Ozyvam se po delsi dobe z dzungle v Borneu kde dnes travim posledni noc spolu s krokodyly na rece Kinabatangan a zitra cestuji do Kota Kinabalu a ve ctvrtek rano letim do Singapuru. Je tu prima, rad bych zustal dele, ale uz dnesni noc musim odevzdat esej na obnovitelne zdroje a dalsi prace me ceka po navratu. Zazitku z cestovani mam hodne a to i co do architektury. Pobyt v mistni vesnici me obohatil i o uplne jiny zpusob komunitniho bydleni. Takze jsem v poradku a kompletni zaznam cesty po Sarawaku a Sabahu doplnim ze Singapuru snad ve ctvrtek. Zdravim domu.

Pracovní týden završený formulí

Pracovní týden začal víkendem. Celý jsem jej strávil v botanické zahradě na lavičce s knížkou na kolenou. Tak nějak pokračoval celý týden, potřeboval jsem si napracovat následující výlet, ale i tak mi zbylo spoustu práce, až se vrátím. Na NUS je v polovině semestru jeden týden volna, "recess week". Prima oddech, který všichni zahraniční studenti tráví na cestách, zejména na Bali apod. Já si naplánoval Borneo a dokonce jsem měl to štěstí, že se ke mně přidal spolubydlící ze Srí Lanky. Takže jsem si zase užíval plánování a psaní itineráře. Kromě toho se nezadržitelně blížil páteční večer. Sice ještě musím dokončit práci na ateliér a stále nemám koupenou letenku zpět, ale přibližně od 6. hodiny večerní začínala páteční kvalifikace.

Nové bytové domy většinou obehnané plotem. Gated communities nesnáším.

Sídliště z paneláků, jakých je tu hodně, ale prostor mezi domy je tu řešen velmi pěkně.

...neboli první sídliště v Singapuru, kde jsem se cítil docela dobře...

...až na to parkoviště v místě, kde by mohlo být třeba hřiště pro děti.

Botanická zahrada a variace dláždění

perfektní fontána, trochu jako u babičky v Chrudimi :-)

Půlhodinku před ní jsme vyrazili s Vishvajith Peirisem (Srí Lanský spolubydlící) nakoupit batohy. Cenu jsem usmlouval na 22 dolarů. Je obyčejný, ale snad vydrží. Kromě toho jsme přes den tiskli letenky a plánovali detaily. Ale jen než odbylo šest. Jenže i přes to, že z obchodu na závod to bylo kousek, město je tento víkend pro chodce docela neprůchozí. Hlídají skutečně poctivě a mnoho míst, kde by se formule dala pozorovat zvenčí není. Spolubydlící vyrazil pro vízum, které na cestu potřebuje a já se štěstím našel Marina Bay Food Court, asi nejlepší místo formule. Takže jsem si dal večeři s příjemným výhledem. Poté ještě limonádu, abych se na místě chvíli zdržel. Po první části tréninku byla kvalifikace starších formulí (rok dva starých veteránů?). Asi doplňková kategorie pro diváky.

Na další část kvalifikace jsem se rozhodl najít ještě lepší místo. A nevzdal jsem to, dokud jsem ho neměl. S mapou jsem hledal, kudy by se kam dalo dostat. Ačkoli je letošní ročník formule neslavně proslulý tichými motory, když je člověk od projíždějící formule 3 metry a dělí ho jen plot, je to slyšet docela dobře. Tak jsem se uhnízdil na místě s výhledem podobným jako z tribuny. Jen člověk vůbec nemá přehled o tom, co se na trati děje. Kromě jedné zatáčky na kterou má výhled. A po nějaké době (kupodivu trvalo dlouho než si mě někdo všiml) mě přišli pořadatelé vyprovodit. Ale protože jsem cestou nepřelezl žádný plot ani ohrazení, jen jsem se hezky vrátil stejnou cestou. Ohlídat naprosto celé město prostě možné není. Škoda, že zítra odjíždím a nedělní závod minu.

