Doplnění příběhu před doplněním posádky

16.12. oblast Wuyuan

Necelé čtyři hodinky jízdy autobusem malebnou venkovskou krajinou jsem zastavil v osmdesáti tisícovém Wuyuanu. Okamžitě jsem byl v obležení taxikáři. Tolik se jich u mě samotného ještě nesešlo. Ale i přes velkou konkurenci jsem cenu neusmlouval tak, jak jsem chtěl. Navíc nikdo ani slovo anglicky. Naštěstí jsem přilákal nějakou mladou místní slečnu, která mi pomohla dostat se k autobusu a přejet do dalšího autobusového nádraží, odkud jsem měl krátkou cestu do vesnice Little Likeng. Prý jedné z místních nejmalebnějších. Vesnice v okolí Wuyuan jsou staré okolo tisíce let. Místní venkovská architektura je také velmi svérázná, s vysokými falešnými štíty. Za pouhý vstup do vesnice jsem zaplatil 60 juanů. Do historických vesnic se v Číně platí vstupné, i když jsou vesnice stále živé a obydlené. (Za všechny ty vstupy jsem utratil spoustu peněz, nikde nepíší o studentském vstupném. Ale později jsem zjistil, že ho většinou mají, jen je potřeba se pokaždé zeptat přímo.) Cestovat po Číně v prosinci je zvláštní, protože spolu s téměř žádnými dalšími turisty to přináší i značně méně turistických pastí jako stánků a ukřičených stánkařů a taxikářů. Třeba na pohled jsem tu za celou dobu pořádně nenarazil. Na druhou stranu, v této vesnici snad úplně každý využívá zimu k přestavbě svého domu. Což překvapí o to víc, vezmu-li v potaz historii vesnice i stáří staveb a srovnám to se způsobem, jak tu rekonstrukce provádějí. Místní novostavby jsou ale proti tomu špatný vtip. Betonový skelet v přízemí, zbytek vyzděný z plných cihel. Jednoduchá okna, fešný falešný pseudohistorický oblek a ve výsledku na místě historické stavby stojí stavba sice nová, ale úplně stejně studená a neúsporná. Ale možná jsem jen já zhýčkaný tropy, protože jsem široko daleko jediný, kdo nosí čepici. Ale jestli si dobře pamatuju, tak v takovém počasí bych ji už nosil i u nás doma. Pravda, doma obvykle nespím v nějakých 14°C. Ve vesnici jsem si našel ubytování v luxusním pokoji s klimatizací a vlastní teplou sprchou. Kam mě zavane plášť zítra nevím, protože tady už se plánovat nedá dopředu nic. Ale mám namířeno směrem nazpět k Hangzhou, skrze místní vesničky a pohoří Huangshan.

Little Likeng, oblast Wuyuan, Jiangxi provincie...

...tady jsem si při žvýkání bambusu připadal jako v ráji.

JingWan

A konečně nejhezčí vesnice na světě, daleko od veškerého městského ruchu, tak daleko a těžce dostupná, že jsem jméno zapomněl a google ji nevidí, ale když se tento semestr naučím Čínsky, zvládnu sem možná přepsat její čínský název:-)

Krajina kolem JingWan, provincie Jiangxi...

JingWan a neplánovaně prodloužený pobyt

...prodavačka "žvýkacího bambusu"- cukrová třtina, sugar cane.

