. A může si dovolit hodně provokovat. Jak mysl studentů, tak vnějších pozorovatelů. A pokrok vzniká právě pečlivě promýšlenými vzdušnými zámky. Problém je, že pokud člověk tuto vzletnost nemá natrénovanou z trenažeru, v praxi těžko přijde. Samozřejmě naopak to dopadá také katastrofou. Možná jsem tu myšlenku tady na blogu již použil, ale mohu ji zopakovat: máloco by bylo větší katastrofou pro českou architekturu, než kdyby ji k nám přijel navrhovat Singapurec. Oni ty vzdušné zámky značně otupují cit pro intervenci do existujícího prostředí, čili člověk trénovaný v Singapuru nedokáže ocenit kvality prostředí historických měst. Což však v případě Singapuru i dalších asijských měst v podstatě nikdy není problém. (I Čína si už svoji historii v podstatě vymýtila.)
I v našem zadání v tomto semestru, kdy jsme začali od kompletního masterplanu celé menší čtvrti bylo, že takřka s většinou sousedících budov si nemusíme lámat hlavu- do několika let budou nahrazeny jinými. Když jsem se tam procházel, přišlo mi, že ty stávající objekty přitom byly staré jen několik let. Místa, která jsou tvořena a nahrazována takto plošně pod rukou jednoho člověka či kanceláře, většinou nedokáží prostor udělat dostatečně bohatým, zajímavým, vícevrstvým podobně jako je tomu u měst vyvíjejících a tvořících si identitu po desetiletí. Jak by se tedy chovala Praha kdyby svoji ikonu ztratila?

V tomto příspěvku bych si ještě rád zrekapituloval, skoro bych řekl "pády a pády" (místo obvyklého vzestupy a pády) na ateliérových kritikách v tomto roce. Úplně první, zářijovou si už úplně nevybavuji, zcela určitě jsem přišel pozdě, ale bylo to mnohokrát vynahrazeno druhou kritikou v pořadí, na kterou jsem se svým polským kolegou pro změnu nedorazil vůbec. V zápalu boje jsme pracovali na modelu tak dlouho, že když jsme jej přinesli hotový, nějakých pět hodin po začátku a prakticky během závěrečné řeči- už nám nebyl dána možnost prezentovat. Tenkrát to byl ohromný průšvih, ze kterého jsem měl výčitky nezvykle dlouhou dobu. Závěrečná kritika v prvním semestru také nebyla ideální. Model, který jsme si s tím stejným člověkem vymysleli byl tak pracný, že jsme nebyli schopni ho nějak obstojně dokončit. Dojem z naší výsledné prezentace musel být minimálně rozpačitý. Přitom projekt, nebo alespoň jeho tvůrčí část, myslím přesáhla ambice ateliérového zadání.

První kritiku v druhém semestru si také přesně nevybavuji. Další prezentaci jsem nestihl vytisknout a prezentoval jsem pár obrázků na monitoru. V té následující jsem si během řeči vybral slabou chvilku největší únavy, která se projevila mutováním hlasu a v podstatě- poprvé v angličtině- nevědomím toho, co říkám. Byly to hlouposti. Kromě toho jsem občas prezentoval vcelku ok, i když si nepamatuji, že bych kdy byl včas. Na dnešní kritiku jsem byl připraven úplně nejlépe, věděl jsem co a jak chci prezentovat a byl jsem si jistý v kramflekách. Projekt mě mnohému naučil. Jedinou obavu jsem měl, abych si zase nevybral unavenou chvilku, pokud bych byl další noc beze spánku. A tu jsem si, jak už víte, nevybral. Byl jsem vyspalý takřka do růžova ..

Doufám, že se na blog přemůžu ještě s jedním příspěvkem ohledně hodnocení ateliérové výuky na NUS. Zatím si dovolím krátké shrnutí. I když to z předchozího možná nevypadá růžově, oba semestry byly velmi dobré, podnětné, poučné a zakončené -doufám- obstojnou prací. V žádném případě se však ani neblížili mé erazmácké představě "odpočinku" nebo řekněme "práce na půl plynu", ve kterou jsem tak trochu doufal. Jenže to bych nemohl mít ambice a tužby jít do nejlepšího ateliéru na této škole. Musím říct, že mě donutil pracovat mnohem víc, než první semestry na ČVUT. Maily s instrukcemi a povinnými věcmi na další setkání, které nám chodili od Erika prakticky dvakrát týdně mě mnohdy moc klidnou noc nepřipravili. Přesto nejdůležitější "úvaha dne" je, že stejně důležité jako obsah vlastních výkresy je i jejich forma (vzhled) a forma prezentace. Neboli dobrý architekt musí být dobrým "návrhářem", tak zdatným "propagátorem". A kromě toho musí být schopný efektivně ovládat svůj čas. To první se učí na školách, to druhé se většinou mylně předpokládá, že přijde jaksi "samo" a to třetí se učí chybami. A těch jsem už snad tento semestr udělal víc než dost.

Prezentace:
Projekt rozšíření stávajících "flatted factories"- výškových továrenských budov- do ještě větší výšky. Hlavní důraz byl kladen na chování obálky budovy, za tímto účelem jsem ji navrhl z přímkových ploch- konoidů. Výborné statické chování umožňuje eliminovat jakékoli nosné prvky uvnitř dispozice (vyjma stabilizačních vertikálních jader).

Fotografie modelu (laserem řezaný karton, měřítko 1:200):