Jakarta, Hong Kong

JAKARTA

Město velké, špinavé a nepříliš přitažlivé. Nicméně místní Národní muzeum nabízí zajímavou explozici o místní kultuře, historii i stavění. A tak si pojďme shrnout základní charakteristiky indonéské architektury. Tradiční domy jsou převážně z přírodních materiálů- týk, jackfruit, bambus, ratan, listí, tráva, rákos... Na Borneu, Sumatře a Sulawesi je většina domů, podobně jako v Malajsii, na kůlech, vyvýšená nad zemí. Balinéské domy mají dvůr, ve kterém je oltář, k denním náboženským rituálům. Dekorace a řezby vyjadřují sociální postavení majitele, případně chrání obyvatele před neštěstím a nehodami. 

místní, opět zvláštní, taxi

Jakarta kousek z centra se mění v slumy

HONG KONG

Bank of China, Hong Kong v mlze

zelený Hong Kong

v popředí muzeum čaje

...které má expozici čajových konvic a historii a způsob podávání čaje,
některé konvičky jsou prostě tvarově luxusní

navrhovat parky prostě v Číně umí, tohle je jeden v centru města nedaleko zastřešené ptačí rezervace

...a tohle se ukrývá uvnitř

klasický motiv čínských zahrad

ty kopce ve středu města jsou fakt velké, ale výhled prima

Aberdeen, nedaleko místa, kde přespávám

Yogyakarta, Jakarta - postřehy z cestování

Blíží se sobotní pátá hodina ranní, sedím v kavárně v centru Jakarty a pokouším se v tomto příspěvku shrnout zážitky posledních dnů. Bylo jich mnoho a těžko se mi zpětně vybavují. Skončil jsem pondělní pláží a cestou z Bali, která se nečekaně obohatila o noční dobrodružství na kráteru aktivní sopky Ijen.

Nejprve jsem sedl na autobus z Denpasaru, hlavního města Bali, a jel hodiny na jeho západní konec, městečka Gilimanuk, přesedl na ferry a ocitl se na Jávě. Uprostřed noci a bez peněz. A z místního bankomatu mi nešly vybrat. Restaurace nebo stánek s jídlem nikde, jediný supermarket na pobřeží trochu ukojil můj hlad. Cestou na vlakové nádraží, kde jsem měl v plánu vydržet do odjezdu ranního vlaku do Yogakarty, jsem minul stánek s nápisem turistické informace. Ještě se v něm svítilo, tak jsem se optal na nějaké blízké restaurační zařízení a z dotazu došlo na možnost celonočního výšlapu do dna kráteru Ijen, vzdáleného dobré 2 hodiny jízdy z města Banyuwangi na pobřeží a dalších 2 hodin výstupu a sestupu do kráteru. V něm několik šílenců těží síru, kterou v koších vynášejí ven. Na výstup jsem se přidal k jednomu z těchto pracantů, abych se dozvěděl, že za noc udělá 2 cesty s nákladem 60 kg a výplatou 50 000 rupií. Za nějakých 90 korun dýchá celou dobu sirné výpary, zakrytý jen jakousi rouškou. Venku byla zima a naprostá tma. Hora je přeci jenom vysoká 2443 metrů, docela dost na krátký výlet z mořské hladiny nahoru a zpět. Při sestupu do kráteru dopředu hnalo blížící se mihotavé modré světlo. Sopka si přes den ufukuje sirnými výpary, bílým dýmem, který se nočním návštěvníkům ukáže v podobě modrého světelného divadla. Neměl jsem ale příliš času nazbyt, a tak jsem pospíchal zpět. Zpáteční cestu mi postupně zeslabovala čelovka, naštěstí proti mě šly davy turistů vidět v kráteru východ slunce. Na to jsem čas bohužel neměl.