Takže pár informací k cestě: Odlétáme do Kuchingu, největšího města Sarawaku, v jehož okolí pobudeme do čtvrtka, kdy se přesuneme do Sabahu, severní části malajského Bornea, konkrétně do Kota Kinabalu. Tam já moc dlouho nepobudu, jen si zašnorchlíme na korálových útesech, které jsou světově slavné (celé pobřeží Bornea je vyhlášené a pár lokalit je top). V pátek bych se měl vydat k řece Kinabatangan, na které jsou vesnice, kde budu účasten dobrovolnického projektu. Konkrétní činnosti zatím nevím, a protože jsem měnil termín, nemám to a psal jim to ve čtvrtek, nemám to ještě potvrzené a proto se zdráhám koupit letenku zpět. Ale vrátit se musím nejpozději ve čtvrtek 2. října. Pak mě bude čekat perný školní víkend.

Videa z formule musím zmenšit, na což teď nemám čas, protože za 2 hodiny odjíždíme na letiště a musím dokončit ateliér. Tak alespoň ochutnávka.

Příští dva týdny budu na internetu sporadicky a příspěvek asi nepřidám. Pokusím se to sepsat zpětně.

Večeře jako u televize

Kvalita je bohužel špatná kompresí při nahrávání na blog, pokusím se zlepšit až se vrátím :-)

Další školní týden

Ačkoli jsem měl příspěvek z Kuala Lumpur napsán už v neděli, teprve dnes jsem jej mohl dotáhnout a publikovat. Raději se nebudu chlubit, jak dlouho mám rozepsané dopisy. Nějak mi tu vázne disciplína, což je dáno částečně velkým zaneprázdněním a trochu mým lajdáctvím. První polovinu týdne mi opět značně zaplnily přednášky o krajinářské architektuře. Přiznám se, že jsem se do ní docela zamiloval a koketuji s myšlenkou věnovat se ji mnohem více. Vlastně váhám mezi dvěma cestami, památkovou péčí, tématem, které bude v Evropě zatraceně v kurzu, nebo krajinářskou architekturou, která je v kurzu po celém světě a v Čechách je zatraceně zanedbaná. Abych byl přesnější, krajinářská architektura není zdaleka jen "zahradní architektura", velmi zajímavou se stává při řešení veřejného městského prostoru a může mít přesah do krajinného měřítka. Jen mi chybí znalosti botaniky. Středeční hodina byla poslední, takže první modul mám úspěšně ukončený. Hodnocení se dozvím později, ale v testech, které jsem vypracovával mi bylo vytknuto pár chybějících věcí. A to jsem vždy popsal 3 papíry A4 na 3 otevřené otázky. Tento styl zkoušení mi vážně nesedí. Banální věci se stydím explicitně psát a pak mi je vytýkáno, že si to vyučující musí přečíst mezi řádky. Tak ať si klidně čte ne? :-)

Vtipné otáčecí židle, musí být utrpením pro vyučujícího pozorovat "jezdící" posluchače.

V úterý  a středu jsem měl urbanismus, zatím velmi nudné přednášky evropských profesorů ve stylu, na jaký jsem zvyklý z Prahy. Nikterak poutavě podaný seznam teorií o městském plánování. Na cvičení navíc doplněné vedoucím, kterého z třetí řady není slyšet. Zato místní studenti aktivitou doslova hýří. Odpoledne jsem naháněl práci na čtvrteční ateliér, abych mohl večer po dlouhé době do klubu. Bylo prima po douhé době potkat Donovana i Min Hui. Diskotéka byla v obležení exchange studentů. K ránu jsem si, opět díky své nedisciplíně dovolil pospat, místo dokončení diagramů. 

