Z dnešního dne se podělím o jeden milý zážitek:
Po obědě jsem si, jako to dělám často, došel do okénka s občerstvením pro kávu. Malajský způsob překapávané kávy s kondenzovaným mlékem, take-away za 60 centů, necelých 12 korun. Pro srovnání, opět singapurský paradox: Koupíte-li si takovou kávu v automatu, nebo ledovou v plechovce v supermarketu, bude vás stát minimálně dvakrát tolik, obyčejně 1,50 dolaru a víc. Ale o tom to dnešní psaní není.
Když jsem zamířil do zmiňované kantýny, byl jsem nadmíru šokován, když jsem byl prodavačkou vyzván, abych svůj požadavek napsal na papír. Prodavačka, leč milá a usměvavá, byla neslyšící. A vlastně, co je na tom zážitku zvláštního? Asi to, že bohužel lidi v takovémhle (vlastně jakémkoli obyčejném) zaměstnání vídáme tak žalostně málo. Toto bylo poprvé, co mě obsluhoval handicapovaný člověk v naprosto normálním prostředí, tedy žádná rádoby kavárna pro neslyšící. Zaměstnanec jako každý jiný. Po dnešním zážitku bych byl moc rád, kdyby se z toho stal standart, o který by nebylo třeba sdílet přes půl zeměkoule. Psát umí každý, tak co je zvláštního svoji objednávku napsat na papírek? Zbytek je vždycky stejný, s tím rozdílem, že takto má obsluhující člověk pocit plnohodnotného začlenění do společnosti a dostane práci, která naplňuje nejen jeho, ale svoji radost může předávat dále. Takový vděk a radost z práce u zdravých zaměstnanců vídám daleko méně často.
A tak si kladu otázku, co brání zaměstnávání handicapovaných lidí do podobných pozic, ve kterých mohou fungovat stejně, jako ostatní? Nevůle zaměstnavatele? Vždyť tohle je docela dobrý business model, který by zákazníky spíše přitáhl, nebo ne? Či je to právní problém o kterém nevím? To by byla otevřená diskriminace o které pochybuji. Tak že by zkrátka konzervativní společnost a s ní spjaté předsudky?
No tak to je pozitivní příspěvek. Jo jo, tohle je na širší diskusi... ale super, že i ve světě se najde ochotný zaměstnavatel i spoluzaměstnanci (doufám) a nadšený konzument :-)
OdpovědětVymazat