Tanah Lot, Bali

Modrý plamen v kráteru Ijen, Jáva, 3am

...a pracující horníci

Jen o pár minut jsem stihl vlak do Yogakarty. V čas plánovaného odjezdu jsem se nicméně divil, že ještě myjí podlahu na nástupišti a uklízí vlak. A tak jsme vyjeli až o hodinu později. 14 hodinovou cestu, ač probíhala krásnou krajinou, jsem z velké části prospal. Plánovaný příjezd v 7 večer se protahoval a tak jsem měl strach, že nestihnu představení místního tradičního loutkového stínového divadla. Když mi hodinky ukazovaly 9 večer a přijížděli jsme na zastávku, s překvapením jsem se v průvodci dočetl, že Jáva je v jiném časovém pásmu než Bali nebo Singapur. O hodinu zpět. Takže bylo 8. Opravdu? Nemohl jsem tomu uvěřit, vyrazil jsem tryskem od vlaku do vzdáleného divadla. Venku silně pršelo, tak jsem musel využít místní taxi. Vtipné chlápky šlapající kole předělaném na kočár. Říkají tomu Becak. Kapala na mě voda ze střechy, ale připadal jsem si jako vrchnost. Navíc jsem se v divadle objevil jen 10 minut po osmé. Představení "wayang kulit", stínové divadlo, je fantastická věc, o které jsem snil už v Čechách. Zde tradičně probíhá celou noc, klidně 10 hodin v kuse a odehrává se na dvou stranách. Z jedné strany je loutkovodič a za sebou má kapelu, na Jávě opět tradiční "gambung" a z druhé strany je plátno, na které je světlem lampy vrhán stín z loutek a představení, nebo jeho vnímání má naprosto odlišný účinek, je-li pozorováno z jedné nebo druhé strany. Diváci se mezi nimi mohou přesunovat dle libosti. Jediný problém je, že celá hra je ve staré indonéštině, takže cizinci vůbec nerozumí ději, který se před nimi odehrává a představení po několika desítkách minut začíná být trochu nudné. Po skončení této krátké, pouze 2 hodinové verze ze zmiňovaného celonočního představení, jsem se vydal po městě hledat nocleh. Nějaký umělec mi nabídl přespání a ukázal svoji galerii. Prohlídl jsem si obrázky a nabídku odmítl. Tak jsem usedl do kouta ulice a jal se hledat na booking.com levný hostel. Zatímco na internetu jsem ho našel a zarezervoval, ve skutečném městě jsem kolem něho chodil dlouho do noci a nemohl ho najít. Všechno je tu navíc o to těžší, že místní vůbec nemluví anglicky. Resp. tak jeden z 20 umí pozdravit a zeptat se odkud jsem. A hrstka lidí je schopná konverzace. A zdaleka to není mladá generace. Děti ve škole snad druhý jazyk vůbec nemají. Snad ještě větší problém než trefit ulici, bylo poznat vchod. V hostelu nějak zapomněli na jakoukoli ceduli. Tak až poté, co mi to nějaký místní domluvil, jsem se s blížící první ranní ubytoval.

Wayang Kulit, stínové divadlo, Yogyakarta

osvětlená strana divadla

Středu dopoledne jsem nechtěně prospal a konečně v poledne šel do ulic nasát místní atmosféru, která je stále autentická a tak celkový dojem z města je jeden z nejlepších, které jsem navštívil. Město je známé svojí kvalitou umělecké produkce a Indonésie šikovností a manuální zručností místních. Ta je skutečně závidění hodná. Ať už jde o zpracování stříbra, práci se dřevem, kamenem, nebo místní malbu batikovou technikou, která je na Jávě vůbec nejlepší na světě. A tak byla radost navštěvovat tyto řemeslníky a pozorovat je při práci. Navíc jsou zdejší výrobky za cenu pro nás velmi přijatelnou. Jak by ne, když minimální měsíční mzda je v Yogyakartě 1,3 mil. rupijí, tedy nějakých 2300 Kč. A tak jsem byl náhodou pozván do galerie místní Akademie výtvarných umění, abych více než dvě hodiny zkoumal práce místních začínajících umělců a rozhodl se pro koupi dvou batikovaných obrazů. Musím říci, že ačkoli jsem měl předtím prachbídné znalosti o batice, zdejší práce mě uchvátili a překvapili svojí kvalitou a řekl bych moderního umění s tradičními kořeny. Něco, co jsem v protějším rohu místnosti s pracemi olejem postrádal. A postrádám po celém světě. Teprve dnes pozorujeme skutečně mezinárodní styl. A to i v charakteru měst jako takových. Jen několik rostlých evropských měst a těch, kde se pozastavil čas si dokázalo podržet jistou dávku svérázné jedinečnosti.

