Sloužit a být obsloužen

Z dnešního dne se podělím o jeden milý zážitek:
Po obědě jsem si, jako to dělám často, došel do okénka s občerstvením pro kávu. Malajský způsob překapávané kávy s kondenzovaným mlékem, take-away za 60 centů, necelých 12 korun. Pro srovnání, opět singapurský paradox: Koupíte-li si takovou kávu v automatu, nebo ledovou v plechovce v supermarketu, bude vás stát minimálně dvakrát tolik, obyčejně 1,50 dolaru a víc. Ale o tom to dnešní psaní není.

Když jsem zamířil do zmiňované kantýny, byl jsem nadmíru šokován, když jsem byl prodavačkou vyzván, abych svůj požadavek napsal na papír. Prodavačka, leč milá a usměvavá, byla neslyšící. A vlastně, co je na tom zážitku zvláštního? Asi to, že bohužel lidi v takovémhle (vlastně jakémkoli obyčejném) zaměstnání vídáme tak žalostně málo. Toto bylo poprvé, co mě obsluhoval handicapovaný člověk v naprosto normálním prostředí, tedy žádná rádoby kavárna pro neslyšící. Zaměstnanec jako každý jiný. Po dnešním zážitku bych byl moc rád, kdyby se z toho stal standart, o který by nebylo třeba sdílet přes půl zeměkoule. Psát umí každý, tak co je zvláštního svoji objednávku napsat na papírek? Zbytek je vždycky stejný, s tím rozdílem, že takto má obsluhující člověk pocit plnohodnotného začlenění do společnosti a dostane práci, která naplňuje nejen jeho, ale svoji radost může předávat dále. Takový vděk a radost z práce u zdravých zaměstnanců vídám daleko méně často.

A tak si kladu otázku, co brání zaměstnávání handicapovaných lidí do podobných pozic, ve kterých mohou fungovat stejně, jako ostatní? Nevůle zaměstnavatele? Vždyť tohle je docela dobrý business model, který by zákazníky spíše přitáhl, nebo ne? Či je to právní problém o kterém nevím? To by byla otevřená diskriminace o které pochybuji. Tak že by zkrátka konzervativní společnost a s ní spjaté předsudky?

Jak to bylo po Pekingu... KL, Melaka, Singapur

Čas mi v Singapuru rychle utíká, a tak tu mám opět polovinu semestru za sebou a právě probíhající takzvaný Recess week. Příjemný týdenní semestrální "poločas". Zatímco ten minulý jsem podnikl cestu do bornejské džungle, tento týden se navzdory plánům nikam nevydám. Místo toho mě bolí hlava z dalších plánů. V jihovýchodní Asii je ještě velmi mnoho dech-beroucích míst, kam bych rád zavítal, a tak počítám volné dny i úspory a trávím příjemné chvíle cestováním prstem po mapě. Než se ale někam vydám, podělím se o zážitky z uplynulých dvou měsíců i oddychové, leč dobrodružné cesty zpět z Číny.

Z Pekingu jsem odlétal v sobotu 3. ledna o půl třetí ráno, dvě hodiny po Markétě. Bezpečnostní kontrola na Pekingském letišti trvala věčnost a důkladností se nepodobala žádné, kterou jsem zatím absolvoval. Poprvé ze všech letů mě nepustili do letadla s repelentem, který jsem musel vyhodit. Měl jsem ho ještě z ČR.  Letěl jsem s AirAsia, která byla nedlouho předtím další z východoasijských společností, které v uplynulých měsících zažily katastrofu svého stroje. A tak po celou dobu letu k nám mluvil kapitán s detailními informacemi o stavu počasí. Přistání v Kuala Lumpuru bylo v krásných 9 hodin ráno. Celý zbytek dne a vlastně i pobytu v KL jsem proválel a odpočíval. Neměl jsem potřebu do hlavy soukat další zážitky a přebíjet si ty čínské. Zázemí pro to jsem měl úžasné, opět jsem se potkal s čínským profesorem, u kterého jsem byl na gauči při první návštěvě, a opět jsme měli "mind-challenging" diskuze. První místo, které jsem v KL navštívil byla výstava pokladů z Letního paláce v Pekingu. Takže čínský výlet pokračoval. Celé dlouhé prázdniny začaly v Indonésii a na ostrově Jáva, slavném pro batikovaný oděv. Když jsem objevil, že muzeum textilu v KL vystavovalo malajský batik, zakončení výletu se neobešlo bez jeho návštěvy. Ještě předtím jsem se nechal zkulturnit v nějakém indickém holičství, kde jsem si poprvé užil i ztrátu, v té době už plnovousu:-D, pod rukama šikovného Inda.

