Byla to jízda... Xian, Pingyao

Oproti sezení jsme ušetřili každý 2 juany, dle aktuálního kurzu okolo sedmi korun. Ale dva lístky na sezení stejně nebyly k mání a jiný čas vlaku nám krajně nevyhovoval. Cesta začala dobře, oba jsme byli puštěni do stejného vagonu číslo 1 z 13 a první půlhodinu byl vlak poloprázdný, a tak jsme užívali sedaček. Poté vagonem procházela paní a pronajímala plastové stoličky za 5 juanů. Dozvěděli jsme se také, že před koncem cesty stejná paní prochází vagónem znovu a směňuje stoličky za jídlo či něco jiného (systém půvabný J). To jsme neváhali ani vteřinu. Kdyby jenom uličkou co chvíli nejezdily otravné vozíky s pitím, ovocem, nudlemi, prostě vším možným, hlavně často. Takže jsme se neustále zvedali. Ani strategické místo u zdroje horké vody nebylo moc strategické, protože pro vodu neustále mířili Číňani s kyblíčky instantních nudlí. (Podobné nudlím, které se prodávají u nás, ale tyhle jsou přeci jen o trochu kvalitnější, našel jsem v nich opravdové sušené maso i kousky zeleniny) Čínské vagony mají tak dvojnásobnou kapacitu osob než naše (podle nápisu ve vagonu se tam vejde, pamatujeme-li si správně, 108 lidí), a tak než se všichni vystřídali s večeří, začali chodit s druhou várkou kyblíčků k snídani. Jednou uprostřed noci se stalo, co jsem při pohledu na ty šikmooké nešiky očekával. Kyblík s horkou vodou skončil na zemi, naštěstí mě polil jen málo. A tak nám hodiny ubíhaly, uprostřed noci se dalo i zdřímnout- přestali jezdit vozíky a Číňani se navečeřeli. Poslední ranní hodiny jsme se zapovídali s místním mladíkem a střídali se o jeho sedačku. Pomohl nám na nádraží v Xianu najít autobus na terakotovou armádu a poradil místní pochoutky.

Jedeme na sever- a tak přituhuje...

...kupte si hřebeny, blíží se všivé časy...

Po dlouhé noční cestě vlakem jsme ještě museli absolvovat dvouhodinovou cestu autobusem, ve kterém jsme ale dostali i sedačky, a tak to bylo docela pohodlné. Na parkovišti jsme nevěděli, která z těch průmyslových hal okolo skrývá známý poklad, terakotová armáda. Nakonec nás to nasměřovalo do rozlehlého parku podobného areálu, uprostřed kterého jsou tři zastřešené výkopy a budova muzea. Muzeum nám hezky představilo původní barevnou podobu terakotových soch, ale vůbec nevysvětlilo důvod ani okolnosti jejich vzniku. Výkopy jsme začali od posledního, třetího, který je stále v procesu odkrývání. Druhý výkop skrývá vedení armády a je rozměry nejmenší a jediný tak nějak dokončený. První výkop ten, ze kterého jsou všechny známé fotografie terakotové armády, je sice rozlehlý, ale s výjimkou prvních řad vojáků stále značně neodkrytý, což spolu s vzdáleností, z jaké diváci na sochy koukají, významně ubírá na působivosti. Práce na vykopávkách probíhají s komunisticky liknavým přístupem. Celé dílo je impresivní svým stářím a původní podobou, kterou si však každý návštěvník musí velmi představit. Tak jako u ostatních památek i zde si Číňané vůbec neumí odprezentovat své kulturní dědictví. Snad jediné, co jim může být ke cti je, že se bezhlavě nepouští do odkrývání naleziště, když vykopávky neumí konzervovat před rychlou zkázou způsobenou setkáním se vzduchem. Popisky a informační tabule jsou plné superlativů o exponátech i muzeu samotném, ale jsou obsahově prázdné. Památka kalibru terakotové armády s takovým počtem návštěvníků by si zasloužila kvalitní interaktivní prezentaci, po které by mohl být i limitován počet návštěvníků u vykopávek. Nálezy by tolik netrpěli náporem turistů a ti by si zase odnášeli hezký dojem z působivého díla. Cestou zpět jsme se zastavili u nedalekých lázní (Huaqing Hot Springs), které nás však nelákaly natolik, abychom zavítali dovnitř.