-------
Tímto jsem vyčerpal průběžně vedené poznámky a zbytek výletu se pokouším sepsat z teplé slunné střešní terasy kuala-lumpurkého hotelu. Z Wuyuanu jsem nasedl na autobus do nejvzdálenější vesnice dostupné hromadnou dopravou, JingWanu. Rozhodl jsem se vydat ještě o kousek dál, myslel jsem si, že směrem, kam jsem chtěl později pokračovat, nebylo tomu tak. Ale nepoznal jsem kolem projíždějící autobus, a tak mi ujel. Autobusák však asi nějakým zázrakem poznal, kam mířím a poslal pro mě auto turistické správy dané vesnice. A tak jsem byl značně překvapen, když přede mnou zastavilo auto a chtělo mě odvést. Teprve, když mi ukázali vizitku, uvěřil jsem. Proč jsem chtěl do dané vesnice? Nechtělo se mi moc platit další vstupy. A do této vzdálené měl být podle Lonely Planet vstup zdarma. Ale když mě auto vysadilo u vstupu pokladny, zjistil jsem, že vstup byl dokonce nejdražší z okolních vesnic. Bylo by mi hodně trapné odmítnout, a tak když už jsem jednou byl uprostřed polí, kdesi zatraceně daleko od nejbližšího města, rozhodl jsem se poznat i tuto vesnici. K mému dalšímu překvapení jsem byl poslán do autobusu. Byl jsem tak zmaten, že někdo z místních vzal telefon a zavolal své dceři, která se mě lámavou angličtinou ptala, jaký mám problém. Řekl jsem, že nemám problém, jen vůbec nevím, kde jsem, kam jedu a co mám od toho čekat. A tak jsem se po půlhodinové cestě autobusem cestou, která mi svým převýšením a serpentinami značně připomněla pověstnou stezku trolů v Norsku nebo některé z alpských silnic, přejel do dalšího údolí, vyhrnul jsem se z autobusu plného Číňanů a chvíli si připadal skoro jako na zájezdu s cestovkou. Ale rychle jsem se od jejich průvodce s vlaječkou a mikrofonem vzdálil a jal se prozkoumat vesnici. Jak jsem se přesvědčil a později zjistil, jedná se o svou krásou jednu z nejhezčích vesnic v Číně. Z té malebnosti jsem zůstal stát s pusou dokořán, protože něco takového jsem vážně neočekával. Na jedné straně údolí rýžové terasy, na druhé domky s barevnými košíky. Křivolaké cestičky, pár místních zedníků, tón flétny a jinak panenský klid v zajetí kopcovité krajiny. Představoval jsem si, jak je krása pohledu na rýžová pole na jaře a podzim ještě umocněná. K pití jsem si v jediné místní „kavárně?“ objednal jakýsi rýžový nápoj. Pět minut trvalo, než mi ve zvláštním mixéru umleli rýži a posléze mi byl podán nápoj, který bych nazval „rýžový čaj“. Nebo také horká rozšlehaná mléčná rýže. Připadal jsem si jako v krásném snu. (Zpětně vzato, celý ten roční výlet mi často připadá jako sen.) Se setměním jsem se stejným autobusem nechal dovézt zpět do vesnice JiangWan, rychle si našel ubytování a zjistil, že ráno mohu chytit autobus do Huangshanu.

Tak jsem se v devět hodin dalšího dne postavil k silnici, a když jel autobus, o kterém jsem si myslel, že je to on, začal jsem skákat a mávat, aby zastavil. Zastavil, ale dobrých sto metrů dál. To určitě nebyl on, běžet se mi tam nechtělo. Jak by se taky člověk zorientoval, když na moje časné a (ne)oblíbené porovnávání „obrázků“ není u rychle jedoucího autobusu čas? Ale bohužel to nejspíš byl můj autobus (dalšího jsem se prostě nedočkal) a druhý toho dne jel až ve tři odpoledne. Takže další neplánovaně volný den. Vydal jsem se projít vesnici a podívat se na ni z výšky blízkého kopce. Tradiční způsob pohřbívání zemřelých je v Číně velmi elegantní a svým pojetím zajímavý, pramenící z hluboké úcty k přírodě. Hrobky jsou posety po krajině, zaříznuté ve svahu, lemovány kameny. Nejsou-li opečovávány, brzy splývají s okolím, zanechávajíce drobné stopy, a tak se občas stane, že poutník v lese pod vysokými stromy brkne o kámen, a když se podívá pozorně, čte na něm několik staletí starý příběh. Do historického placeného centra vesnice jsem se později dostal ani-nevím-jak nějakými otevřenými zadními dveřmi do zahrady. A opět jsem potkal lidi z mého včerejšího autobusu. Abych si pohodu náležitě užil, jal jsem se žvýkat sugar cane. Kus sladkého bambusu (u nás se jí říká cukrová třtina, což mi došlo až po hodně dlouhé době), jehož rozžvýkané zbytky se plivají všude po ulici. Proto byly v této malé vesnici odpadkové koše rozmístěné v pětimetrových rozestupech. Se sladkým bambusem v puse a bezstarostnou hlavou jsem si užíval úžasné momenty mého čínského dobrodružství. Odpoledne jsem nechtěl nic nechat náhodě, a tak jsem přemluvil mladíka z mého ubytování, aby mi pomohl identifikovat a následně zastavit můj autobus. Povedlo se. Po nástupu se se mnou dala do řeči mladá Číňanka. Když jsme si v autobuse povídali už nějakou chvíli, omluvila se, otočila, vyzvracela- a bylo po diskusi. Cesta byla vskutku klikatá a autobus jel rychle. Tak jsme v řeči museli pokračovat až ve společné cílové destinaci- historické čtvrti Tunxi v městečku Huangshan, zapsané pod UNESCO. Na prohlídku města a večeři jsme vyrazili společně. Cestou jsme potkali další, tentokrát švýcarskou, slečnu, která studuje na univerzitě v Pekingu o kvalitě ovzduší. Ideální místo, pověstné snad nejhorším vzduchem na světě. Toho dne jsem měl zabukované ubytování v hostelu v Old Street, historickém jádru a s krásným výhledem.