Tradiční oděvy některých etnik v Malajsii, muzeum textilu

Při této druhé návštěvě ve mě Kuala Lumpur zanechal příjemnější obraz, než při té první před takřka půl rokem. Cítil jsem se mnohem bezpečněji a město mi přišlo daleko "normálnější" než prve. Asi proto, že první návštěvu jsem směřoval zejména do oblasti Twin Towers a bezprostředního centra, kde jsem se střetával se slumy a chudinskou čtvrtí. Druhá návštěva byla omezená na bohatší obytnou čtvrť, několik míst, muzejí, v centru a nový autobusový terminál na jihu, z něhož jsem zamířil do Melaky, historického města pod UNESCO zhruba na půl cesty mezi KL a SIN.

Co město v jihovýchodní Asii, to vlastní svérázný vzhled místních taxíků.

Melaka je jedno ze dvou zachovalých malajských měst, jejichž historická jádra zamrzla kdesi v počátcích 20. století. Druhé podobné místo je GeorgeTown na ostrově Penang u hranic s Thajskem. Celou malajskou část výletu jsem si naprosto užíval, protože jsem byl (možná úplně poprvé v životě) naprosto volný jak co se času týče tak i plánovaných míst. Všude jsem mohl zůstat, jak dlouho mě to tam bavilo, a poté se přesunout někam dál. Tak jsem po příjezdu do Melaky obešel pár hostelů, našel si postel v jednom ze starých čínských obchodních domků a následujících několik dní jen bloumal městem, odpočíval a jedl. V Melace jsem objevil spoustu úplně zbytečných muzeí, věnovaných místním organizacím, několik pěkných koloniálních domků i protestantský kostel. Muzeum architektury rozhodně vše ostatní předčilo, protože poutavě vysvětluje historii i kořeny současné malajské architektury.

Výborné muzeum malajské architektury

Protože mi i tak čas utíkal, ve čtvrtek jsem dostal last-minute mail, že ten den bych se měl stavit ve škole na nějakou přednášku. Poprvé mě to trochu nakoplo směrem k nadcházejícímu semestru. Samozřejmě, že jsem se hned nesbalil a neodjel do Singapuru, ale začal jsem chtě-nechtě uvažovat o škole. Do Singapuru jsem se rozhodl vrátit v pátek a mít víkend, abych se "usadil".

Sice krátce po Vánocích, ale ani letos jsem nebyl ochuzen o jesličky:-)

V hostelu jsem se náhodou dal do řeči s cestovatelkou z Taiwanu, která měla také zamířeno do Singapuru následující den. Spojili jsme síly a cesta nám hezky utíkala. V Malajsii jsem si ještě nakoupil pár věcí, které jsou v Singapuru výrazně dražší, například čokoládu, med, pořádnou svačinu a whisky, abych zahnal nachlazení a červy z Číny. Autobus, který nás vezl z Melaky do Singapuru měl úplně luxusní sedačky, srovnatelné leda s koženými sedačkami v drahém BMW. Na hranici následovalo několikeré vystupování a pasová kontrola. Nakonec se z toho stal jeden z největších zážitků celého výletu...

Kanál je pro Melaku -kdysi velevýznamný přístav (dokonce významnější než Singapur)- pořád ještě důležitá a živá tepna obklopena stylovými pomalovanými domky.

Přechod z Malajsie bez problému, fronta u Singapuru, dlouhé čekání, než si Taiwanka vyplní visa on arrival a poté klasická kontrola. Řidič autobusu, ve kterém jsme do Singapuru zbyly sami se loučil se slovy že počká půl hodiny. Když jsem procházel kontrolou zavazadel, byl jsem optán na tekutinu uvnitř batohu. Samozřejmě, že jsem tam měl. Vyndal jsem whisky v originálním balení, abych byl následně policií chycen a odveden. Víte co jste provedl? Neměl jsem tušení, litr alkoholu je přeci běžně povolen a není třeba ho proclívat. Porušil jste singapurské zákony, bylo mi policistou stroze oznámeno. Pokutu mi vyčíslili na 110 SGD plus clo. Whisky stála nějakých 17 MYR, tedy asi 6,3 SGD (120 Kč), byla to malá, 350ml lahvička.