Water palace, Yogyakarta, starý sultánský palác...

...a v něm zajímavá podzemní mešita

místní taxi...Becak

...Becak ze stříbra

šperkařská dílna... nesmírně šikovní řemeslníci

naprosto luxusní pokrm- nápoj...  kokosové mléko, durian, nějaká další místní ovoce

ano, tenhle taxík mě doprovázel skoro celé odpoledne při cestování městem a nakonec stál jen 20 000idr

v noci se přidají i další zajímavé "taxíky", takže na silnici člověk potká vtipné týpky na kole, koňské povozy, osvětlená auta, regulérní taxíky i motorkáře nabízející laciné svezení

a ulice se se setměním mění v lokální stravovny a živé místo pro setkání místních

Již několikátý den jsem neseděl na motorce, oblíbeném indonéském prostředku. A tak abych měl možnost prozkoumat slavné jávské chrámy z 9. století nezbylo, než si na čtvrtek nějaký ten skútr opatřit. Jako první jsem vyrazil na Borobudur, starý budhistický chrám na hranici provincie Yogyakarty a centrální Jávy, dvě hodiny jízdy z města. Další chrám, Prambanan (oba památky UNESCO) leží daleko blíž k Yogakartě a je hinduistický. Kolem něho je navíc dalších téměř 50 různých menších chrámů. Většina z nich je v troskách, kvůli sopečné erupci, která i ten hlavní na dlouhou dobu pohřbila lávou. A to už v 11. století. Obnoven byl až za nizozemské kolonie. Mezi oběma centry, Borobudur i Prambanan, ležís sopka Mt. Merapi, jedna z nejaktivnějších sopek na světě s poslední erupcí v roce 2010, která tehdy pohřbila několik okolních vesnic a pár tisíc jejich obyvatel. Výstup na ni je celodenní záležitost, ale i výhled z jejích svahů na okolní krajinu je uchvacující. Velmi připomíná švýcarskou alpskou krajinu, s tím rozdílem, že na tak prudkých svazích, kde se u nás pasou ovce, místní obdělávají políčka. Večerní návštěvu Prambananu jsem si opět obohatil kulturou, tentokrát šlo i Ramayana tanec. Vlastně stejný hinduistický příběh Romea a Julie, který jsem viděl ve stínovém divadle byl tentokrát v podání namaskovaných baletek v provedení moderní show včetně světelných efektů. Nebylo to sice špatné představení, ale zdaleka ne tak úžasné jako tanec ohně na Bali. Tolik rozmanitý výlet v těch několika (asi 9) dnech po Indonésii resp. Bali a Jávě jsem nečekal. Snad si i troufám tvrdit, že z obou ostrovů jsem viděl vše podstatné a něco navíc.

Borobudur, první z chrámů

s pohořím a sopkou Merapi v mlze

byl jsem trochu jako pouťová atrakce, nejprvě mě oslovila maminka malé holčičky, jestli si mě může vyfotit a následovala tahle skupinka muslimských děvčat, později přibyla ještě jedna, ale ta byla zastoupena i mužskou částí a tak není tolik zajímavá :-D

vesnice v oblasti Mt. Merapi...

