Yogyakarta, Jakarta - postřehy z cestování

Blíží se sobotní pátá hodina ranní, sedím v kavárně v centru Jakarty a pokouším se v tomto příspěvku shrnout zážitky posledních dnů. Bylo jich mnoho a těžko se mi zpětně vybavují. Skončil jsem pondělní pláží a cestou z Bali, která se nečekaně obohatila o noční dobrodružství na kráteru aktivní sopky Ijen.

Nejprve jsem sedl na autobus z Denpasaru, hlavního města Bali, a jel hodiny na jeho západní konec, městečka Gilimanuk, přesedl na ferry a ocitl se na Jávě. Uprostřed noci a bez peněz. A z místního bankomatu mi nešly vybrat. Restaurace nebo stánek s jídlem nikde, jediný supermarket na pobřeží trochu ukojil můj hlad. Cestou na vlakové nádraží, kde jsem měl v plánu vydržet do odjezdu ranního vlaku do Yogakarty, jsem minul stánek s nápisem turistické informace. Ještě se v něm svítilo, tak jsem se optal na nějaké blízké restaurační zařízení a z dotazu došlo na možnost celonočního výšlapu do dna kráteru Ijen, vzdáleného dobré 2 hodiny jízdy z města Banyuwangi na pobřeží a dalších 2 hodin výstupu a sestupu do kráteru. V něm několik šílenců těží síru, kterou v koších vynášejí ven. Na výstup jsem se přidal k jednomu z těchto pracantů, abych se dozvěděl, že za noc udělá 2 cesty s nákladem 60 kg a výplatou 50 000 rupií. Za nějakých 90 korun dýchá celou dobu sirné výpary, zakrytý jen jakousi rouškou. Venku byla zima a naprostá tma. Hora je přeci jenom vysoká 2443 metrů, docela dost na krátký výlet z mořské hladiny nahoru a zpět. Při sestupu do kráteru dopředu hnalo blížící se mihotavé modré světlo. Sopka si přes den ufukuje sirnými výpary, bílým dýmem, který se nočním návštěvníkům ukáže v podobě modrého světelného divadla. Neměl jsem ale příliš času nazbyt, a tak jsem pospíchal zpět. Zpáteční cestu mi postupně zeslabovala čelovka, naštěstí proti mě šly davy turistů vidět v kráteru východ slunce. Na to jsem čas bohužel neměl.

Tanah Lot, Bali

Modrý plamen v kráteru Ijen, Jáva, 3am

...a pracující horníci

Jen o pár minut jsem stihl vlak do Yogakarty. V čas plánovaného odjezdu jsem se nicméně divil, že ještě myjí podlahu na nástupišti a uklízí vlak. A tak jsme vyjeli až o hodinu později. 14 hodinovou cestu, ač probíhala krásnou krajinou, jsem z velké části prospal. Plánovaný příjezd v 7 večer se protahoval a tak jsem měl strach, že nestihnu představení místního tradičního loutkového stínového divadla. Když mi hodinky ukazovaly 9 večer a přijížděli jsme na zastávku, s překvapením jsem se v průvodci dočetl, že Jáva je v jiném časovém pásmu než Bali nebo Singapur. O hodinu zpět. Takže bylo 8. Opravdu? Nemohl jsem tomu uvěřit, vyrazil jsem tryskem od vlaku do vzdáleného divadla. Venku silně pršelo, tak jsem musel využít místní taxi. Vtipné chlápky šlapající kole předělaném na kočár. Říkají tomu Becak. Kapala na mě voda ze střechy, ale připadal jsem si jako vrchnost. Navíc jsem se v divadle objevil jen 10 minut po osmé. Představení "wayang kulit", stínové divadlo, je fantastická věc, o které jsem snil už v Čechách. Zde tradičně probíhá celou noc, klidně 10 hodin v kuse a odehrává se na dvou stranách. Z jedné strany je loutkovodič a za sebou má kapelu, na Jávě opět tradiční "gambung" a z druhé strany je plátno, na které je světlem lampy vrhán stín z loutek a představení, nebo jeho vnímání má naprosto odlišný účinek, je-li pozorováno z jedné nebo druhé strany. Diváci se mezi nimi mohou přesunovat dle libosti. Jediný problém je, že celá hra je ve staré indonéštině, takže cizinci vůbec nerozumí ději, který se před nimi odehrává a představení po několika desítkách minut začíná být trochu nudné. Po skončení této krátké, pouze 2 hodinové verze ze zmiňovaného celonočního představení, jsem se vydal po městě hledat nocleh. Nějaký umělec mi nabídl přespání a ukázal svoji galerii. Prohlídl jsem si obrázky a nabídku odmítl. Tak jsem usedl do kouta ulice a jal se hledat na booking.com levný hostel. Zatímco na internetu jsem ho našel a zarezervoval, ve skutečném městě jsem kolem něho chodil dlouho do noci a nemohl ho najít. Všechno je tu navíc o to těžší, že místní vůbec nemluví anglicky. Resp. tak jeden z 20 umí pozdravit a zeptat se odkud jsem. A hrstka lidí je schopná konverzace. A zdaleka to není mladá generace. Děti ve škole snad druhý jazyk vůbec nemají. Snad ještě větší problém než trefit ulici, bylo poznat vchod. V hostelu nějak zapomněli na jakoukoli ceduli. Tak až poté, co mi to nějaký místní domluvil, jsem se s blížící první ranní ubytoval.