Hmm, místo 6,3 dolarů platit 110 pokutu a 17 clo? Tedy cca 2100Kč za láhev v hodnotě 120 korun? Rázem se z levného produktu stala tak 18-ti letá single malt ve výročním balení. Čučel jsem jako péro z gauče tak hloupě, až mi policista pokutu odpustil. Ale clo jsem zaplatit musel. No i tak se mi lahvička docela prodražila na nějakých 420 korun. Bezcelní pravidla pro jednu láhev alkoholu v Singapuru platí pro všechny státy světa. S výjimkou lidí přijíždějících z Malajsie. To jsem samozřejmě nemohl vědět. Nebo vlastně jo, měl jsem se koukat na billboard před celní kontrolou, který jsem však kvůli jeho velikosti přehlédl. Měl něco kolem 2krát1 metr. Jinak stačilo obsah přelít do jiné, neoriginální, lahve a bylo by po problému. Nebo možná jej vypít před policajtem, pak by nebylo co proclívat, na to jsem se ale zrovna toho dne necítil :-).

Bohužel, pro dlouhého zdržení s clem, jsme byli nemile zaskočeni když jsme zjistili, že na nás autobus (i když jsme v něm byli jediní) nečekal. Na světě byl další problém, protože já měl jen 100 dolarovou bankovku a svoji tramvajenku. Taiwanka potřebovala směnárnu, která ale nikde na hranici není. Tak jak se dá rozměnit 1 dolar na autobus? Začali jsme trochu zoufat, když sáhla do peněženky a našla pár drobných singapurských mincí od rodičů, což nás od prekérní situace zachránilo.

Dobrodružné putování ze Singapuru na Bali a Jávu, z Hong Kongu na sever Číny a z Kuala Lumpuru na jih do Singapuru skončilo ubytováním se na koleji Prince George's Park Residence na okraji kampusu v Kent Ridge. Poprvé budu trávit semestr ve vlastním malém pokoji. A co je pro mne nejdůležitější, v universitním kampusu, asi 20 minut pěšky nebo 5 minut busem na fakultu.

Obraz z galerie v Melace

Víkend před začátkem semestru jsem se ještě stihl podívat na Singapuru okem místního průvodce, když jsem Taiwanské cestovatelce ukázal krásy Singapuru. I pro mě bylo svěží, podívat se na Singapur novýma očima, navíc po dlouhé pauze. A tak jsem si začal všímat věcí, které mi dříve nevadili a nyní začali a naopak.

Nový semestr jsem začal výběrem pěti předmětů. Ateliér jsem si vybral u Američana Erika. S ním a Němcem Florianem jsem strávil i minulý semestr, ale jsem přesvědčen, že je to nejlepší ateliér tady na škole. Téma tohoto semestru je architektura v rovníkovém klima, (Hot, Wet &Breezy). Další předmět mám Strategies for Sustainable Architecture. Předmět, který se ukázal být mnohem méně zajímavý, než jsem očekával, a to zejména pro povinnost psát šest rozborů na dané čtení během semestru, připravit prezentaci a na závěr absolvovat zkoušku, která mi nešťastně půlí volno na konci semestru. Contemporary Theories je další předmět zejména o uvažování nad úvahami jiných. Ačkoli přednášky také nejsou nejzajímavější, jeho absolvování není tak obtížné.Čtvrtý architektonický předmět mám Planting Design, trochu krajinářské, nebo spíše zahradní, architektury. Výsledkem tohoto předmětu alespoň je, že mě přešlo nadšení do krajinářské a zahradní architektury získané v minulém semestru. Posledním a zřejmě sebevražedným předmětem, který absolvuji je Čínština, kterou mám intenzivně 6 hodin týdně se spoustou úkolů a testů. Ale pokus proniknout do logiky zcela odlišného jazyka je výlet nadmíru zajímavý.