...zbytek prý odvezli na výstavu na pražské výstaviště, kde to máte možnost spatřit až do 8.2.2016... :-)

O spoustě čínských památek se dá psát příběh v superlativech, protože jde o neuvěřitelné artefakty vzhledem k umu tvůrců a jejich stáří. Mnohdy jiný je potom současný dojem na návštěvníky a nezřídka i tristní stav památek samotných, nebo ještě hůř, stav jejich rekonstrukce. A tak dnešní vzhled středu města Xian, nejstaršího hlavního města Číny, rozhodně není hodný svého historického významu. Jádro města je ohraničeno hradbami, které však prošly značkou přestavbou, která se spíše podobá novostavbě. Kdo by ve městě uvnitř hradeb čekal zachovalé historické město, byl by z velké míry zklamán. Pouze pár ulic si udrželo svoji tvář, zbytek podlehl rychlému vývoji města během 20. století.

V čem je však Xian skutečně vyhlášený je jídlo. A musíme říci, že právem. Ulice, lemované stánky a stoly s různými místními dobrotami jsou právě tak působivé, jako je dobré nabízené jídlo. Pravým důvodem návštěvy Xianu miliony turistů každý rok určitě není terakotová armáda, ani dlouhá historie prvního hlavního města Číny, nýbrž touha pořádně si naplnit žaludek J. Mimo hradby jsou dvě působivé pagody, Big Goose Pagoda a Little Goose Pagoda. Obě jsou ze 7. století. Navštívili jsme druhou z nich a nedaleké muzeum Xianu, které vystavuje úžasné exponáty ze slavnějších období historie města. Nad krásou některých hliněných soch a jejich stářím jsme se rozplývali.

Jídlo v Xianu byl kulinářský zážitek první kategorie. A ani vám nezrujnuje peněženku.

Do krásného městečka PINGYAO (UNESCO), jsme se přesunuli 29. prosince, čímž jsme překonali polovinu vzdálenosti mezi Xianem a Pekingem. Vlakovou stanici „Pingyao historické město“ jsme očekávali poblíž historického města, ale mýlili jsme se. Je to nově postavený terminál pro rychlovlaky vzdálený mnoho kilometrů od města. Dlouho jsme nabízené taxikáře odmítali a vykročili pěšky do města, protože to podle našich informací nemělo být daleko. Naštěstí nám taxikáři nedali pokoj, až nám konečně došlo, že tato zastávka, navzdory svému názvu, nebude ta v centru, ve které jsme se domnívali, že jsme. Nevím, co bychom kolem jedenácté večer dělali, až bychom svůj omyl zjistili a taxi by byly pryč. Když jsme se blížili hradbám historické části města, auto zastavilo. Protože se za vjezd platí, chtěli jsme si vystoupit a dojít pěšky, ale náš řidič to odmítl, suverénně vylezl z auta, dvěma hadry zakryl přední i zadní značku auta a vjel do ztemnělého města za hradbami. Podle adresy jsme i našli náš zamluvený hotel, jenže v něm byla tma a ticho. Zamlouvali jsme jej okolo osmé večer, a tak nás nejspíš nikdo neočekával a v zimě je mnoho místních ubytování mnoho dní zcela prázdných. Náš řidič s námi vyčkal a telefonoval na číslo na dveřích, dokud jsme se nedočkali otevření. Spali jsme v krásném starém domě na hlavní ulici města, které bylo v tu pozdní dobu úplně mrtvé. 

