Sarawak, Borneo 20.-25.9.

Mapa mojí cesty

Ostrov Borneo (indonésky Kalimantan) je třetí největší ostrov světa s rozlohou 743 330 km2. Deštný prales, který dříve pokrýval celý ostrov je údajně nejstarší na světě (130 mil. let starý - o 70 mil. let starší než Amazonský prales). Díky masivní těžbě dřeva a rozlehlými plantážemi palmy olejné dochází k masivnímu odlesňování. Politicky je ostrov rozdělen na Malajsii, Indonésii a Brunej. Malajská část je rozdělena na státy Sabah a Sarawak. Borneo je svojí biodiversitou jedno z nejrozmanitejších míst planety.

Masivní odlesňování a produkce palmy olejné,
Malajsie je po Indonésii druhý největší producent na světě.

Cestu jsem začal se spolubydlícím ze singapurského pokoje, Vishvou ze Srí Lanky. Cestu jsme měli přibližně naplánovanou a letenky s výjimkou mojí zpáteční koupené dopředu. Takže v sobotu 20. září jsme se ráno přesunuli autobusem do malajského Johor Bahru, odkud jsme se společností AirAsia letěli do hlavního města Sarawaku, Kuchungu. Dále budu citovat ze svého cestovního deníku.

Po několika týdnech elektronického deníku se vracím k tužce. Sedím v hostelu Nook v centru města, kam nás zavezlo taxi z letiště. Pojídám guavu, místní ovoce, posypané pepřem a solí, protože to tak jí na Srí Lance, nechutná to vůbec špatně. Cestuji se spolubydlícím ze singapurského pokoje, Vishvou ze Srí Lanky. Mimochodem Srí Lanka, je rozlohou stejně velká jako Česká republika, ale její populace je téměř dvojnásobná.

Náš bornejský výlet začal včera, v sobotu 20. září 2014 poté, co jsem si dal nocovku abych dokončil školní povinnosti. Časně ráno jsme vzali naše malé batohy a vyrazili autobusem do Johor Bahru. Času jsme si dali dost, ale fronty na hranici a zpožděný autobus na letiště nám cestu trochu ztížili. Jak jsme zjistili, cesta autobusem z města na letiště trvá hodinu. Vážně hrozilo, že se na letiště nedostaneme včas, a tak nezbývalo, než použít taxi za 42MYR. Ale nakonec jsme na místě byli s předstihem, takže jsme ještě stihli dobít malajskou SIM kartu. Bezpečnostní kontrola na letišti mě zaskočila. Jelikož máme jen kabinová zavazadla, obával jsem se, jestli i opalovací krém není tekutina a pepřák jsem si pro jistotu nevzal vůbec. Litr a půl vody jsem do sebe naráz nasoukal u přepážky. Když jsem dokončoval láhev, policista mě uklidnil, že si vodu mohu bez problému vzít do letadla. První velké překvapení s létáním v Asii. Další následovala později.

Let byl krátký a pohodový, pro mě trochu ospalý. Po příjezdu do půlmilionového Kuchingu jsme museli vzít další taxi. K mému překvapení na letiště žádné autobusy nejezdí. Ale jak jsme později zjistili, v Sarawaku nejezdí skoro nikam. Oslovili jsme postarší francouzskou paní, mířící do hotelu v centru města a sdíleli náklady na cestu, 26 MYR /3 je pořád lepší než 26 /2. Hostel, který jsem bookoval ráno asi minutu před odchodem z pokoje, jsme našli snadno. Ale trvalo věčnost, než jsme se dozvonili na recepci a další věčnost než přišla paní z recepce a mohli jsme se ubytovat. Padl jsem na postel a hned usnul. Na procházku městem jsme vyrazili až po páté hodině a hned za rohem narazili na velký obchod Bata. (Mimochodem architektura toho domu vysoce převyšuje ostatní domy ve městě.) Vždy potěší, když najdu známky domova. (Škodovku jsem zatím neviděl nikde.) Obchody Bata jsem potkával v Malajsii často, vypadá to, že se tu plní původní myšlenka Tomáše o levné kvalitní obuvi dostupné každému. Kromě značky jsou zdejší boty úplně jiné než na našem trhu. Na Srí Lance je prý Bata velmi populární a dokonce platí rčení pro prvňáčky "Nejdřív zajdi do Bati, teprve pak vyraz do školy." Svoje dominantní postavení však s čínskou konkurencí rychle ztrácí.