Dalšího dne jsem nelenil a vstával asi nejdříve za posledních pár let. Před pátou hodinou. Autobusem od hostelu jsem z Huangshanu vyrazil do Huangshanu. Z města do stejnojmenných přilehlých hor. Huangshan, anglicky Yellow Mountains, je považován za jedno z nejhezčích pohoří v Číně. Všechny ty slavné i méně známé malby čínské krajiny mají svůj původ a inspiraci v těchto horách. Brzká snídaně, klasické beef noodle, mě posílila na celodenní poschodování. Opět jsem byl nucen zaplatit vstupné, které bylo zlodějských 400 Kč. Jestli dokážu najít pochopení pro vstupné do vesnice, potom do hor to je nepřijatelné. Asi bychom měli Sněžku obehnat plotem, postavit tam budku a vybírat od Číňanů nestoudný poplatek za vstup. Podobně, jako jsem tu dříve navrhoval zavést vyšší sazbu vstupného do muzejí jen pro návštěvníky indonéské státní příslušnosti. Žluté hory jsou skalnaté pohoří protkané vybetonovanými cestami, vedoucími tu nahoru, tam dolů, ale nikdy ne po rovině. A pointa je, že jsou to stále schody. Hrubým výpočtem jsem dospěl k tomu, že jsem za den nachodil dobrých 50 000 schodů! Výborný trénink pro vrchaře nebo fotbalisty. I já jsem to dalších pár dnů ještě cítil v nohou. Názvy jednotlivých cest a vrcholů jsou správně čínsky poetické, například (anglicky): Beginning-to-believe Peak, Swan Paddling in the Water, Cloud-dispelling Mansion či příznačný Thousand-step Ladder.

HuangShan, Yellow Mountains, provincie Anhui

...nosiči - stavitelé schodů.

