Registrační den

Před spaním jsem si spletl vypínač světla a ventilátoru a ten už se poté neroztočil. V noci bylo takové vedro, že jsem nemohl usnout, budil jsem se a ráno se vzbudil totálně mokrý. Vstával jsem na pohodu, posnídal a zamířil zažádat o studentskou slevu na moji kreditku na MHD. Pokaždé když člověk jede, platí za jednotlivou cestu a musí si ji vždy odpípnout. Studentskou kartu jsem však nedostal, protože paní u přepážky nestačil platný ISIC, ale chtěla studentský průkaz od NUS, který jsem ještě neměl. Tak jsem se k polednímu vydal do kampusu, kde se nejlépe stravuje. Poobědval jsem zeleninovou bagetu a šel se registrovat na universitu. 

Šlo to hladce a hned jsem i obdržel kýženou studentskou kartu NUS. S ní je mimo jiné přístup do všech sportovišť v kampusu zdarma, tak doufám, že toho budu hojně využívat. Protože jsem se včera nechal v kanceláři, kde mají na starost ubytování na koleji, snadno odbýt, vyrazil jsem tam opět. Tentokrát jsem byl neoblomný a požadoval vysvětlení výběrového procesu a zdůvodnění, proč jsem nedostal ubytování na koleji. Systém je to hodně hloupý, počítač náhodně vybírá jména podle prioritně požadovaných kolejí v naší přihlášce. Podobně náhodně teď vybírá z čekací listiny i na uvolněná místa během semestru. Takže při žádosti o kolej je nejdůležitější mít štěstí a to jsem holt moc neměl. Ale protože bych o ubytování v kampusu nechtěl přijít alespoň v druhém semestru, tlačil jsem na ně ať mi poradí, jak své šance zlepšit. Nejdřív jsem byl odbyt s tím, že musím podat znovu stejnou přihlášku a zaplatit za ni administrační poplatek. Šance na úspěch stejně nevyzpytatelné jako nyní. Žádal jsem o ubytování na 2 semestry a tak nevidím důvod platit další přihlášku a čekat. Přijde mi logické být stále na čekací listině a ve chvíli, kdy se po tomto semestru nějaká místa uvolní, automaticky na ně mít jako první nárok. Bez další přihlášky. To už jsem na mladíka za přepážkou musel přitvrdit (koukal na mě jako vejr) ale nakonec se mi povedlo z něho dostat souhlas a pozvání, abych se zastavil začátkem září. Otevřou se přihlášky na další semestr. Tak že by přece jen robot šel obejít? No uvidím...

Takže nezbývá než se poohlédnout po ubytování mimo kampus. Vyrazil jsem se zeptat na Eton Hall, jakousi kolej vzdálenou tak 15 min busem a dalších 10 pěšky. No musím uznat, že Strahov by byl přeci jen o něco lepší. Ale podmínky pro studium by byly celkem fajn. A je to doslova uprostřed parku, lépe řečeno takové džungle. Na běhání prima. Zajímavé je, že tu vůbec neřeší něco jako oslunění bytů. Například místnost pro dva v této koleji vypadá jako takový větší záchod s odstraněnou mísou a umyvadlem. Bez oken. Jediná místnost pro čtyři je docela fajn. Akorát ji zrovna komplet vybělují a savují. Tak alespoň bych ji měl čistou a možná i bez štěnic:-) Zítra se ještě porozhlédnu jinde.

Ubytování přes Couchsurfing zatím pro mne nemá chybu. Byt obývají samí architekti, pracující do noci v kanceláři, takže jsem v celém bytě sám. Zítra mě čeká zařizování bydlení, místní SIMky a studentské slevy na cestování.

Výsek z mého obytného komplexu

Normální šířka singapurského chodníku

První zajímavá architektura... Interlace by OMA

Gated community pro bohaté...více... http://www.buro-os.com/the-interlace/

V Asii se spořádaně čeká ve frontě i na příjezd metra

Let

Díky Maku za bedlivé sledování a trasování :-)

Cesta a přílet

Zdravím všechny příznivce, kteří mají chuť si číst o mém studijním pobytu na National University Singapore. Pokusím se sem přidávat příspěvky průběžně a pravidelně a tak si i pro sebe vést takový cestovní deník s mými dojmy a zážitky z pobytu na rovníků, v městském státě rozprostírajícího se mezi Malajsií a Indonésií.
Cestu jsem začal velmi časným vstáváním ve 2 v noci, 29. července, přesně v den mých narozenin. Po přípitku a rychlém popřání už jsem byl odvážen na letiště. Na minutu přesně nám to vyšlo na dobu, kdy jsem se narodil. Úžasným dárkem bylo tričko od Natálky s našimi společnými fotkami, ale také se už nemůžu dočkat až naostro vyzkouším ostrost švýcarského nože od Markéty. A jelikož teď sedím a píšu, zřejmě jsem let přežil, a to určitě i díky řetízku od našich. Prostě pecka den.