Protože jsem na blog nepřispíval v uplynulých dvou měsících, v krátkosti shrnu, o jaké zážitky jste přišli. Vlastně jich nebylo mnoho. Architektura má tu výbornou vlastnost, že člověka úplně pohltí a odřízne od jakéhokoli normálního či společenského života. A tak jsem leden strávil ve škole a únor na pokoji. V lednu jsem psal eseje, chodil na přednášky a pravidelně se stravoval. V únoru jsem koukal do monitoru a zkoušel vylepšit sebeprezentaci v portfoliu a materiálech, které jsem podával spolu s přihláškou do Kodaně. Tím se mi často stávalo, že jsem viděl svítání, prospal odpolední teplé slunko a snídal večeří. V tomto týdnu se pokouším napravit životosprávu a udělat si čas a klid na čtení, filmy a -jak jsem zmínil na začátku- plánování dalších výprav.

Tím jsem nucen čelit mnoha velmi těžkým rozhodnutím, a to která země či místo by měla dostat přednost před jinou a jak to naplánovat co nejefektivněji a zároveň ekonomicky. Nerad bych jihovýchodní Asii opustil aniž bych se podíval do Bangkoku, na chrámy Angor Wat, do Hanoje a severního Vietnamu, stejně tak jako na některé krásy Laosu, jezero Inle či chrámovou oblast Bagar v Barmě. Že všechno asi nestihnu je mi jasné...

Obraz z galerie v Melace

Peking, zakázané město

Těm, co netrpělivě čekali na další příspěvek se omlouvám za čekání, ale konečně je to tu. Za dokončení příběhu o Číně děkuju Markétě, která je hlavním autorem následujících řádků:

Hlavní město, srdce komunistické Číny, pro nás bylo nejsevernějším bodem cesty. Spolu s rostoucí zeměpisnou šířkou vytrvale klesala teplota, která je v Pekingu podobná té naší.

Za dopoledne jsme z Pingyaa překonali dalších skoro 600 kilometrů. Hned z nádraží jsme se vydali metrem k Letnímu paláci (UNESCO), sezónnímu sídlu císařské rodiny. Palác byl postaven v 18. století a leží na návrší Wan-šou (což je v poetickém překladu Hora dlouhověkosti). Šplhali jsme po schodištích nahoru a proplétali se mezi jednotlivými budovami. Na vrcholu se nám otevřel nádherný výhled na jezero, inspirované Západním jezerem v Hangzhou, které v sobě ukrývá malý ostrov spojený s pevninou Mramorovým mostem. Vodní plocha byla zamrzlá a v jedné se části i bruslilo. V komplexu jsou také císařské zahrady. Konečně jsme se tedy dočkali pohledu na třpytivou zimní čínskou zahradu i se zamrzlou vodní plochou.

Procházeli jsme se kolem jezera a zastihli jsme vojenskou jednotku v zeleném – naše první setkání s hordou čínských vojáků. U jezera jsme také potkali muže, který mokrým štětcem kreslil na chodník čínské znaky. Někteří kolemjdoucí se k němu cestou přidávali a sledovali se zalíbením jeho text. Bylo to takové pomíjivé kouzlo. Psal a předchozí elegantní znaky, které nechával za sebou, pomalu mizely pod slunečními paprsky.

Zvláštní, velmi zvláštní forma meditace...

Uvažovali jsme, jak naložíme s naším prvním večerem v Pekingu. Volba padla na další představení. Vybrali jsme si Red Theatre se show Legenda Kung Fu. Mělo se jednat o turističtější formu představení, dokonce s anglickým textem. Show byla vskutku akční, plná světelných efektů. Příběh vyprávěl o malém chlapci, který se toužil stát mistrem Kung Fu. Během představení byla ukázána klasická bojová umění spojená s tancem.