Následující den jsme se vydali na průzkum památek a muzeí, což byl skoro každý druhý dům. Po otevření dveří hotelu jsme si připadali jako na naprosto odlišném místě. Ulice ,předchozí noc tmavá a pustá, se ráno hemžila lidmi, otevřenými krámky a všude se míhaly ve větru typické červené lampiony. Historické jádro Pingyaa je velmi malebné, opravené s velkým citem a uchovává si svoji původní tvář. V jedné z uliček jsem zachoval klidný, sebevědomý pohled, ačkoli ve mě byla malá dušička. Ano, to mě zachránilo od pokousání dvěma vrčícími psi- hlídači. Poté, co jsem kolem nich prošel v jednom směru, zjistil jsem, že ulice je slepá. Maku naštěstí čekala kousek dál, jenže já jsem se musel stejnou cestou vrátit, a věděl jsem, že mi to ti psy nedají zadarmo. Když se ke mě s vyceněnými zuby a vrkotem blížili, spálil jsem je klidným pohledem a odcouval do bezpečí. Také se mě báli. Potulných psů je v Pingyau hodně. Nakonec jsme se naučili rozlišovat dva druhy- hlídače a cestovatele. Před těmi prvními jsme se měli na pozoru (měli jsme pro ně daleko peprnější pojem), ti druzí byli neškodní...

Celý den jsme strávili obcházením historických domů. V jednom jsme si zastříleli z luku.

Dějiště psího drama a zkoušky nervů.

V mnoha asijských zemích si na ulici můžete koupit obrazy současných prezidentů, v Číně jsou pár let pozadu, tady si každý kupuje Maa a budovatelské obrázky zlatých šedesátých.

Takhle nějak jsme si bydleli.

Odpoledne jsme se šli projít po hradbách a potom se vydali do města koupit lístky do Pekingu. Lístky na sezení byly v rychlovlaku poměrně drahé, takže jsme si opět vzali na stání (měly to být čtyři hodiny jízdy, takže nic náročného J.) Dokonce jsme potěšili místní policisty na kontrole ve vlakové hale. Ptali se Pepy, jestli náhodou nemá zahraniční mince, protože je sbírají. Z Čech nic neměl, ale u mě v peněžence se našla krásná dvacka. Tak jsme ji s nimi vyměnili. Bylo úsměvné, jak si ji s nadšením prohlíželi a ukazovali mezi sebou. Ten den jsme si ještě pochutnali na pinygyajské tradiční pochoutce. Jednalo se o veliké těstoviny zalité omáčkou a posypané zeleninovou směsí a masem. Bohužel to bylo tak ostré, že si jídlo užil hlavně PepaJ.

Hotel opouštíme brzy.

Vozíčkáři, pokud máte rádi rampy, zajeďte si na nové nádraží v Pingyau.

Řidiči, pokud to máte daleko do Států, v Pingyau amerikanizují silnice. Cestou z Pingyaa na vlakové nádraží 12 km z města. Myslím, že se tím strategicky pojistili pro budoucí městskou expanzi do krajiny.

Ráno jsme vstávali brzy na vlak. Byla ještě tma a všude ticho. Bohužel spali i všichni na hotelu, takže hlavní dveře byly zamčené. Potřebovali jsme se odhlásit a rychle utíkat na vlak. Naštěstí se probudil někdo z personálu a mohli jsme předat klíče a odejít. Zřejmě z nás neměli úplně radost – pozdě přišli/brzy odešli. Podle zkušeností cestovatelů na internetu jsme se rozhodli použít veřejný autobus, který nás měl odvézt od vlakového nádraží na vzdálený terminál pro rychlovlaky. Číslo autobusu jsme nezjistili a jediná instrukce byla, že má asi růžovou barvu. Někdo z kolemjdoucích nám u nádraží poradil a tak jsme nasedli správně. Čekala nás dlouhá cesta po naprosto rovné silnici, která se ztrácela kdesi v dáli.