První ateliérová kritika probíhala v budově Create, vývojovém centru, kde má své pobočky MIT či ETH Zurrich. Singapur královsky platí zahraniční university, aby své vývoje prováděli v Singapuru, se svými lidmi, ale následně je publikuje jako vyvinuto v Singapuru. Například ETH dostalo na 3 roky na platy a vedení výzkumu v Singapuru od vlády 50 milionů dolarů. V místnosti, patřící NUS, jsme vylepili naše grafy a výsledky výzkumu a porovnávání Singapuru a Paříže. První byla prezentace vedlejšího ateliéru vedeného Oscarem Garcia-Villalbou, zabývající se slumy na Srí Lance. Večer jsem nechal poučit přímo z první ruky, od svého srí-lanského spolubydlícího.

Práce našeho ateliéru prezentovala zatím jen hezké obrázky, vzešlé z analýzy srovnávaných měst. Já se pokouším zpracovat téma přírody a klimatu. Musím říct, že mě práce na zpracovávání dat a jejich překreslování moc nebaví a z toho plynou i obtíže při hledání DNA přírody v daných městech ve vztahu k architektuře. Na začátku prezentace jsme dostali nečekaný test znalostí o daných zemích. Protože začátek byl zpožděný a já se opozdil ještě trochu více, okradl jsem se o čas na vypracování otázek. Ačkoli nevím spoustu dotazovaných věcí, jako je HDP na osobu v Singapuru nebo rozlohu golfových hřišť a tím si nahrávám k ne zrovna valnému hodnocení, potěšil jsem sám sebe pozorným čtením otázek. Dotaz jaká je hustota obyvatel v Singapuru na metr čtvereční mě zaskočil, a tak jsem začal trojčlenkou přepočítávat hustotu 7400 obyv/km2 na m2. Samozřejmě, že se nad tím nikdo jiný nepozastavil a i při čtení správných odpovědí zaznělo číslo 7400. Myšleno v kontextu otázky, i když se zřejmě jednalo o překlep, jde o naprostý blábol, rád bych viděl 7400 obyvatel Singapuru naskládaných na 1 m2. Fakt, že se nad tím nikdo jiný nepozastavil mě překvapil a utvrdil v tom, že školní způsob výuky je i v Singapuru stejný jako o nás. Naučím se jedno číslo a tak když se na něj někdo ptá jej i vysypu z rukávu, ačkoli jde o naprostý nesmysl.

Navečer probíhal v kampusu Mid-Autumn festival, tradiční čínský podzimní svátek na oslavu sklizně s podáváním "mooncake"- měsíčního dortu:-).

Takhle nějak zatím vypadají výstupy týmové ateliérové práce.

...každý máme za sebou kupu potištěných papírů, přibližně 20 diagramů? docela makačka

Víkend v KL

Štěstí při hledání "gauče" v Kuala Lumpur mi přálo, a tak jsem v pátek mohl vyrazit za hranice malého Singapuru. Za cenu dlouhého čtvrtečního večera, kdy jsem téměř do rána vypracovával test na čínské a japonské zahrady. A tak není divu, že se mi nepodařilo vyrazit úplně časně. Metrem jsem dojel na okraj Singapuru, přesedl na autobus, nechal se dovést na hranici s Malajsií, kde následovala nečekaně dlouhá hraniční kontrola kontrola, která se opakovala i na malajsijské straně. Když jsem se konečně dalším autobusem dostal na autobusové nádraží v Johor Bahru, blížila se druhá hodina odpolední. Poobědval jsem typický místní "Nasi lemak," kuře s rýží, když jsem zjistil nemilou věc. Nefungoval mi telefon, protože jsem si zapomněl zaktivovat roaming. Ale v Kuala Lumpur (KL) jsem se musel potkat se svým hostitelem, a tak nezbývalo, než si rychle koupit další, tentokrát malajskou sim kartu. Naštěstí stála jen 10 Malajsijských ringitů i s 5MYR kreditem. 1MYR je přibližně 6.7CZK. Poté jsem se mohl shánět po autobusu do KL.