Večer se nám po kulturním zážitku rychle krátil a tak jsme začali hledat ubytování. Původně zamýšlený hostel nepřicházel v úvahu poté, co jsme se podívali na recenze a polohu. Mělo být obtížné jej najít a o tom už jsme věděli své a nechtěli podobné zkušenosti opakovat. Co byl největší problém- podle recenzí tam o topení ještě neslyšeli. S blížícím se Silvestrem se nepříjemně všude zvýšily ceny. Klepat se zimou a ještě si za to připlatit se nám vážně nechtělo, tak jsme začali hledat něco jiného. Cestou k novému cíli jsme náhodně objevili malý hostel s velice příznivou cenou a bylo jasno. Úplně volno neměli. Takže na první večer nám recepční nabídla šesti-lůžkový pokoj. Chvíli jsme váhali a zřejmě si toho všimla, takže dodala, že je pokoj úplně prázdný. „Ok, to bereme.“ Bohužel ve starém tradičním čínském domě moc tepla také nebylo. Tu noc jsme spali na jedné palandě hned nahoře pod klimatizací, jen abychom ukořistili trochu tepla. Nakonec jsme ale v hostelu zůstali celou dobu pobytu v Pekingu. Sice jsme se stěhovali na každou noc do jiného pokoje, ale ničemu to nevadilo. Polohou byl asi 5 minut chůze od Tiamenu (Náměstí Nebeského klidu).

Welcome to the real China of 2015

Ráno jsme se tedy vydali na slavné Náměstí Nebeského klidu a naše první znechucení Pekingem začalo. Je to druhé největší náměstí hned po Rudém náměstí v Moskvě. Celkově zaujímá stejnou rozlohu jako Vatikán – neuvěřitelné. Peking je posedlý zábradlími, zátarasy a zábranami. Kolem náměstí tomu nebylo jinak. Celý prostor je ostře kontrolován a ze všech stran obehnán ploty. Na každém sloupu jsou kamery a kolem je spousta policistů a jejich blikajících aut. Každý návštěvník před vstupem na náměstí musí projít kontrolou. Číňani se na náměstí dostali až po ukázání identifikačních karet. Tašky jim byli vehementně prohledávány. Evropani zřejmě nepředstavovali takovou hrozbu, takže potom, co jsme si vystáli půlhodinovou frontu s ostatními čínskými turisty, jsme prošli skoro bez povšimnutí. Proceduru jsme museli absolvovat s velkým sebezapřením vícekrát. Na Každém konci náměstí a to i když jsme chtěli jen přejít silnici po obvodu náměstí.

Kolem celého náměstí se třepotají rudé vlajky a všichni nosí beranice s rudými hvězdami. Čepice a malé vlaječky také lidé prodávají na každém rohu. Připadali jsme si trochu jako v rudém (no, lépe řečeno- hodně zlém) snu. Foukal ostrý vítr, pocitově bylo tak mínus 15 a my si proráželi cestu k Zakázanému městu spolu s dalšími návštěvníky.

Vstup do Zakázaného města. Zpočátku jsme měli za to, že ten portrét patří nejvyššímu současnému komančovi (Si Ťin Pching). Sice mi to přišlo nevhodné, ale vzhledem k režimu pochopitelné. Až po nějakém čase nám došlo, že to není žádný současný představitel, nýbrž modla jménem Mao Ce-tung. Peking nám stále dával lekci a realita byla vždy mnohem, mnohem horší, než jsme si i představovali.  

Na Zakázané město jsem byla zvědavá. První co ale člověka praští do očí před vstupní budovou je obrovský portrét Mao Ce-Tunga. Všichni se nadšeně fotí před hlavním vstupem, takže si každý domů odnese i kousek svého Maa. (Celý jeho kult je nehorázně pokřivená historie, která má za následek z mého pohledu nehoráznou a nevratnou katastrofu jak pro současnou, tak i pro budoucí Čínu. Politický systém je věc jedna, ale mluvím-li o kulturní revoluci, tehdejší ztráty na hmotném dědictví země jsou zpět nenahraditelné. Napadá mě srovnání s temnou stránkou husitského hnutí u nás. Budu zvědav, jak bude pomýlený pohled na nedávnou historii v Číně trvat, musím ale uznat, že jsem během celého pobytu potkal pár lidí, kteří zřejmě zašli nad rámec místních hodin dějepisu a měli vlastní pohled na věc. (Maa) A nebáli se ho se mnou sdílet. Tímto budiž oslaveni.:-D) 

Celý komplex je obrovský. Majestátní je asi lepší slovo. Prostě vladařský palác. Opevněné město.