Na terminálu jsme dokoupili zásoby jídla. Pepa stihnul sníst korbel nudlí a šli jsme na perón. Opět se lidé začali páskovat do řad podle označeních čísel na zemi. Tentokrát tu byl i místní „kontrolor“ v uniformě, který lidi přesouval a říkal jim, kde smí a kde nemůžou být. (Jak jsem zjistil, těmhle uniformníkům se v Číně moc nelíbí, když si je někdo fotíJ)Cesta vlakem byla pohodlná. Jakýmsi zvláštním systémem se vlak postupně zaplňoval. V každé stanici vždy přicházeli lidé jen do určitých vagonů, takže se nám podařilo sedět celou cestu a ještě se trochu dospat.

Čína, část druhá - Shanghai,Suzhou

Následující den, 23.12.2014, jsme měli napilno. První na seznamu míst byla Century Avenue a Šanghajské CBD (Central Business District) se známými mrakodrapy. Překonal jsem svůj výškový rekord z kualalumpurských Twin Towers a Maku se splnil sen o otvíráku. Tak vypadá jeden z místních mrakodrapů. S výškou 474m posledního veřejnosti přístupného podlaží (s pořadovým číslem 100) se honosí titulem The World’s Highest Observatory. Hned vedle této stavby roste ještě mnohem vyšší bratříček, v době návštěvy ještě zavřený. Podlahová plocha všech podlaží v „otvíráku“ je s 381 600 m2 ekvivalentem 53 fotbalových stadionů. Uvnitř je naistalováno 91 výtahů. V devadesátém podlaží je 150-ti tunové protizávaží, aby budova odolala poryvům větru. Základy stavby jsou z 2 200 ocelových pilot sahajících až 78 metrů pod zem.

National Art Gallery v Šanghaji je v budově pavilonu z Expa 2010, je obří a dispozičně nevydařená. Spolu s absencí vstupních dveří nemá ani místo na odložení batohů. Ale podobně jako ve většině čínských muzeí to z jejich pohledu není třeba. Místnosti jsou natolik velké, že kolize batohu s exponátem nehrozí. A na pohodlí návštěvníků se moc ohled nebere. I když místo schodišť jsou všechny vertikální komunikace samozřejmě obsluhovány pekelně dlouhými eskalátory. Mnohem lepší prostory i výstavu přinesla Powerstation of Art, elektrárna přetavená v galerii, v areálu bývalého Expa. Bohužel čtyři roky po přehlídce Expo je areál s výjimkou této jediné budovy oplocený, budovy většinou prázdné, zavřené a chátrající. Škoda jejich nevyužitého potenciálu pro jiné využití.

Areál Šanghajského EXPO 2000 -4 roky poté

Večer před Štědrým dnem jsme si zavítali do „cirkusu“ na akrobatické představení vysokého kalibru. Akrobacie je v Číně asi nejlepší na světě. Představení, podobně jako při zahájení OH v Pekingu, bylo plné neskutečných kousků a dojem byl naprosto profesionální. Zejména pro mě to bylo překvapení, protože mi před představením vůbec nedošlo, na co to jdeme.

I 24. prosince jsme měli program velmi nabitý. Z nového hostelu, kam jsme se přesunuli, to bylo pár metrů na hlavní náměstí People’s Square. První muzeum nám nabídlo pohled do starého čínského umění. Od artefaktů z doby bronzové, čínské malby a kaligrafie po ukázky typického čínského nábytku a keramiky.