Se setměním jsem utíkal na zpáteční autobus do města a dalšího dne se vydal hledat autobusové nádraží. Jako obvykle a jediným možným způsobem, jsem napsal do čínských map anglicky nádraží, výsledek hledání si uložil a vydal se tím směrem. To je velmi zrádný způsob, který mě mnohokrát v Číně vytrestal, tady však nejvíc. Když jsem měl internet v mobilu, naučil jsem se i hledat v čínštině trasu ze zadaného do dalšího bodu na mapě. Ale se zablokovanou sim kartou jsem se musel spolehnout na ranní hledání na wifi a také na své nohy, spíše než na nesrozumitelné jízdní řády MHD. Chůzí v milionovém městě mi kilometry rychle přibývali, a když jsem se konečně dostal na místo, které jsem si předtím vyhledal jako nádraží, střetl jsem se jen s obyčejnou zastávkou. Když jsem ani v okolí nic neobjevil a nikdo z místních mi nerozuměl, vydal jsem se zpět. A tak hodiny plynuly a místo plánovaného odjezdu brzy ráno jsem byl šťastný, když jsem konečně seděl v autobuse ve 4 hodiny odpoledne. Cesta zpět do Hangzhou byla dlouhá, a tak jsem dorazil za úplné tmy. Hledání hostelu, který byl polohou sice vhodně u slavného West Lake, ale kdesi na jihu v zalesněné části, se vleklo. Jako tradičně při překladu čínských názvů ulic do google map na Booking.com byla poloha jinde, než ukazovala navigace. A název ulice v čínštině, abych mohl „porovnávat obrázky“, v anglické verzi samozřejmě není. Bohužel nepomáhá ukázat text místním, protože kdo neumí anglicky, nedokáže si přečíst text napsaný latinkou. Nakonec lokalizovaný hostel byl příjemným překvapením. Ráno jsem celý natěšený dorazil do National Tea Muzeum. Podle názvu a polohy ve slavné čajové oblasti jsem očekával odhalit toužebně hledanou čajovou kulturu v Číně. Nejprve jsem si spletl vchody a ocitl se v továrně na povlečení, ale následná správná budova moje očekávání nenaplnila. Když mluvím o „kultuře“ různých států, s radostí vzpomínám na „saunovou kulturu“ ve Finsku. V zemi s velkou produkcí, spotřebou a historií čaje jsem měl představu společenské události minimálně podobné našim čajovnám, nebo alespoň kavárnám. Jenže něco takového jsem v Číně neobjevil. Čaj se pije hodně, to ano, ale většinou sám doma, případně s pár přáteli. Ale opravdové čajovny, teahousy, sloužící k společenské události a poklidnému pití čaje podobným způsobem, jako si my dopřáváme kávu v dobré kavárně, raději než doma, nejsou v Číně téměř k nalezení. Snad jen v Sečuánu je údajně pití čaje trochu společenská událost, ale jinde se omezuje na buď ochutnávku před koupí, předražené ukázky „historie a přípravy čaje“ nebo domácí přípravu. Ani druhá návštěva Hangzhou si nevylepšila špatný dojem z jeho první návštěvy.

Tunxi, historické jádro, oblast Huangshan...

...ve dne...

...výhled z hostelu.

Casino pod mostem poblíž myšleného autobusového terminálu.

Zpět v Hangzhou, čajové plantáže.

Rychlovlak mě dovezl z Hangzhou do Šanghaje 21. prosince. Plánovanou návštěvu některé z okolních vodních vesnic jsem vypustil, protože už jsem měl trochu převesnicováno z předchozích výletů a docela jsem se těšil na pár dní klidu na jednom místě. Po měsíci samostatného putování od Indonésie před půl Číny jsem si začal připadat trochu jako psanec. Večer jsem někde někomu řekl dobrý den, ráno nashledanou- nikdy na viděnou. Nemohl jsem se dočkat společníka na zbývající dva týdny, který však přilétal až v pondělí 22. ve večerních hodinách na letiště Pudong. Poslední samostatnou noc jsem byl ubytován u mladé hráčky lakrosu. S jejími spoluhráčkami jsem vyrazil na večeři a viděl u někoho doma opravdický, i když umělý, vánoční stromek. Prý sice Vánoce neslaví, samozřejmě, ale chtějí si užít trochu vánoční atmosféru. Každá kultura má nějaké své svátky klidu a návštěv blízkých, ale Vánoce se přeci jen trochu vymykají. Večer jsme sehráli hezkou šachovou partii, kterou jsem prohrál se ctí. Moje protihráčka hrála šachy 10 let závodně.

Blíží se doba, kdy se skype hovory stanou minulostí...
...než opět po dvou krásných týdnech zpřítomní

Další den bylo pondělí, nevhodný den na plánované návštěvy galerií. Obešel jsem jednu po druhé a všechny byly- podobně jako v Evropě- zavřené. Alespoň jsem měl velkou časovou rezervu, abych nepřijel na letiště pozdě. Čekal jsem dlouho, ale dočkal se. Dokonce jsme se i poznali. Poznat Markét obtížné nebylo, ale já jsem po měsíci poustevnictví vypadal jako opravdický cestovatel. Dlouhovlasý a zarostlý. Navíc v novém, teplejším, oblečení, korunovaném slušivou čepičkou. (Alespoň tak mi ji ostatní hodnotili:-D.) Hostel, s příznačným názvem Skrytý v zahradě, byl pěkný. Nejkrásnější dvoutýdenní rande nejdále od domova začalo.