S proudem jsme se dostali do vnitřního areálu, procházeli jednotlivá nádvoří, až jsme se dostali v zadní části k císařským zahradám. Při návratu zpět jsme chtěli opět dojít na náměstí. Před hlavním vstupem nám bylo řečeno, že to není možné. Nechápavě jsme zůstali stát, protože to znamenalo, že se musíme vrátit k bočnímu východu a celý komplex zase obejít a stejně tak pár bloků, abychom se dostali k náměstí. Nesmyslné. Pepa to nemohl pochopit, znovu se pak ptal jednoho hlídače, který mu to potvrdil. Pak už to Pepa nevydržel a přímo do očí mu řekl, jestli není šílenec. (Jo, držel jsem se zkrátka, ale přeci jen jsem si nemohl být jistý, jestli anglicky nerozumí.) Ještě štěstí, že tu lidé příliš anglicky neumí, takže mu na to muž odpověděl kývnutím hlavy a nehnul brvou. Nezbylo než se podvolit. Vrátili jsme se na náměstí a rozhodli se navštívit Čínské národní muzeum historie.

 Další příklad z mnoha nehorázných buzerací. Takřka na každém kroku je člověku dáno pocítit, že existuje snažší, přímější a honosnější (rozuměj- normální) cesta, ale jen pro vyvolené, zřejmě komunistické, papaláše. Na ego obyčejných lidí je třeba útočit stále, vždy musí cítit sílu, která je má v malíčku a má nad ním neustálý dohled. Na obr. je vstup do muzea historie na Tiamenu. Majestátní vstupní schodiště. Tak proč ty ploty? Protože návštěvníci vstupují jedním z bočních vchodů, který vypadá jako dveře do šatny, nebo do sklepa. Nalézt jej nám navíc trvalo značnou chvíli, protože jsme se museli prodírat mnoha řadami zátaras a procházet kolem policejních stanovišť. 

Muzeum čínské historie se nevymyká stylu komunistické architektury celého náměstí. Hlavní velký vstup je tvořen sloupořadím. Ovšem proč by návštěvníci měli mít možnost do majestátní budovy vystoupat po hlavním schodišti? Ne, zřejmě je lepší, když budou všichni postupovat vedlejším schodištěm, aby si připadali méněcenně. Další ránou byla jedna z naprosto nejostřejších kontrol u vstupu. Opět jako na letišti, všechna zavazadla nechat zkontrolovat a projít rámem. Policistka mě zastavila u jezdícího pásu a ukázala mi na tašku s tím, že mám uvnitř vodu a jestli se z ní můžu napít. Nejdřív jsem si myslela, že to nemyslí vážně. Nechtěla ustoupit, takže mi nezbylo nic jiného než se před ní opravdu napít. Potom jsme postupovali na podlouhlý koberec, kde jsme si museli rozepnout bundu a byli jsme důkladně prošacováni ze všech stran. Připadala jsem si poníženě a trochu to rozsypalo mou touhu podívat se na umění a historii, které tu skrývají. Setřásli jsme ze sebe nepříjemný pocit a vydali se prozkoumat jednotlivá patra. Podívali jsme se na staré svitky, tradiční čínská řemesla a ukázky afrického umění. Zaujala nás výstava zahraničních darů, které republika dostala během své existence od zástupců jiných států. Mezi množstvím předmětů z celého světa jsme našli také „krásné“ broušené československé vázy od našeho Zápotockého a Husáka.

Škoda – Krteček tam ještě nepřibyl :-). Na závěr jsme si nechali přízemí s nejstaršími artefakty. (Výsledek? Muzeum nebylo propadákem, ale ani uchvacujícím zážitkem prezentujícím historii národa hrdého na to si říkat nejstarší civilizace.) Odcházeli jsme až se zavírací dobou a těšili se na Silvestrovský večer.

Procházeli jsme se rozsvíceným městem a vydali se hledat kapku silvestrovského alkoholu na oslavu. Měli jsme velikou chuť na rýžové víno, ale nepodařilo se nám ho sehnat. Místo toho jsme nakoupili malou láhev 42% čínské vodky a pak menší lahvičku čehosi, co mělo menší procento alkoholu (ve výsledku se to nedalo pít a po odborných poradách s Nasavrkami jsme zjistili, že se malá láhev otevírá jako saponát :-)). Poslední večer roku jsme oslavili ve dvou - tisíce kilometrů daleko od domova. Popřáli jsme rodinám na Skypu a o půlnoci jsme si zapálili šanghajské prskavky. Na Nový rok jsme měli v plánu výlet na Velkou čínskou zeď. Jak jinak přece oslavit začátek roku než stylově :-).