Velkým zklamáním bylo Shanghai City Planning, které kromě modelů města dokázalo představit i nefalšovaný model modelu města (jo, vážně:-D). Ale mimo to to byla nejméně informativní návštěva galerie svého druhu. Prošli jsme centrem k řece a krásnému výhledu na CBD, snad nejcharakterističtějšímu pohledu na město. Nábřeží Bund je lemované budovami s historickým pláštěm. Cestou k údajně nejstaršímu teahousu (ehm, čajovně) jsme se zapovídali s příjemnou skupinkou snad čínských turistů z Pekingu a společně vyrazili na čaj do jiného, vzdálenějšího teahousu. Každý jsme ochutnali 6 druhů čajů a k tomu vyslechli povídání o historii čaje. Když došlo na placení, došlo na situaci, které jsem se obával. Jeden čaj byl za nějakých 50 juanů, což jsme věděli dopředu, jenže se nepočítal na konvičku, nýbrž na osobu. Takže jsme všichni byli požádání zaplatit po 320 juanech, což jsem samozřejmě odmítl. Selský rozum je během cestování nejlepší pomocník, na kterého je dobré se za každých okolností spolehnout. Dohadoval jsem se dlouho, až poctivka Maku nevydržela, podlehla a zaplatila 400 juanů. Snad to byla lekce poučná. Místo požadovaných 640 jsme zaplatili i tak vysokých 400 juanů za oba. Cena nehorázně vysoká, ale byla-li adekvátní nebo ne, se nedozvíme, protože jsme podobnou cenu viděli i jinde. Zbylé dvě stovky za nás zaplatila jedna ze slečen. Na druhou stranu čaje byly dobré, a i když jsme si štědrovečerní večeři představovali asi trochu jinak, než jen pití mnoha druhů čaje za 1400 korun pro dva, asi nám zůstane navždy v paměti. Přitom jsem si uvědomil rozdíl při cestování v jednom nebo v páru. Ve dvou se zodpovědnost dělí dvěma a tím je člověk náchylnější k zanedbání některých nástrah, které na cestovatele čekají.

Štědrý večer jsme si užili s pouličními zpívanými Jingle Bells, doutníkem z Fujianu a dokonce i prskavkami. Shanghai svítila jako vánoční město v Evropě, až na to, že je tomu tak celoročně. Dokonce jsme si poslechli cestou jednu koledu, kterou zpíval sbor na ulici. Na hotelu jsme si dali dárečky pod ozdobu v podobě vánoční koule, která byla zavěšená na pásku od kalhot na židli. A po jejich rozbalení mohli začít plánovat další kulturní představení, aby bylo naplněno přání JežíškovoJ

  

Den poté jsme museli opustit Šanghaj a pokračovat na sever, do nedalekého SUZHOU. Tam nás čekalo dvoudenní zahradní putování. Zahrady v Suzhou jsou památkou UNESCO a jedním z nejlepších čínských architektonických počinů, takže se trochu rozepíši o dojmu z nich.

Čínské zahrady se dělí na tři typy. Palácové, chrámové a soukromé. Palácové jsou nejslavnější v Pekingu, soukromé právě v Suzhou. Kompozičně se soukromé zahrady navrhovaly buď tak, aby poskytovaly jednotlivé zarámované pohledy, nebo aby se jako film před návštěvníkem objevovaly za chůze nové a nové výjevy. Zahrady se inspirovaly obrazy čínské krajiny a byly navrhovány stejným způsobem, jako když si malíř vymýšlí kompozici svého obrazu. Vyjadřují klidnou harmonii a hluboký respekt k přírodě. V každé zahradě je miniatura skály, vodní prvek jezera a nespočet pavilonů, jejichž názvy jsou brilantní kousky poezie. Anglicky např: Putting a Question to the Spring, With Whom Shall I Sit P., The Keep and Listen P. nebo The Moon Comes with Breeze Pavilion. Když je něco dokonalé, nepotřebuje to další komentář, obrazy mluví samy.

Trojička prvního dne: Master of Nets(1), Mountain Villa of embracing beauty(2), Garden of harmony(3)

(1)    Je slavná a po všech stránkách vyvážená zahrada, podle Maku nejlepší z navštívených. Překvapivého efektu rozlehlé zahrady je dosaženo naznačeným otvorem ve zdi vyplněným zrcadlem. Skvělé první setkání

(2)    Nabízí velmi zajímavou skalní formaci. Skrz propletené bludiště mezi skálami se dalo dojít k malému vyvýšenému pavilonu s výhledem na celou zahradu a rozjímat.

(3)    Je malá z našeho pohledu méně povedená, protože na omezeném prostoru zanechává otevřené prostranství, díky kterému je možné spatřit celou zahradu z jednoho pohledu, což limituje momenty překvapení i rozmanitost obrazů.

