Jak mě zachránili zapomenuté tři dolary...

... a změnil jsem názor na Bali.
Když jsem se v sobotu ráno seznámil s místní dopravní situací, nezbylo než si půjčit skútr a vyrazit poznávat místní velmi silnou kulturu. Víkendové dobrodružství jsem se rozhodl sdělit následující fotogalerií:

Hlavní město Bali, Denpasar, v překladu král trhu. To proto, že královský palác (na obrázku) se nachází naproti hlavnímu tržišti...

...paláce na Bali jsou i náboženské svatyně a mají 3 vstupní části s branami. Před branou je vždy dvojice soch, které stráží vchod. V ose posledního vchodu je situován kamenný reliéf, který brání průhledu do paláce a zároveň jej chrání.

Detail zdobeného krovu

Kalendář původního etnika Bali Aga se řídí cyklem pěstování rýže, rok má 6 měsíců po 35 dnech. (na obr.) Druhý používaný kalendář na ostově vychází z cyklů měsíce a má kořeny v hinduismu. 

Brána je jeden z nejvýznamnějších prvků v místní architektuře.

...s palácem v pozadí.

...nedaleký chrám, nejvýznamnější v Denpasaru.

...strážní socha, o jejímž ochranném významu jsem se zmiňoval.

Moje představy o Bali se podobali turistickému resortu plném cizinců, s luxusními hotely na pobřeží a úžasnými písčitými plážemi. Velikost ostrova jsem odhadoval na několik kilometrů, ne víc než 40. Skutečnost je taková, že turistů jsem tu ke svému překvapení nepotkal tisíce, ale jen stovky, místní často neumí vůbec anglicky a ostrov měří cca 150x110 km a Singapur se do něho vejde téměř osmkrát! Bali je v mnoha ohledech skutečně ráj na Zemi. Ale pouze pro cizince, kteří se nebojí říkat NE! 5krát za sekundu celý den (místní obchodníci jsou skutečně otravní) a nespokojí se s usmlouváním ceny na třetinu původní částky (jsou i značně zisku-chtiví). Když se ale člověk drží stranou hlavních ulic a turistických atrakcí, cestuje po vlastní ose a je k lidem otevřený, odměnou mu je neskutečně výborné jídlo, nejlepší ovocné džusy na světě za zanedbatelnou cenu a kontakt s místní kulturou, která je silná a natolik cenná, že v mnoha částech ostrova je turismus zakázaný, protože se ji vláda raději rozhodla chránit, než získávat peníze z turistů. Zkrátka za své původní představy se místním omlouvám.

Protože jsem neplánoval dostatečně dopředu, samozřejmě nemám mezinárodní řidičák. Když bych si ho nechal vystavit na místní policii, stálo by to asi čtvrt milionu místních babek. Tak jsem chvíli googlil a zjistil, že riskuji pokutu asi 50000 rupijí, při šikovném smlouvání. Pětkrát by mě policie chytit nemusela, říkal jsem si, když jsem si skútr půjčoval. Z Denpasaru jsem mířil do vesnice Ubud, proslavené jako místní umělecké centrum. Když jsem jednou zastavil u krajnice, abych se podíval do mapy a zorientoval se, kudy dál, nemohl jsem skútr znovu nastartovat. Chvíli jsem to zkoušel, až ke mně přišel ke mně nějaký pán, usmál se a říká: "Stojánek.:-)" Nojo, zapomněl sem sklopit stojánek a díky tomu nefungoval elektronický startér. Nato se se mnou ten dotyčný dal do konverzace: 

"Odkud jsi?"
"Z České republiky"
"Já jsem z Timoru." (Ostrov u Jávy)
"Jak se jmenuješ?"
"(Já jsem) Josef, ty?"
" (Já jsem) ...Policie." (Teprve teď jsem si všiml nášivky zboku na uniformě, no, co na to odpovědět? Bylo mi trochu úzko.)
"Těší mě." (Opáčil jsem se širokým úsměvem)
"Mě taky. Užij si Bali a opatruj se. Bye."
"Bye." A pokračoval jsem ve své cestě na Ubud. První setkání s místními strážci zákona bylo nakonec docela příjemné. Na jízdu vlevo jsem si zvykl rychle, nikoli však na jezdění kruháků v protisměru. To byl na prvním objezdu, kdy jsem se ocitl v chumlu dalších skútrů docela šok. Prostě se třetí výjezd ze čtyř jezdí kratší cestou, takže se řízne vpravo, čímž se samozřejmě zkříží cesta ostatním. Místní říkají, že tu řidič prostě musí mít ostré lokty. S pravidly, jsou-li nějaké (třeba na přednost vpravo se taky nehraje) se tu nikdo nepáře. Při čekání na dalších světlech jsem se dal do řeči tentokrát s místním mužem, který mířil mým směrem na kávovou plantáž. Padla nabídka, která se neodmítá. Následoval jsem ho. Bali je známé svojí kávou, takzvané Kopi(Kafe) Luwak patří k tomu nejlepšímu na světě. Způsob produkce jej však nejspíš řadí na úplně první místo :-D. Kávová zrna se dávají zvířeti lasicovitého tvaru, které vybírá pouze ta nejlepší červená zrna a následně je jí. Zbytek, odpad, zelená zrna, slouží k výrobě běžného, námi dobře známého kafe. Zvířátko zrna však nestráví a následně je v celku, lidově řečeno, vykadí. Poté přijde na řadu člověk, hovínka vyčistí, upraží, rozdrtí a výsledkem je káva, za kterou si místní účtují 250 000 rupijí za 50 gramů. (cca 460Kč). Průměrný plat v Indonésii se prý pohybuje okolo 1 500 000 měsíčně- 2750Kč (Přesně tolik jsem si vybral na začátku a i při nenáročném způsobu cestování mi to vydrží sotva 4 dny). Můj hostitel mi dal ochutnat všechny druhy káv a čajů z produkce té plantáže. Jen za šálek Kopi Luwak jsem musel zaplatit 50 000 rupijí. Poté jel se mnou, aby mi ukázal místo, kde se večer koná tradiční tanec a kde jsme se rozloučili. Ve vesnici Batubulan začínal se setměním tanec ohně- Kecak.