...a jejich zdroj obživy

Sewu v okolí Prambananu

Prambanan

noční vystoupení balet Ramayana

a noční Prambanan

výroba loutek z kůže- wayang puppets

před a po nabarvení

jávské dřevěné loutky

Díky nezávislému cestování jsem musel bojovat s místními poměry a jazykovou bariérou velmi intenzivně, ale odměnou mi bylo i několik skrytých tajemství. Jedno z nich bylo docela šokující. Myslím, že ve vyjednávání cen jsem docela dobrý, ale proti některým fintám je turista krátký do té doby, než mu je někdo prozradí. Na večeři u Prambananu jsem si vybral zapadlé občerstvení s obsluhou, která byla usměvavá a mluvila plynně anglicky. Dokonce jsem se tam vrátil napodruhé. A během řeči jsem zjistil, jaká je pravda o fixních cenách na jídelních lístcích a dalších místních praktikách. Ačkoli se západnímu turistovi zdá Indonésie velmi levná země, ve skutečnosti je ještě mnohem levnější. Se zmiňovanými jídelními lístky s napsanými cenami je to totiž tak, že jiná cena je pro místní a jiná pro turisty. Místní prostě platí jiné sumy než ty, které jsou kdekoli napsané. Samozřejmě nejlepší a nejčastější případ je, že ceny nejsou napsané nikde. Pokud se člověk v dané zemi trochu neorientuje, nedokáže vůbec posoudit zda a jak moc přeplácí. A tak zatímco jsem do té doby platil za hlavní jídlo a nápoj mezi 25-30 tisíci (42-54 Kč), laskavá paní, která mi to tajemství sdělila mi účtovala 13 000. A když jsem poté večeřel druhou porci v centru Yogyakarty a tvrdě se dožadoval místní ceny, místo 24 mi nakonec účtovali 15 000 rupijí. A s údivem koukali, jak to, že vím o cenovém podvodu. Navíc jsem zpozoroval, že místní vždy platí soukromě tak, aby turista nevěděl, kolik platí a nemohl to porovnat a odhalit rozdíl. A podobně to je s placením čehokoli. Takže nakonec si tu poznamenám ceny, výdaje, které jsem v Indonésii měl. Komplikovaná doprava z Bali do Yogyakarty stála celkově (50+8+50)= 108 tisíc (195 Kč). Přímým autobusem by to bylo 290 000 rupií. Tři noci v Yogyakartě po 70 tisících (126 Kč), motorka 50 000 (90 Kč) za den a benzín cca 8500 rupií za litr (15 Kč). Stínové divadlo 10 000, balet Ramayana 100 000, vstup do obou starých chrámů se studentskou slevou 180 000. Vlak z Yogyakarty do Jakarty 190 000 (342 Kč). Dva batikované obrazy 300 000. Místní batikované tričko 20 000 (36 Kč :-D). Další výdaje znamenaly celkovou útratu přibližně 3 miliony rupií (5400 Kč). Plus letenky a vízum.
1 rupie = 0,0018 Kč

ulice Marioboro, nákupní centrum Yogyakarty

Dnes mám v plánu bloumat po desetimilionové Jakartě, navštívit národní muzeum a v 5 hodin odlétat do Singapuru. Po krátkém čekání na letišti přestoupím na let do Hong Kongu. Mějte se krásně, zdravím z JV Asie.