Ráno jsme chtěli ještě stihnout navštívit Mauzoleum Mao Ce-Tunga na náměstí. Bohužel bylo zavřené a vzhledem k velké frontě při cestě ke kontrole jsme se hodně zdrželi. Rychle jsme se pak přesunuli na autobusové nádraží, odkud odjížděl autobus ke Zdi. Rozhodli jsme se využít městskou dopravu, která je oproti nějakým organizovaným zájezdům o mnoho levnější. Čekala nás hodinu a půl dlouhá cesta za město k nejznámější části zdi – Badaling (jedná se o nejzrekonstruovanější část). Tentokrát jsme na výlet měli opravdu krásné počasí.

Zeď působila majestátně. Začali jsme stoupat do vysokých a strmých schodů a nechali se ohromit pohledem na vlnící se linku kamenné zdi v kopcích. Jen jsme byli nepříjemně překvapeni, kolik turistů sem vyráží i v zimě. Museli jsme uznat, že v letní sezoně to musí být naprosto otřesné. V nejvyšších polohách člověk postupoval pomalými krůčky a často musel počkat, až se cesta uvolní. Naštěstí po pár stech metrech (a na konci lanovky) se zeď postupně vyprazdňovala. (Příkrost schodů a fyzická náročnost celého výšlapu nás překvapila. Ještě, že tu pro Zemany mají lanovku.) Spolu se zapadajícím sluncem pomalu se Zeď vylidňovala a my si mohli dojem její velikosti užít naplno.

Po návratu do Pekingu jsme se šli projít po městě.

Nápis říká doslova: Přátelské upozornění od Tiamenské policie; vzhledem k blížícímu se vztyčování národní vlajky na náměstí, tento průchod (vstup na náměstí) je dočasně zavřený. Prosíme, změň svoji trasu. Děkujeme za spolupráci a porozumění.

Na noc se celé Náměstí Nebeského klidu uzavírá a vchody jsou hlídané vojáky. Uzavření omlouvají tím, že se připravuje ceremoniál vyvěšování vlajky na následující ráno. Uvědomili jsme si, že je to snad jediné náměstí na světě, které má otevírací dobu. Je to zvláštní jít na místo, které má zosobňovat národ a republiku a přitom si připadat jako v ZOO. Při procházení podchodem si Pepa chtěl vyfotit ceduli s nápisem, že je náměstí uzavřeno. Za zábradlím u cedule stáli dva zelení panáčci. Jen co udělal Pepa první fotku, už začali oba vojáci volat: „No photo!“ Rychle jsme začali odcházet. Pepa stihl ještě dva nabroušené hlídače natočit. (Nemám vlastního komentáře. Náměstí, na které návštěvníci musí prosit o vstup náměstím není. Je to prostor, který slouží k demonstraci moci a ideologie. Mít v pojmenování slovo "náměstí" mi přijde nevhodný a hanebný výraz.)

Horda čekatelů o vstup na náměstí poblíž portrétu Maa. 

Bez návštěvy Pekingu bychom měli jistě mylnou představu o celé zemi. Na ostatních navštívených místech jsme si nepřipadali jako v nesvobodné zemi. (Jistě, i jinde se prodávali čepky s rudou hvězdou a obrázky Maa, ale až do Pekingu jsme si nedokázali představit, jak si je někdo kupuje, natož nosí.) Až tady jsme si mohli plně uvědomit, jak vypadá totalitní systém a ideologické působení v celé své kráse. Z Pekingu si také odnášíme cennou představu toho, jak se člověk mohl cítit v Československu před rokem 1989. Na závěr jsme se shodli, že do Pekingu už nikdy nepojedeme.

National Center for the Performing Arts, stavba v bezprostřední blízkosti náměstí do svého okolí vůbec nezapadá. Bauhaus vedle Speera. Lidskost vedle Diktatury.