No tak popořádku, první jsem absolvoval let z Prahy do Amsterodamu. Odlet v 7 ráno, loučení smutné. Ale prý to rychle uteče, tak snad jo :-) Let trval asi hodinu a čtvrt, celkem 700km. Na přestup v Amstru bylo sice času dost, ale to jsem si nemyslel, že tamější letiště bude tak velké, resp. že budu muset projít napříč úplně celým letištěm, což nemělo konce. Pobyt na letišti, čekání a přestup mi zpříjemnily dvě Slovenky, které měly namířeno za maminkou do Austrálie, přes Singapur. Tam měli na přestup slabých 15 minut. Moc jsem je nepotěšil, když jsem jim říkal, že naše linka do Singapuru mívá v posledních dnech právě asi 15 min zpoždění. Náš let byl nakonec na čas tak nevím, ale snad stihli včas najít správný gate a nebyl moc vzdálený. 

Obrovský hlad nás dohnal ještě na letišti pro bagetu a dobře jsme udělali. Strava v letadle byla sice docela vydatná a chutná, ale nechali nás na ni dobré 4 hodiny čekat. Nakonec jsem si ale mohl dát i koktejl Singapore Sling, a milá hosteska mi mezi večeří a snídaní donesla i dvě bagety na zahnání mého akutního hladu. Celkově jsem se snažil plnit předsevzetí, vrátit se o 5 kg těžší, zodpovědně.

Let do z Amsterodamu do Singapuru trval nějakých 12 hodin 20 minut. Asi 10 000 km, výška chvílemi hodně přesahovala 11km. Zaujal jsem v něm pohodlnou sedačku u uličky. Jen 3 řady od těch Slovenek, ale dále už jsme se nebavili, zato vedle mě byla příjemná rodinka z Holanska mířící na dovolenou do Vietnamu. Ačkoli je každé sedadlo vybaveno obrazovkou na které se dají kromě filmů a hudby hrát i docela dobře hry, po pár hodinách jsem se přeci jen dost nudil. Naštěstí jsem měl křížovku od Markétky na ukrácení dlouhé chvíle, což přišlo vhod. Musím se ti přiznat k několika chybám. Zapomněl jsem barvu naší lodi na vodáku, se kterou jsem se tak nehezky vykoupali, neb jsem myslel že byla zelená a ona byla červená. A co je největší průšvih, zapomněl jsem jak se odborně řekne faraónův průjem, tak se totiž jmenovala loď Pechiho a Davida na letošní Orlici. V komentu mi můžeš poradit. Nevzpomenu si do teďka. I přes tyto nedostatky jsem tajenku zdárně vyluštil :-) A šlo se na přistání. Zajímavé bylo během letu sledovat, jak jsme se honili za sluníčkem, resp. šli mu naproti. Ale v Singapuru byla po přistání stále ještě tma. Pod vaším určitě bedlivým dozorem na flightradar24.com jsme přistávali ve 23:50 našeho času, 5:50 ráno singapurského. 

Následovala celní kontrola a žádost o turistické vízum s platností 90 dnů. To si později musím změnit na Student's pass na dobu mého pobytu. Hodně jsem se obával, aby se mnou zdárně přistála i zavazadla. K mé úlevě jsem se s kufrem shledal bez zbytečného čekání. Ještě koupit flašku rumu na přání mého couchsurfingového hostitele a zamířil jsem z letiště na metro do města. Naivně jsem chtěl lístek platit kartou, takže následoval návrat k bankomatu a druhý pokus. 100 SGD však automat vzít nechtěl, ani když jsem ho přemlouval, aby tak učinil :-). Takže jsem čekal u přepážky, ale rovnou jsem si mohl koupit elektronickou kreditní kartu, kterou se každá jednotlivá cesta v Singapuru platí. Zatím mě jednotlivé cesty vycházely okolo 2 SGD, cca 32 Kč, jako v Praze. Ale ke své radosti jsem později zjistil, že ačkoli zde není nic jako časový lístek nebo lítačka, přeci jen mají nějakou slevu pro studenty. Kolik a jak na ni zjistím zítra. Jinak bych projel klidně 100-150Kč za den.

