Pozdně velikonoční zamyšlení

V podstatě jako každý rok se v i letos v Čechách rozjela debata, zda Velký pátek má či nemá být státním svátkem. Státní svátky v ČR a Singapuru jsem srovnával v jednom z nedávných příspěvků. Komentáře jako například tento na nazory.aktualne.cz mě ponoukají k polemice a zamyšlení.

Po přečtení jsem autorovi dal v podstatě za pravdu. Po několika dnech jsem však došel přesně k opačnému názoru.

Nejde o to, jestli si další svátek zasloužíme či ne, jde o to, jestli se jako společnost (!) stále hlásíme ke křesťanské tradici, bez které by naše společnost, připustíme-li si to či nikoli, v dnešní podobě neexistovala. Pokud se k ní tedy už jako národ nehlásíme, pak by pro většinu lidí byl tento svátek, tak jako většina ostatních, připomínkou významné události v naší historii. (z aktualne.cz:"Svátek na Velký pátek si nezasloužíme, jako sváteční den v kalendáři by byl falešný. Jako společnost na to nemáme, neměli bychom si ho navzájem nutit. Kdo o něj opravdu stojí a ví proč, světí ho i bez toho.")

Pokud se podle průzkumu o velikonocích (dle cit. komentáře) "sedm procent dotázaných věnuje duchovním činnostem", jsem si skoro jistý, že kdyby padla otázka, který velikonoční den je nejdůležitější, většina lidí by neváhala s odpovědí, že je to pondělí, podobně jako tak mnoho lidí vnímá štědrý den. Obzvláště, je-li velikonoční pondělí jediným velikonočním státním svátkem. Zavedení Velkého pátku by tak bezpochyby alespoň tuto mýlku nabouralo. A koneckonců, s volným dnem nechť si každý naloží jak chce, někdo se bude dívat na televizi, někdo vyrazí na nákupy a někdo třeba vezme děti, které beztak mají prázdniny, za sportem.

Zcela jistě by pro většinu lidí byl Velký pátek jen dalším volným dnem, nikdo nemůže chtít po lidech, kteří se necítí spjati s křesťanskou kulturou, tradicemi a vírou nikterak spjati (a mezi takové se hlásí většina národa), aby se zamýšleli nad podstatou něčeho, co je jim, lidově řečeno, ukradené. Na druhou stranu, podle této logiky bychom měli zrušit 1. a 2. svátek vánoční, protože to jsou také, z logiky věci, "falešné svátky". Další křesťanské svátky naštěstí rušit nemusíme, protože jich víc nemáme. (A nemusíme z toho zrovna vinit komunismus, jak vidno zde, k zásadní reorganizaci "státních svátků" došlo již krátce po rozpadu monarchie v roce 1919.)

Pokud se autor zmiňovaného komentáře pozastavuje nad způsobem jakým slavíme či uctíváme svátky, je třeba si přiznat, že málokdo slaví málokterý svátek v jeho jménu. Snad kromě Nového roku a lidových tradic na štědrý den a velikonoční pondělí. Duchovní rozměr jakéhokoli svátku hraje v podstatě nepatrnou roli a u většiny lidí jde, troufám si tvrdit, o formu dovolené. A změna tempa a odpočinek k svátku prostě také patří. Ostatně "sobota" je také odvozena od slova "svátek" a znamenala den pracovního klidu. (Tedy den, který se později posunul na neděli.)

Myslím si, že rozlišovat svátky na tzv."falešné" tedy ty, které si náš národ nezaslouží a na ty ostatní, podle logiky věci "nefalešné", je zcela nesprávné a neuctivé. Rozhodování o Velkém pátku jakožto státním svátku by mělo pouze stát na debatě, zda se ještě jako společnost hlásíme vlastní evropské kultuře a tedy křesťanské tradici v ní obsažené. Pokud by zavedení Velkého pátku jako státního svátku přimělo i jednu tisícinu obyvatel zjistit si význam tohoto dne, pak by byl křesťanský cíl tohoto svátku více než naplněn, bez ohledu na to, jakým způsobem by se rozhodlo tento den trávit zbylých 99% lidí.

Pokud se ekonomické argumenty proti zavedení nového státního svátku ukázaly neopodstatněné ("dopad jednoho dne pracovního klidu na státní rozpočet v podstatě neutrální"), celá záležitost stojí pouze na již zmiňovaných kulturních a náboženských kořenech. A právě ty jsou podle mého názoru jádrem tzv. "krize", ve které se česká, ale i evropská společnost nachází. V posledních desetiletích jsme snadno odhodili všechna "břímě", která jsme si s sebou po staletí nesly a se kterými jsme se jako společnost identifikovali. Protože dnes se společnost neidentifikuje prakticky s ničím, stává se velmi zranitelná nejen vůči všelijakým podivným formám náboženství a šarlatánství, ale i vůči vnějšímu vlivu jiných, pospolitějších kultur.