Systém, či spíše ne-systém nejen veřejné dopravy je v Malajsii opravdu zvláštní, ale v Johor Bahru to bylo nic proti tomu, jaké to je v hlavním městě, Kuala Lumpuru. Ale o tom se zmíním až na závěr. Za autobus jsem zaplatil 34 malajských ringittů (krát 7). Samozřejmě, že jezdí přímé autobusy ze Singapuru, ale tytéž peníze, cca 30, se platí v singapurském dolaru (krát 17). Cesta z JB do KL obvykle trvá 4-4.5 hodiny, mě trvala necelých 7. Autobusy se neřídí nějakým striktním řádem, spíše se čeká, až se naplní. A tak jsme vyjeli o půl hodiny déle. Doprava v KL je naprosto zoufalá, obzvláště v pátek navečer. Podle původního plánu jsem chtěl obědvat v KL, nakonec jsem byl moc rád za pozdní večeři. Dorazil jsem po deváté hodině večerní. Sraz jsem měl na zastávce KL Sentral, to jsem ale netušil, že těch sentralů bude více. A tak když jsem konečně dorazil do toho svého, zjistil jsem, že můj budoucí známí čeká kousek vedle. Na první procházce městem jsem hned poznal ne-smyslnost místních semaforů i to, že přejít deseti(!) proudou silnici bez přechodu není v Asii žádný velký problém. Nemůže být větší rozdíl mezi Malajsií a Finskem, kde každý čeká na zelenou i když je úplně prázdná silnice a vidět kilometry dopředu. Tady se na pravidla kašle. Dorazil jsem na nejbližší metro a jel na další "sentrál", kde jsem konečně potkal svého čínského hostitele. Narodil se a celý život strávil v Malajsii, a přesto se považuje za Číňana, malajská politika totiž velmi protěžuje původní Malajce. A také svoji značku auta, Proton. Což je důvodem naprosto tragického systému hromadné dopravy i podmínek pro pěší. Úplně každý je díky tomu nucen si koupit auto. A jiná než malajská značka Proton má 100%přirážku na ceně.

Přivítání od Wei Choona bylo moc milé. Protože jsem měl takové zpoždění a on se nudil, připravil mi večeři. Polévka, zákusek, zmrzlina ani víno nechybělo. Zjistil jsem, že je to jeden ze šťastlivců, kteří byli malajskou vládou přibližně v 80. letech stipendovaní na zahraniční universitě, a tak má titul z London School of Economics a doktorát někde z Francie. Vede výzkum v oblasti big data (statistika, výp. technika, to, čím se proslavil Snowden). O tom také jako navštěvující profesor přednáší v Adelaide, Paříži i Oxfordu. Kromě toho je aktivní v pořádání mezinárodních kulturních událostí v KL. Večery jsme strávili dlouhými debatami. Díky nim jsem si objasnil spoustu věcí o asijské kultuře, historii i možné budoucnosti. I v takových věcech, jako je komunismus v Číně nebo neexistujícím čínském jazyce. Překvapilo mě zjištění, že čínština jako jazyk vlastně neexistuje a je zaměňována s jazykem mandrin. Historie se měla tak, že velká Čína, ačkoli je jednotná už dlouhou dobu, byla a je rozdělená řekou Jang-c'-ťiang. Severně o ní- přibližně půlka země- hovoří jazykem "mandrin". Jižně je situace komplikovanější, protože každá oblast má svůj jazyk. A protože číňané v Singapuru i Malajsii jsou většinou z jihu, mluví právě těmi jazyky jako hakka a kantonese. Nicméně všechny čínské jazyky mají stejné psaní, jen to každý jinak čte. Ale vzájemně si nerozumí ani slovo.


Navzdory příjemnému dlouhému večeru na balkónu s krásným výhledem na město, ráno jsem vstával brzy. Už po osmé hodině jsem stál ve frontě do mrakodrapu Petronas Twin Towers s 88 podlažími a výškou 452m postaveném už v roce 1999. Poprvé ve svém cestovatelském životě jsem vyrazil na největší turistickou atrakci hlavního města. Asi i proto, že jinak v KL mnoho dominant není. Lístek na vyhlídku stál pro studenta 64 MYR, což odpovídá asi 6 obědům ve food courtu. Ale kde bych se v Evropě podíval na město z budovy z výšky přes 400 metrů? Nejdříve si můžete užít výhled z mostu ve výšce 150 metrů, spojujícího obě věže mrakodrapu, a poté následuje dlouhá cesta výtahem do posledního přístupného, 86. patra mrakodrapu, jehož základy sahají do hloubky 150 metrů po zem!