Asi po hodinové cestě metrem jsem dojel na místo srazu na zastávce metra Toa Payoh. Potkali jsem se snadno. Jmenuje se Shane Ang, architekt, a pochází z Malajsie. Cestu k bytu jsem se snažil bedlivě pamatovat, ale snadné to v mé singapurské domovní džungli rozhodně nebylo. Výstavbu většiny bytových domů v Singapuru prý sponzoruje vláda a také domy vlastní. Lidé si je o ní potom vykupují. Ale o nějaké architektuře moc nemůže být řeč. Celkově na mě město působí, že bylo celé vystavěno v druhé polovině 20. století v zajetí Corbusierovského modernismu a o nějakém ohledu na jeho obyvatele tu moc nemůže být řeč. Místy je sice ve volných parterech chválihodný náznak alespoň posezení, namísto věčných parkovacích stání, ale rozhodně ta místa mají daleko větší potenciál. Celkově je město v nesrovnatelně horším zajetí auty než jsme v Evropě zvyklý. Praha je vlastně proti tomu docela fajn město bez aut. Nejvíc mě to zklamalo v universitním kampusu, který jsem čekal daleko lépe vybavený pro pěší. Ale každý jezdí autobusem, a chodníky i na hlavních tazích mají sotva metr. Co je mi ale na všudypřítomných volných parterech příjemné je snadná prostupnost skrze domy a uliční úroveň celkově působí velmi propojeně. Pražské pasáže dohnané do maxima. A zatím jsem neviděl u jediného domu plot. 

V mém novém bytě jsem se neudržel od dopoledního spánku. Bohužel se trochu protáhl a tak jsem měl co stihnout být ve dvě v Kampusu na nějaké úvodní řeči. No, nestihl jsem ji. V tomhle na sobě ještě musím zapracovat. Další slib pro Singapur:-). V Kampusu jsem se potkal s dalším studentem a spolu jsme se začali rozkoukávat kolem a co je třeba vyřídit. Byl jsem v kanceláři kvůli kolejím, které mi nebyly (zatím) přiděleny. Prý se nedá nic jiného dělat, jsem na čekacím listu a každou středu do konce srpna probíhá ryze náhodný výběr. To mi přijde docela zvláštní. Ale asi mi nic jiného než spoléhat se na štěstí nezbývá. Obecně je ubytování v Singapuru brané za dost drahé, prý cca 600-700SGD je normální měsíční cena. Ale nejvíc mě na ubytování v kampusu nemrzí vyšší cena, ale časová náročnost na dopravu a odloučenost od ostatních studentů. Budu se však po nějakém ubytování muset podívat. Zato strava je překvapivě levná, obzvláště ta v kampusu. Navečeřel jsem se za 2.30 SGD. Ale doufám, že celá zdejší strava se neomezuje pouze na menu z našich čínských restaurací. Zatím to tak skoro vypadá. Přeci jen, třikrát denně nudle se sojkou bych nemusel.

Pochodil jsem po kampusu abych se v něm trochu zorientoval a navečer vyrazil zpátky na byt. Mé obavy jej najít byly oprávněné. Jednak je to pěkný kus cesty od metra a ta orientace. Pro ilustraci, číslo mého domu(!) je 194, a to vím, že jich tu je minimálně 260. Jeden jako druhý, všechny vzájemně propojené a bez parterů.  Stmívá se tu poměrně brzy, po sedmé hodině, když jsem šel na byt bylo velké šero. A v něm všechno samozřejmě vypadalo úplně jinak než za světla. Naštěstí lidé tu jsou, zdá se, velmi ochotní a milý. A věřím, že s angličtinou tu nebude problém, jelikož všechny nápisy tu jsou kromě tří dalších jazyků psané právě anglicky. Optal jsem se na cestu, abych se ujistil, že jdu správným směrem a bloudil jsem v bludišti dále. Ale nějak po čichu se mi přeci jen podařilo najít to domovní číslo 194. Mám své klíče, v domě nikdo nebyl. Všichni odešli do práce a jelikož jsou architekti, vrátí se určitě hodně pozdě. Co mě překvapilo, byt se prý musí zamykat kvůli loupežným přepadením i když je člověk uvnitř. Ale prý to v Singapuru tak časté není, je považován za nejbezpečnější široko daleko. Ale v Malajsii si prý mám dát velký pozor a to i na kapesní krádeže na ulici.

Tak jsem se pro dnešek docela vyčerpal, myslím že takhle dlouhé zprávy rozhodně nebudou na denním pořádku, ale do začátku je toho hodně, o čem bych vám rád povyprávěl. Sosám u toho vlažnou převařenou vodu smíchanou se švestkovým džusem z Taiwanu. Chutná to docela nic moc. Ke svému překvapení jsem v supermarketu nenašel větší lahve s čistou balenou vodou. Dusno tu je celý den nesnesitelné. A to bylo stále pod mrakem a silně pršelo. Dnes jsem skoro nefotil, zítra to musím napravit a podělit se.