Wayang Kulit, stínové divadlo, Yogyakarta

osvětlená strana divadla

Středu dopoledne jsem nechtěně prospal a konečně v poledne šel do ulic nasát místní atmosféru, která je stále autentická a tak celkový dojem z města je jeden z nejlepších, které jsem navštívil. Město je známé svojí kvalitou umělecké produkce a Indonésie šikovností a manuální zručností místních. Ta je skutečně závidění hodná. Ať už jde o zpracování stříbra, práci se dřevem, kamenem, nebo místní malbu batikovou technikou, která je na Jávě vůbec nejlepší na světě. A tak byla radost navštěvovat tyto řemeslníky a pozorovat je při práci. Navíc jsou zdejší výrobky za cenu pro nás velmi přijatelnou. Jak by ne, když minimální měsíční mzda je v Yogyakartě 1,3 mil. rupijí, tedy nějakých 2300 Kč. A tak jsem byl náhodou pozván do galerie místní Akademie výtvarných umění, abych více než dvě hodiny zkoumal práce místních začínajících umělců a rozhodl se pro koupi dvou batikovaných obrazů. Musím říci, že ačkoli jsem měl předtím prachbídné znalosti o batice, zdejší práce mě uchvátili a překvapili svojí kvalitou a řekl bych moderního umění s tradičními kořeny. Něco, co jsem v protějším rohu místnosti s pracemi olejem postrádal. A postrádám po celém světě. Teprve dnes pozorujeme skutečně mezinárodní styl. A to i v charakteru měst jako takových. Jen několik rostlých evropských měst a těch, kde se pozastavil čas si dokázalo podržet jistou dávku svérázné jedinečnosti.

Water palace, Yogyakarta, starý sultánský palác...

...a v něm zajímavá podzemní mešita

místní taxi...Becak

...Becak ze stříbra

šperkařská dílna... nesmírně šikovní řemeslníci

naprosto luxusní pokrm- nápoj...  kokosové mléko, durian, nějaká další místní ovoce

ano, tenhle taxík mě doprovázel skoro celé odpoledne při cestování městem a nakonec stál jen 20 000idr

v noci se přidají i další zajímavé "taxíky", takže na silnici člověk potká vtipné týpky na kole, koňské povozy, osvětlená auta, regulérní taxíky i motorkáře nabízející laciné svezení

a ulice se se setměním mění v lokální stravovny a živé místo pro setkání místních

Již několikátý den jsem neseděl na motorce, oblíbeném indonéském prostředku. A tak abych měl možnost prozkoumat slavné jávské chrámy z 9. století nezbylo, než si na čtvrtek nějaký ten skútr opatřit. Jako první jsem vyrazil na Borobudur, starý budhistický chrám na hranici provincie Yogyakarty a centrální Jávy, dvě hodiny jízdy z města. Další chrám, Prambanan (oba památky UNESCO) leží daleko blíž k Yogakartě a je hinduistický. Kolem něho je navíc dalších téměř 50 různých menších chrámů. Většina z nich je v troskách, kvůli sopečné erupci, která i ten hlavní na dlouhou dobu pohřbila lávou. A to už v 11. století. Obnoven byl až za nizozemské kolonie. Mezi oběma centry, Borobudur i Prambanan, ležís sopka Mt. Merapi, jedna z nejaktivnějších sopek na světě s poslední erupcí v roce 2010, která tehdy pohřbila několik okolních vesnic a pár tisíc jejich obyvatel. Výstup na ni je celodenní záležitost, ale i výhled z jejích svahů na okolní krajinu je uchvacující. Velmi připomíná švýcarskou alpskou krajinu, s tím rozdílem, že na tak prudkých svazích, kde se u nás pasou ovce, místní obdělávají políčka. Večerní návštěvu Prambananu jsem si opět obohatil kulturou, tentokrát šlo i Ramayana tanec. Vlastně stejný hinduistický příběh Romea a Julie, který jsem viděl ve stínovém divadle byl tentokrát v podání namaskovaných baletek v provedení moderní show včetně světelných efektů. Nebylo to sice špatné představení, ale zdaleka ne tak úžasné jako tanec ohně na Bali. Tolik rozmanitý výlet v těch několika (asi 9) dnech po Indonésii resp. Bali a Jávě jsem nečekal. Snad si i troufám tvrdit, že z obou ostrovů jsem viděl vše podstatné a něco navíc.