Luwak

...další krov :-)

Kávový tester- přesně 18 různých druhů od čistých po ovocné, bylinkové...

Jednotlivé fáze surového kávového zrna vpředu se zvířecími exkrementy.

Kecak- jeden z místních tanců...

...v hlavní roli sličné Baliňanky...

...

...doprovázené chorálem desítek mužských hlasů a nápěvů.  

Po tanci jsem zjistil, vyrazil konečně vyrazil do cílové stanice ve vesnici Ubud a po příjezdu (asi v 9 večer) jsem se začal optávat po ubytování. Nakonec jsem našel homestay, cenu domluvil na 100 000 a vyrazil na večeři. Liboval jsem si, že tento den patří k nejlepším v mé cestovatelské kariéře a těšil jsem se, až se s vámi podělím o historku s policajtem a kávou z výkalů. Poté, co jsem z posledních peněz zaplatil večeři, vznesl jsem dotaz na nejbližší bankomat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem si kreditku zamkl spolu s ostatními věcmi do skříněk v mém pátečním ubytování, kam jsem se plánoval zítřejšího dne vrátit. Několikrát jsem přepočítal zbylé bankovky a nedostal se přes hodnotu 87 000 rupijí. Zkroušeně jsem se vracel na ubytování a oznamoval jim, že mi nezbývá nic jiného, než si udělat ráno asi 4 hodinový motovýlet do Kuty pro peníze, vrátit se zaplatit ubytování a poté jet zpět. Celkem by to bylo tam zpět tam asi 6 hodin jízdy v drsné ostrovní dopravě. Pobaven zážitky uplynulého dne jsem ulehal do manželské postele v apartmá, které jsem měl jen pro sebe, navíc za peníze, které jsem neměl. před usnutím jsem ještě jednou zkontroloval peněženku a našel v mincích 3 zapomenuté a nechtěně přimíchané singapurské dolary. V přepočtu asi 30 000 rupijí. Při tomto kurzu to spolu s mými 87 tisíci bylo dost na to, abych zaplatil ubytování a ušetřil se nešťastného cestování. Ale která směnárna mi ráno smění 3 dolary?

Po probuzení jsem šel paní domácí oznámit plán přemluvit místní směnárnu. Nakonec nebylo třeba. Vzala si ode mně veškerý zbylý obsah mé peněženky, zmiňovaných 87 tisíc a 3 dolary, a naservírovala mi snídani, která byla v ceně. Po ní jsem několikrát objel městečko a nakukoval do otevřených galerií. Do místní velké galerie byl vstup 10 000 (16 Kč), takže mě tam nepustili. Místo pokračování na severní cíp ostrova jsem otočil a jel zpět do mého prvního ubytování. Tentokrát jsem si říkal, že kdybych potkal policii, neměl bych ani těch 50 000 rupijí (91Kč) na pokutu. A že jsem hlídek cestou potkal snad desítky. Nepřeháním. Čekali skutečně na každé křižovatce. Když jsem je jednou s houkajícím majáčkem objevil ve zpětném zrcátku, říkal jsem si, tak to jsem zvědav, jak se mi tohle podaří ukecat. Naštěstí nejeli za mnou, ale někam dál. Nicméně cizince má místní policie v oblibě, tak jako všichni ostatní zdejší obchodníci, z nich cítí pěkné peníze. A já, bílý jako sýr, jsem byl samozřejmě rozpoznatelný na dálku. Zvolil jsem strategii, která se ukázala být úspěšná. Snažil jsem se držet v zákrytu dalších motocyklů nebo aut tak, aby bylo těžké poznat, že mávají na mě. A jel jsem daleko od krajnice. Objevovali se nečekaně a často. Poslední kilometry mi se mi navíc ukazatel benzínu dostával nebezpečně daleko do červených hodnot. 

Hezký víkend nejde zakončit jinak než konečně na pláži, jejíž písek byl přes den tak rozpálený, že jsem si bez bot připadal skutečně jako na žhavém uhlí. Chodit se nedalo. Přeběhnout to taky moc nešlo. Litoval jsem, že jsem si ještě nekoupil jiné boty než tenisky, které jsou na písečnou pláž skutečně nejlepší obuv. Ale moře? Fantastické. Prodloužím si tu pobyt o jeden den. Zítra se opět vyrazím válet na pláž. Dobrou noc.