Petronas Twin Towers

Most spojující dvě věže

dodnes je to nejvyšší mrakodrap se dvěma věžemi na světě.

výhled stojí za to

Prohlídku města z výšky jsem si užil, a tak se protáhla na celé sobotní dopoledne. Následovala velmi dlouhá pěší procházka přes chudé části města, které začínají téměř hned za touto luxusní obchodní čtvrtí. V této části města byli lidé překvapeni turistou tak, že mě na dálku zdravili a ptali se, odkud jsem. KL má sice trochu širší chodníky, a tak je pro chodce trochu příjemnější než Singapur, ale zato jednotlivé bloky domů jsou tak zvláštně oploceny a uzavřeny, že jsem v nich často bloudil a marně hledal cestu na druhou stranu. A tak jsem mimo jiné více než důkladně prochodil areál kualalumpurské nemocnice. Hned za ním byl totiž cíl mé cesty, národní galerie vizuálních umění. Uvnitř jsem trochu zklamaně nasál atmosféru mezinárodního stylu současného umění v podaní mladých malajských umělců. Přitom kořeny místního umění jsou velmi zajímavé, nejvíce asi řezbářské práce pralesních kmenů. Cestu z muzea zpět do centra jsem pěší rozhodně neplánoval, bohužel autobusy v KL skoro nejsou, i turistický hop-on drop-off jezdí po více než půl hodině a nikdo neví kdy a taxi se snaží turisty natáhnout daleko více než to slavné pražské "turbo". Zastávky metra jsou řídké a začali se budovat teprve velmi nedávno. A tak nejjistější způsob, pokud člověku slouží nohy, je chůze. 

Kousek od věží...

Národní muzeum vizuálních umění

 Další plánovanou zastávkou byl Fond historického dědictví Malajsie. Velmi milá paní mi nabídla prohlídku, ačkoli jsem byl sám, a ukázala mi principy tradičních malajských domů na ukázce jednoho, který do centra KL přivezli ze severu země a zrekonstruovali. Mekkou pro architekturu tohoto typu je město Melaka v půli cest mezi Singapurem a KL. Historicky nesmírně významný přístav, který je dnes na seznamu UNESCO, bude nejspíše cílem mé další "zahraniční" cesty. Povídáním o historii Malajsie jsem strávil hodně dlouhou dobu, a tak jsem do turistického centra města, včetně mnoha chrámů, mešit a známých trhů, dorazil až v pozdním odpoledni. Čínská čtvrť, trhy, chrámy... v podstatě podobné Singapuru. 

Tradiční architektura...

...volné přízemí, hranaté trámy, po kterých se hadům špatně leze,
agáve chráněná před den skořápkami vajíček před dětmi,
v noci slouží jako ochrana před nezvaným hostem.

Centrum města a hlavní náměstí, které spíše připomíná fotbalové hřiště s kolonádou uprostřed

Staré vlakové nádraží, KL Sentral :-)

Na večeři jsem vyrazil s Wei Choonem. Nejprve jsme si v na střeše hotelu Hilton dali pivo s krásným výhledem na centrum města a následně ve čtvrti Little India indické jídlo servírované tradičně na banánovém listu a jedené jen rukama. Pouze pravou rukou, abych byl přesný, leváci mají v muslimských zemích smůlu. Z dosavadní zkušenosti bych to vlastně vůbec neřekl, ale většina zemí JV Asie vč. Malajsie jsou muslimské a Indonésie je dokonce největší muslimská země na světě. Ale svoboda náboženství v těchto zemích funguje, tak tu o kulturní pestrost nouze není. Večeře byla zážitek a jídlo z rukou nechutná vůbec špatně Indové tak jí prý proto, že jídlo z příboru jim tak dobře nechutná.