On the Road

Jestli Bali bylo pěkné tak Yogyakarta mě docela pohltila. Místní kultura si stále zachovává svébytnou působivost a všudypřítomná globalizace je zde, řekl bych, teprve v počátcích. Dokonce i McDonalds si zde dokázal udržet střídmou reklamu, to v Praze a jiných městech ne. Na druhou stranu máme i my ve světě stejně rozšířenou i populární síť jako je americký McDonalds a možná o tom ani nevíme či si jí nevážíme. V každém i menším městě ať už Singapuru, Malajsii, Indonésii vždy jsem na hlavní ulici našel obchod s obuví Bata. Navíc je místními považován za kvalitní. A cena je úplně jinde než u nás. Tak jako ale se vším tady. Co se Česka týče, mé překvapení nezná mezí, protože i když většina místních neumí anglicky, všichni znají ČR, Prahu, vědí kde leží a pánové nezapomenou zmínit Pavla Nedvěda či Petra Čecha. To já bych před cestou Bali nebo Jávu na slepé mapě zakresloval s obtížemi. A neznám žádnou místní osobnost. V zemi, která má téměř půl miliardy obyvatel. I přes to, že doma fotbalu nevěnuji pozornost, tady jsem si uvědomil jeho celosvětový význam. Asi jako jediný sport společný pro celý svět.
Dnes jsem strávil den stručně řečeno vandrováním po městě i koupením prvních uměleckých děl, když jsem byl v galerii místní vysokoškolské akademie a zainvestoval do prací dvou začínajících místních umělců. Včera jsem absolvoval celodenní cestu vlakem z jihu ostrova z města Banyuwangi, kde jsem si noc předtím vyšlápl na aktivní vulkán a do kráteru Ijen, abych shlédl snad nejhorší práci na světě. Kutání síry na dně kráteru a její nošení v koších ven. Dnes jsem stručný, detaily přidám později. Dobrou noc.

Jak mě zachránili zapomenuté tři dolary...

... a změnil jsem názor na Bali.
Když jsem se v sobotu ráno seznámil s místní dopravní situací, nezbylo než si půjčit skútr a vyrazit poznávat místní velmi silnou kulturu. Víkendové dobrodružství jsem se rozhodl sdělit následující fotogalerií:

Hlavní město Bali, Denpasar, v překladu král trhu. To proto, že královský palác (na obrázku) se nachází naproti hlavnímu tržišti...

...paláce na Bali jsou i náboženské svatyně a mají 3 vstupní části s branami. Před branou je vždy dvojice soch, které stráží vchod. V ose posledního vchodu je situován kamenný reliéf, který brání průhledu do paláce a zároveň jej chrání.

Detail zdobeného krovu

Kalendář původního etnika Bali Aga se řídí cyklem pěstování rýže, rok má 6 měsíců po 35 dnech. (na obr.) Druhý používaný kalendář na ostově vychází z cyklů měsíce a má kořeny v hinduismu. 

Brána je jeden z nejvýznamnějších prvků v místní architektuře.

...s palácem v pozadí.

...nedaleký chrám, nejvýznamnější v Denpasaru.

...strážní socha, o jejímž ochranném významu jsem se zmiňoval.

Moje představy o Bali se podobali turistickému resortu plném cizinců, s luxusními hotely na pobřeží a úžasnými písčitými plážemi. Velikost ostrova jsem odhadoval na několik kilometrů, ne víc než 40. Skutečnost je taková, že turistů jsem tu ke svému překvapení nepotkal tisíce, ale jen stovky, místní často neumí vůbec anglicky a ostrov měří cca 150x110 km a Singapur se do něho vejde téměř osmkrát! Bali je v mnoha ohledech skutečně ráj na Zemi. Ale pouze pro cizince, kteří se nebojí říkat NE! 5krát za sekundu celý den (místní obchodníci jsou skutečně otravní) a nespokojí se s usmlouváním ceny na třetinu původní částky (jsou i značně zisku-chtiví). Když se ale člověk drží stranou hlavních ulic a turistických atrakcí, cestuje po vlastní ose a je k lidem otevřený, odměnou mu je neskutečně výborné jídlo, nejlepší ovocné džusy na světě za zanedbatelnou cenu a kontakt s místní kulturou, která je silná a natolik cenná, že v mnoha částech ostrova je turismus zakázaný, protože se ji vláda raději rozhodla chránit, než získávat peníze z turistů. Zkrátka za své původní představy se místním omlouvám.