Borobudur, první z chrámů

s pohořím a sopkou Merapi v mlze

byl jsem trochu jako pouťová atrakce, nejprvě mě oslovila maminka malé holčičky, jestli si mě může vyfotit a následovala tahle skupinka muslimských děvčat, později přibyla ještě jedna, ale ta byla zastoupena i mužskou částí a tak není tolik zajímavá :-D

vesnice v oblasti Mt. Merapi...

...a jejich zdroj obživy

Sewu v okolí Prambananu

Prambanan

noční vystoupení balet Ramayana

a noční Prambanan

výroba loutek z kůže- wayang puppets

před a po nabarvení

jávské dřevěné loutky

Díky nezávislému cestování jsem musel bojovat s místními poměry a jazykovou bariérou velmi intenzivně, ale odměnou mi bylo i několik skrytých tajemství. Jedno z nich bylo docela šokující. Myslím, že ve vyjednávání cen jsem docela dobrý, ale proti některým fintám je turista krátký do té doby, než mu je někdo prozradí. Na večeři u Prambananu jsem si vybral zapadlé občerstvení s obsluhou, která byla usměvavá a mluvila plynně anglicky. Dokonce jsem se tam vrátil napodruhé. A během řeči jsem zjistil, jaká je pravda o fixních cenách na jídelních lístcích a dalších místních praktikách. Ačkoli se západnímu turistovi zdá Indonésie velmi levná země, ve skutečnosti je ještě mnohem levnější. Se zmiňovanými jídelními lístky s napsanými cenami je to totiž tak, že jiná cena je pro místní a jiná pro turisty. Místní prostě platí jiné sumy než ty, které jsou kdekoli napsané. Samozřejmě nejlepší a nejčastější případ je, že ceny nejsou napsané nikde. Pokud se člověk v dané zemi trochu neorientuje, nedokáže vůbec posoudit zda a jak moc přeplácí. A tak zatímco jsem do té doby platil za hlavní jídlo a nápoj mezi 25-30 tisíci (42-54 Kč), laskavá paní, která mi to tajemství sdělila mi účtovala 13 000. A když jsem poté večeřel druhou porci v centru Yogyakarty a tvrdě se dožadoval místní ceny, místo 24 mi nakonec účtovali 15 000 rupijí. A s údivem koukali, jak to, že vím o cenovém podvodu. Navíc jsem zpozoroval, že místní vždy platí soukromě tak, aby turista nevěděl, kolik platí a nemohl to porovnat a odhalit rozdíl. A podobně to je s placením čehokoli. Takže nakonec si tu poznamenám ceny, výdaje, které jsem v Indonésii měl. Komplikovaná doprava z Bali do Yogyakarty stála celkově (50+8+50)= 108 tisíc (195 Kč). Přímým autobusem by to bylo 290 000 rupií. Tři noci v Yogyakartě po 70 tisících (126 Kč), motorka 50 000 (90 Kč) za den a benzín cca 8500 rupií za litr (15 Kč). Stínové divadlo 10 000, balet Ramayana 100 000, vstup do obou starých chrámů se studentskou slevou 180 000. Vlak z Yogyakarty do Jakarty 190 000 (342 Kč). Dva batikované obrazy 300 000. Místní batikované tričko 20 000 (36 Kč :-D). Další výdaje znamenaly celkovou útratu přibližně 3 miliony rupií (5400 Kč). Plus letenky a vízum.
1 rupie = 0,0018 Kč

ulice Marioboro, nákupní centrum Yogyakarty

Dnes mám v plánu bloumat po desetimilionové Jakartě, navštívit národní muzeum a v 5 hodin odlétat do Singapuru. Po krátkém čekání na letišti přestoupím na let do Hong Kongu. Mějte se krásně, zdravím z JV Asie.