Rád bych tu objasnil další velmi zajímavou věc se jmény, neboť jsem se tu už mnohokrát dopustil chyby a to i v dopisech vyučujícím. Začnu čínskými jmény. První slovo je vždy rodinné příjmení, další slova jsou vlastní, daná rodiči. Druhé jméno je obvykle stejné pro všechny děti stejných rodičů, bez ohledu je-li to dcera nebo syn, teprve třetí jméno je vlastní. Nicméně pro oslovení se požívají obě jména naráz. Uvedu to na příkladu svého hostitele, Yeow Wei Choon: Yeow je Odvárka, Wei Choon je Josef, s tím rozdílem, že jeho sestra se jmenuje Wei Ming (například, skutečné jméno si nepamatuji). Teď jak je to s muslimskými jmény. Rozlišení na vlastní jméno a příjmení se nepoužívá, ale jména jsou děděna po otci. Uvedu to na příkladu Usama bin Ladina. Usama je vlastní jméno dané rodiči, Ladin je opět "vlastní jméno", ale otce. Takže syn Usamy by se měl jmenovat třeba Abdullah bin Usama a tak dále. (Při pohledu na rodokmen jeho rodiny jsem zjistil, že tomu tak není a jméno "bin Ladin" je pravděpodobně poslední z jeho dalších jmen, evropským způsobem předávané po generace.) Zkrátka systém jmen rotuje a tak v tradičním muslimském systému je velmi složité dohledat předky, vzhledem k absenci společného rodového příjmení. Stejný systém se používá v Malajsii, ti ale slova neoddělují mezerami jako "bin", "ibn". Dokonce i na Islandu se jména předávají tímto způsobem, ale s příponou -son (syn) nebo (-dottir). Také jméno mého srí-lanského spolubydlícího je zajímavé, M.T.O.Vishvajith Petris. První dvě jména (M.T.O. -celá si samozřejmě nepamatuji) jsou po otci (při narození se zapisovatel upsal a nesprávně rozdělil dlouhé otcovo první jméno na M.T., další dvě mu dali rodiče a poslední je rodové. Když mi jméno ukázal na studentské průkazce, zaplnilo dva dlouhé řádky. Prý ho musel první den na zápisu celé spelovat. Tak to si ten zapisovatel užil asi užil :-) Evropská jména jsou proti tomuhle vlastně docela nuda. Ale jestli mám problém pamatovat si i je, tak s asijskými jmény zažívám opravdu krušné časy.

Výhled z terasy mého "hotelu"

nádherná střešní krajina

...pokračování z KL

A konečně se dostávám k neděli. Hned ráno jsem zamířil 13 km severně z města k Batu Caves. Hinduistické svatyni, chrámu v jeskyni uprostřed vysoké skály, kde se každý rok v lednu či únoru schází deseti-tisíce věřících a podstupují zvláštní rituál, kdy si propichují různé části těla a vkládají si do nich špejlovité předměty. Okolí chrámu je plné drzých opic, a tak je nutné hlídat své věci, zejména brýle. Naprosto nechápu turisty, kteří roztomilé opičky krmí a pak piští, když jim ta opička skočí třeba na záda, nebo ukradne oběd.

Cestou z hlavní svatyně jsem se za 2 ringitty rozhodl podívat do jedné z vedlejších. Uvnitř mě oslovil nějaký indický turista a protože na mě poznal Evropana, nabídl se, že mi vyloží příběh ukrytý v sochách v oné jeskyni. Tím jsem dostal výbornou lekci o principech hinduismu a tak jsem si za tento víkend vlastně doplnil mozaiku k výuce o sochách Buddhy a Siva Nataraji. Opět jsem byl poněkud překvapen zjištěním, že hinduismus je vlastně monoteistické náboženství. Tak jednoduché to není, ale myslím, že si to mohu dovolit takto interpretovat. V hinduismu je jeden Bůh, který je prapůvodem všeho. Pojetí tohoto boha je téměř identické s křesťanským. Dokonce také nemá jméno ani se nezobrazuje. Slovo bůh v indickém výkladu znamená skvělý člověk. Další desítky hinduistických bohů jsou směsicí příběhů skutečných lidí a vlastností, přisuzovaných jednomu Bohu. A tak nejznámější trojice Brahma, Šiva, Višnu představují popořadě stvořitel, udržovatel a ničitel. Určitý omezený výčet vlastností přisuzovaných hinduistickému Bohu. Zároveň však v principu jsou všechna tato jména používána pro jména lidí, a tak vlastně každý hinduista má svého "boha"-skvělého člověka, ke kterému se modlí zejména. Proto je v jejich chrámech tolik soch. Zároveň z toho plyne, že dochází k mísení například Šivy, myšleno historické postavy (postav) a atributů Boha.