Protože jsem neplánoval dostatečně dopředu, samozřejmě nemám mezinárodní řidičák. Když bych si ho nechal vystavit na místní policii, stálo by to asi čtvrt milionu místních babek. Tak jsem chvíli googlil a zjistil, že riskuji pokutu asi 50000 rupijí, při šikovném smlouvání. Pětkrát by mě policie chytit nemusela, říkal jsem si, když jsem si skútr půjčoval. Z Denpasaru jsem mířil do vesnice Ubud, proslavené jako místní umělecké centrum. Když jsem jednou zastavil u krajnice, abych se podíval do mapy a zorientoval se, kudy dál, nemohl jsem skútr znovu nastartovat. Chvíli jsem to zkoušel, až ke mně přišel ke mně nějaký pán, usmál se a říká: "Stojánek.:-)" Nojo, zapomněl sem sklopit stojánek a díky tomu nefungoval elektronický startér. Nato se se mnou ten dotyčný dal do konverzace: 

"Odkud jsi?"
"Z České republiky"
"Já jsem z Timoru." (Ostrov u Jávy)
"Jak se jmenuješ?"
"(Já jsem) Josef, ty?"
" (Já jsem) ...Policie." (Teprve teď jsem si všiml nášivky zboku na uniformě, no, co na to odpovědět? Bylo mi trochu úzko.)
"Těší mě." (Opáčil jsem se širokým úsměvem)
"Mě taky. Užij si Bali a opatruj se. Bye."
"Bye." A pokračoval jsem ve své cestě na Ubud. První setkání s místními strážci zákona bylo nakonec docela příjemné. Na jízdu vlevo jsem si zvykl rychle, nikoli však na jezdění kruháků v protisměru. To byl na prvním objezdu, kdy jsem se ocitl v chumlu dalších skútrů docela šok. Prostě se třetí výjezd ze čtyř jezdí kratší cestou, takže se řízne vpravo, čímž se samozřejmě zkříží cesta ostatním. Místní říkají, že tu řidič prostě musí mít ostré lokty. S pravidly, jsou-li nějaké (třeba na přednost vpravo se taky nehraje) se tu nikdo nepáře. Při čekání na dalších světlech jsem se dal do řeči tentokrát s místním mužem, který mířil mým směrem na kávovou plantáž. Padla nabídka, která se neodmítá. Následoval jsem ho. Bali je známé svojí kávou, takzvané Kopi(Kafe) Luwak patří k tomu nejlepšímu na světě. Způsob produkce jej však nejspíš řadí na úplně první místo :-D. Kávová zrna se dávají zvířeti lasicovitého tvaru, které vybírá pouze ta nejlepší červená zrna a následně je jí. Zbytek, odpad, zelená zrna, slouží k výrobě běžného, námi dobře známého kafe. Zvířátko zrna však nestráví a následně je v celku, lidově řečeno, vykadí. Poté přijde na řadu člověk, hovínka vyčistí, upraží, rozdrtí a výsledkem je káva, za kterou si místní účtují 250 000 rupijí za 50 gramů. (cca 460Kč). Průměrný plat v Indonésii se prý pohybuje okolo 1 500 000 měsíčně- 2750Kč (Přesně tolik jsem si vybral na začátku a i při nenáročném způsobu cestování mi to vydrží sotva 4 dny). Můj hostitel mi dal ochutnat všechny druhy káv a čajů z produkce té plantáže. Jen za šálek Kopi Luwak jsem musel zaplatit 50 000 rupijí. Poté jel se mnou, aby mi ukázal místo, kde se večer koná tradiční tanec a kde jsme se rozloučili. Ve vesnici Batubulan začínal se setměním tanec ohně- Kecak.

Luwak

...další krov :-)

Kávový tester- přesně 18 různých druhů od čistých po ovocné, bylinkové...

Jednotlivé fáze surového kávového zrna vpředu se zvířecími exkrementy.

Kecak- jeden z místních tanců...

...v hlavní roli sličné Baliňanky...

...

...doprovázené chorálem desítek mužských hlasů a nápěvů.  