Hned vedle náměstí je moderní budova National Center for the Performing Arts od francouzského architekta Paula Andreua. Budova využívá efektu vodní hladiny, takže svým tvarem připomíná obrovské plovoucí vejce. V noci byla nasvícena třemi barvami a celkový dojem byl působivý. Bohužel budově na kráse ubírá její nešťastné umístění hned vedle totalitní šedi komunistických (sorelových) staveb. Celá vodní plocha kolem budovy je opět obehnaná nízkým zábradlím, ale zábrana je od okraje vody přesně v takové vzdálenosti, že si člověk nemůže plně vychutnat celkově zamýšlený efekt. Asi mylně, ale přesto jsme v tom viděli trochu smutný záměr. (Myslím, že se mýlíš, bylo to zcela záměrně. Naštěstí kovové ploty se dají se změnou smýšlení vytrhat nejsnáz a jdou vždy jako první. A pro nás koneckonců překážku nepředstavovali. Pro pocítění zamýšleného efektu jsme je prostě přelezli.)

Po cestě k hostelu jsme procházeli alejí stromů a zem byla naprosto posetá malými naděleními od ptáků. Když jsme dorazili na hostel, Pepa s patřičným zděšením zjistil, že jedno takové nadělení schytal na bundu a pořádně :-D. Asi se s námi chtěla Čína rozloučit.

Dvanáctá národní přehlídka současného čínského umění, proč tam ti lidé sakra lezou? Mimochodem, u vstupu, tak jako do jakéhokoli muzea v Pekingu, je nutné se prokázat pasem, který si naskenují. Proč?

Poslední den jsme se rozhodli ještě věnovat umění. Vybrali jsme si The National Art Museum of China. Zdejší výstava se měla věnovat současnému modernímu umění posledních pěti let. Po první místnosti s obrazy jsme oba polkli a začínali zatínat pěsti. Měli jsme mylnou představu, že uvidíme to nejlepší od zdejších umělců. Bohužel jsme se dočkali prý toho nejlepšího ale také toho nejvíce ideologického. Ze všech koutů na nás mrkaly budovatelské sochy, dělníci a různé jiné šílenosti. Pepa měl poprvé v galerii pocit, že bude zvracet. (Ne, vážně mi bylo nevolno z toho, co jsem viděl. Poprvé v životě při pohledu na nějaké vizuální umění.) Zvládli jsme pár místností a pak jsme museli rychle odejít. Nešlo to. Nechali jsme jim tam vzkaz: "Poor man, who must look at this art, said to be the best of contemporary China." a pod to jsme se podepsali.

(Bohužel už si text nepamatuju doslova, ale mělo to šťávu... Pamatuju si jen začátek: Nebozí lidé, kteří musí konzumovat takové "umění". Řečeno to nejlepší ze současné Číny... Abych to uvedl do kontextu. Tady už jsem se, i s vidinou brzkého odjezdu, nedokázal udržet. Navíc to bylo vážně velmi špatné (i když stylové) završení zlého Pekingského snu)

To nejsou Leninovi dělníci, to jsou spokojení čínští občané vysochané někdy v roce 2011. 

Ani tohle není náš Joža Úprka z z přelomu 19. a 20. století...

...ale malba současná, dokonce oceněná jako "excelentní práce".

Naší další zastávkou byla budova Čínské státní televize (CCTV) od Koolhase a Scheerena. Vypadá trošku jako rozkročené kalhoty. (Také má neoficiální označení "Velké trenky") Dostali jsme se do části města plné výškových budov. Samozřejmě se kolem stále staví další a další.

Rodící se nový Peking Business District :-)

Do programu jsme zařadili ještě olympijské stadiony z OH v roce 2008. Nemohli jsme si nechat ujít Ptačí hnízdo od Aj Wej Weje a také Národní plavecký stadion. Prošli jsme rozsáhlým olympijským areálem a počkali až do setmění, kdy oba stadiony rozsvítili.

Na poslední večer jsme si dopřáli výbornou večeři v korejské restauraci a potom jsme se šli projít na ostrůvek plný barů. Objevili jsme kousek přátelštější části Pekingu, který už nepůsobil tak svázaně. Všude hrála hudba a my si začali uvědomovat, že si brzy budeme muset dát opět sbohem na dalších pět měsíců.

Pomalu jsme se vydali na metro směrem na letiště. Bohužel jsme oba odlétali z jiného terminálu, takže jsme se museli rozloučit ještě o něco dřív. Dva krásné týdny utekly jako voda a nastal čas vyrazit každý jiným směrem. Bylo to úžasné setkání s jinou kulturou a jiným světem.

Děkuji za čínské rande :-).

Moje pozn. na závěr: Text v závorkách je povětšinou moje doplnění k Markétinému vyprávění.