Trojičce zahrad druhého dne předcházel pohled na město z výšky místní pagody (schody nahoru působily jako nekonečná spirála) a Suzhou Museum od architekta I. M. Peie. To je stavba s nejlépe řešeným vnitřním schodištěm, jaké jsem u muzeí viděl. Mnohé prvky vycházejí z tradiční architektury a čínského umění, ale jejich ztvárnění je současné a místní.

Suzhou museum, architekt I.M.Pei, nahoře North Temple Pagoda

Z velkého počtu slavných zahrad se nám podařilo zařadit do programu ještě The Humble Administrator´s Garden, The Lion Forest Garden a The Couple´s Garden. To byla další trojička druhého dne.

První je ze všech největší v Suzhou (5,2 ha) a patří dokonce mezi čtyři nejznámější v Číně. Rozsáhlým prostorem se v ní ale trochu ztrácí kouzlo klidu a pocitu intimity.

Druhá nás ohromila důmyslným bludištěm, které před nás postavilo velký úkol – proplést se do nitra zahrady spoustou chodbiček, můstků a zákrutů až k pavilonu na druhé straně. Ne nadarmo se této zahradě říká Kingdom of Rockeries.

Poslední zahrada na závěr byla opět maličká a útulná. Čínské zahrady v nás zanechaly krásnou vzpomínku. Zamiloval jsem se do bonsají, protože jsou malebnými trpaslíky hrajícími si na dospělé, a určitě to bude první věc, kterou si po návratu do Čech koupím.

„Standing by the deep valley makes you think deep, and scaling the heights makes you aim high.“

Citát v Couple’s Garden.

Po opuštění posledního zákoutí klidu v Couple´s Garden jsme se náhodou dostali k části nově zrekonstruované místní historické hradby. Bohužel jsme byli nuceni se provedení vysmát, protože působilo komicky, nevkusně a bez respektu. V jedné části na vršku jsou schody dovnitř hradby zazděné přepážkou, zřejmě nějaká lotrovina ze strany opravujících dělníků.J.

(Další perlou byl muž, který shrabával listí ze stromů kolem opevnění. Jenom jedna koruna si ještě držela pár žlutých kousků a muž měl zřejmě notně dlouhou chvíli, tak ho nenapadlo nic jiného než to listí shazovat koštětem vehementně dolů. Vybavilo se nám k tomu jen: „Poručíme větru, dešti…“.) Poslední třešničkou celého historického kousku opevnění bylo, když jsme zjistili, že uprostřed masivu z cihel je vlastně ukryté kino. To už jsme prchali rychle pryč.

"Historické hradby" -nejdřív jsme je nechali spadnout, poté jsme zjistili, že nám chybí turistický "spot", tak jsme je znova postavili, a protože žijeme v mediální době, nezapomněli jsme ani na kino. Čert vem, že nezůstal "kámen na kameni".

Pečlivě jsem vybíral PFka, doufám, že dorazí každému. I když možná s čínskou dochvilností.

S denním předstihem jsme kupovali lístek na noční vlak ze Suzhou do Xianu. Místa na ležení byla prodaná. Místo na sezení zbylo jen jedno. Nedokázal jsem si představit jinou variantu, a tak když nám paní na pokladně sdělila 2 lístky a cenu, která byla o 2 juany méně než podle internetu byla ta na sezení, bezmyšlenkovitě jsem odkýval… S lístkem v ruce Maku objevila, že chybí místenky. Dokonce jsme každý měli být v jiném vagoně. Pořád jsem si nedokázal představit ani připustit možnost celonočního stání! Až když jsme na internetu našli články s povzbudivými titulky jako „Hrdě říkám, že jsem přežil stání v čínském vlaku“, úsměv mi tuhl. Představa dobytčích vozů, stojících lidí a třinácti hodinové cesty nás nenadchla. 

"Byla to jízda..." Lepší foto nemám.