Po tanci jsem zjistil, vyrazil konečně vyrazil do cílové stanice ve vesnici Ubud a po příjezdu (asi v 9 večer) jsem se začal optávat po ubytování. Nakonec jsem našel homestay, cenu domluvil na 100 000 a vyrazil na večeři. Liboval jsem si, že tento den patří k nejlepším v mé cestovatelské kariéře a těšil jsem se, až se s vámi podělím o historku s policajtem a kávou z výkalů. Poté, co jsem z posledních peněz zaplatil večeři, vznesl jsem dotaz na nejbližší bankomat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem si kreditku zamkl spolu s ostatními věcmi do skříněk v mém pátečním ubytování, kam jsem se plánoval zítřejšího dne vrátit. Několikrát jsem přepočítal zbylé bankovky a nedostal se přes hodnotu 87 000 rupijí. Zkroušeně jsem se vracel na ubytování a oznamoval jim, že mi nezbývá nic jiného, než si udělat ráno asi 4 hodinový motovýlet do Kuty pro peníze, vrátit se zaplatit ubytování a poté jet zpět. Celkem by to bylo tam zpět tam asi 6 hodin jízdy v drsné ostrovní dopravě. Pobaven zážitky uplynulého dne jsem ulehal do manželské postele v apartmá, které jsem měl jen pro sebe, navíc za peníze, které jsem neměl. před usnutím jsem ještě jednou zkontroloval peněženku a našel v mincích 3 zapomenuté a nechtěně přimíchané singapurské dolary. V přepočtu asi 30 000 rupijí. Při tomto kurzu to spolu s mými 87 tisíci bylo dost na to, abych zaplatil ubytování a ušetřil se nešťastného cestování. Ale která směnárna mi ráno smění 3 dolary?

Po probuzení jsem šel paní domácí oznámit plán přemluvit místní směnárnu. Nakonec nebylo třeba. Vzala si ode mně veškerý zbylý obsah mé peněženky, zmiňovaných 87 tisíc a 3 dolary, a naservírovala mi snídani, která byla v ceně. Po ní jsem několikrát objel městečko a nakukoval do otevřených galerií. Do místní velké galerie byl vstup 10 000 (16 Kč), takže mě tam nepustili. Místo pokračování na severní cíp ostrova jsem otočil a jel zpět do mého prvního ubytování. Tentokrát jsem si říkal, že kdybych potkal policii, neměl bych ani těch 50 000 rupijí (91Kč) na pokutu. A že jsem hlídek cestou potkal snad desítky. Nepřeháním. Čekali skutečně na každé křižovatce. Když jsem je jednou s houkajícím majáčkem objevil ve zpětném zrcátku, říkal jsem si, tak to jsem zvědav, jak se mi tohle podaří ukecat. Naštěstí nejeli za mnou, ale někam dál. Nicméně cizince má místní policie v oblibě, tak jako všichni ostatní zdejší obchodníci, z nich cítí pěkné peníze. A já, bílý jako sýr, jsem byl samozřejmě rozpoznatelný na dálku. Zvolil jsem strategii, která se ukázala být úspěšná. Snažil jsem se držet v zákrytu dalších motocyklů nebo aut tak, aby bylo těžké poznat, že mávají na mě. A jel jsem daleko od krajnice. Objevovali se nečekaně a často. Poslední kilometry mi se mi navíc ukazatel benzínu dostával nebezpečně daleko do červených hodnot. 

Hezký víkend nejde zakončit jinak než konečně na pláži, jejíž písek byl přes den tak rozpálený, že jsem si bez bot připadal skutečně jako na žhavém uhlí. Chodit se nedalo. Přeběhnout to taky moc nešlo. Litoval jsem, že jsem si ještě nekoupil jiné boty než tenisky, které jsou na písečnou pláž skutečně nejlepší obuv. Ale moře? Fantastické. Prodloužím si tu pobyt o jeden den. Zítra se opět vyrazím válet na pláž. Dobrou noc.