Téma náboženství bylo i tématem diskuse s mým čínským hostitelem, a utvrdilo mi správnost mých úvah o budhismu v předchozím příspěvku. A zrovna tak je na tom třeba učení Konfucia, hlásající myšlenky, jak prožít a užít život. Jen my, Evropané, jsme si nějak tyto východní spíše životní filosofie zaškatulkovali jako náboženství.

Vchod do hlavní jeskyně 

...úžasná hra se světlem 

S ochotným indickým "průvodcem"... 

Myslím, že téma náboženství pomalu vyčerpávám, nicméně mu zde věnuji velkou pozornost proto, že je to základ místní civilizace a také časté téma místních rozhovorů (nebo mi tak přijde, asi jako je u nás oblíbená politika). Zároveň v této oblasti cítím svoji velkou slabinu a neznalost, za kterou se někdy tu někdy i stydím. Nicméně jedno náboženství, o němž vůbec nepochybuji, že náboženstvím dle naší definice je, stále vůbec nechápu. Islám. I proto jsem odpoledne navštívil národní mešitu v KL. Ale k pochopení mi to nepomohlo. Před touto závěrečnou prohlídkou zbývajících pamětihodností jsem si užil další oběd s Wei Choonem, tentokrát mi ukázal čínskou restauraci a poručil směsici ryby, vepřového, zeleniny a rýže. Malajsijské jídlo je proslavené celosvětově, ale při objednávání je téměř nutné mít místního poradce, když si objednávám sám, často je to střelba "naslepo". Z názvů, jedno jestli v čínštině nebo malajštině, moc moudrý nejsem.

Zpátky jsem chtěl vyjet z hlavního autobusového nádraží v KL, ale náhoda chtěla, že jsem opět dorazil na oblíbený "Sentral". Sám jsem nedokázal ani najít pokladnu. S pomocí místních jsem ji objevil někde v horním patře krytého parkoviště pro auta. Za cestu do Johor Bahru chtěli 40 MYR. Dlouho jsem protestoval, protože mi nešlo na rozum, že stejná cesta zpět je dražší, než byla cesta tam. Ale všichni dopravci byly za jedno, a tak nezbylo než se nechat podat. Zvolil jsem stejnou cestu zpět s přesedáním v JB na městskou dopravu Singapuru, což se ukázalo jako velká chyba. Lístek až do Singapuru by byl o 10 MYR dražší. S lístkem v ruce jsem se vydal kamsi hledat autobus. Když jsem našel stanoviště označené na lístku, byl jsem z něho odveden někam přes silnici k nastartovanému autobusu. Kupoval jsem si lístek, abych odjel ihned. Poté co jsem nastoupil, motor zhasl a spolu s jednou místní spolucestovatelkou jsme v autobusu čekali více než hodinu, než začali nastupovat další a než jsme se konečně rozjeli. Nejen já jsem byl zmaten, malajská paní byla přímo rozhořčena. A také nechápala rozdíl v ceně. A ona jela do KL dokonce prý za 27 MYR, o dalších 8 MYR méně, než já. Asi si v těchto končinách na rozčarování budu muset zvyknout a přijmout jako fakt, že občas si za svoji barvu pleti silně připlatím.

Budova planetária 

Národní mešita... největší v Malajsii 

...ohlédnutí za KL