Kuching je příjemné, ale malajské město. Takže silnice přeplněné auty, žádná MHD, "trocha" špíny, oprýskané domy a asijský zápach. Z architektonického pohledu -je tu hodně co zlepšovat. Bohužel postavení architektů v Malajsii moc prostoru ke kreativitě nedává. Procházka podél řeky, největší na Borneu, kolem jejíhož ústí je město rozložené, trochu připomíná jihoevropská letoviska, ale kdyby takto skutečně vypadala, nikdo by tam nejezdil. Tady jsou poměry jiné a evropských turistů je to docela dost. Přeci jen turismus na Borneu je významný a docela rozvinutý. Procházku jsme zakončili na nočním trhu Pasar Mingg v ulici Jln Satok, proslulém místě sobotních stánků, jejichž počet podle mého odhadu šplhal vysoko přes sto a místní v nich během víkendu i spí. Stánky jsou plné místních produktů- ovoce, ryb a nějaká vetešnictví. První věc, kterou jsme koupili byl samozřejmě nůž, který jsem si do letadla samozřejmě vzít nemohl (špatný předpoklad, jak se později ukázalo) a zároveň jsem byl celý nesví z cestování bez nože. Pěkný plastový zavírák z druhé ruky za 3,50 MYR -cca 30 Kč. Poté, co jsme se zásobili ovocem a pojedli rýži ve food courtu jsme vyrazili na dlouho noční cestu zpět do hostelu naplánovat další program. Na dveřích na nás čekal lístek s nabídkou k připojení se k organizovanému výletu za orangutany do Semenggoh a návštěvu dlouhého domu za 135 MYR. Přesně tohle jsme měli na programu také, ale cena se nám zdála vysoká, a tak jsme si výlet zorganizovali sami.

Ráno 21.9. rychlá snídaně a úprk na autobus v 7:30, jediný, který jede naším směrem. Spolu s americkým učitelem z Madagaskaru jsme byli jediní cestující. Zvláštní, protože návštěvníků, kteří se později u orangutanů ukázalo, bylo spousta. Ale přijeli organizovaně s cestovní agenturou, nebo možná podobnou nabídkou z hostelu, jakou jsme dostali i my. Orangutani v rehabilitačním centru Semenggoh jsou polodivocí a divocí a žijí v rozlehlém ohraničeném kusu pralesa. Na určené místo dostávají dvakrát denně ovoce, ale protože v tuto část roku je ho v přírodě dostatek, nemají potřebu chodit na krmeliště a tak je šance jejich spatření malá. Čekali jsme dlouho, ale marně. Při ranní návštěvě se na nás štěstí neusmálo. Chtěli jsme pokračovat do vzdálené vesnice Annah Rais u Indonéské hranice a navštívit tradiční dlouhé domy, ale žádná veřejná doprava tam nevede a taxi stojí přes 200 MYR. Tak jsme zkusili štěstí a hledali parťáky na rozložení nákladů. Před vstupní branou čekal francouzský pár, který chtěl navštívit krokodýlí farmu v okolí. O existenci krokodýlí farmy na Borneu jsem neměl ponětí, Lonely Planet se o ní nezmiňuje :-) . Dohodli jsme kompromis a navštívili obojí. A krokodýlů jsme nelitovali. Na prohlídku jsme měli přesně hodinu a na místo dorazili akorát v čase, kdy začínala krokodýlí show. Měli jsme štěstí, protože pozorovat krokodýli skákající po potravě i do dvoumetrové výšky nad hladinu byl zážitek. Na nezávislém cestování po vlastní ose je nejlepší, že dopředu nikdy nevím, na koho narazím a jaká překvapení a zážitky to může přinést. Samotného by mě nikdy nenapadlo dát si návštěvu krokodýlí farmy na program dne. Na Borneu žijí dva druhy krokodýlů, sladkovodní "lidumilové" a mořští "lidožravci". Zatímco ty první jsem pozoroval jen zde na farmě, s těmi druhými jsem o pár dní později sdílel pobyt na stejné řece.

Ve 12 hodin jsme se přesunuli k indonéské hranici do vesničky Annah Rais. Podobných odlehlých míst, kde lidé i přes vlastnictví satelitu a chytrých telefonů stále žijí v komunitách dlouhých domů, je v Sarawaku celá řada. Námi navštívený je jeden ze snáze dostupných a je obýván kmenem Bidayuh, původními lovci lebek. Útoky jiných kmenů byli vytlačeni do hor a před 300 lety založili vesnici, která dnes čítá 51 domů (bytů) v dlouhém domě a populaci asi 150 trvale žijících obyvatel, která se rozroste na 3000, když se do vesnice vrátí i "chataři". :-) Cesta z krokodýlí farmy trvala hodinu a na návštěvu jsme tak měli pouze další hodinu, protože jsme chtěli stihnout odpolední krmení a návštěvu orangutanů. Život místní komunity v dlouhém domě je na dnešní poměry naprosto výjimečný. Koncept bydlení v dlouhých domech je úžasný o to víc, že přetrval do dnešní doby. Takhle vypadá pravý community housing, komunitní bydlení. Jde o dlouhý dům, takovou řadovku, která může mít až sto domů, postavenou na kůlech. Ulice v takové vesnici je zároveň přístup do domu i veřejný prostor či náměstí, ve stejné výškové úrovni jako dům. Kmen Bidayuh používal na vše bambus. Od podlahy po hrnce na vaření. Stavba dlouhého domu probíhala postupně, domy se na sebe skutečně lepily do dlouhé řady a když se zvedal terén, jednoduše se uskočilo na další výškovou úroveň. Na rozdíl od toho Ibanové vždy postavili dům nový, delší a vždy v jedné rovině. V úzkém pruhu  u domu je zastřešená terasa, tvořící stín a místo, kde lidé pobývají přes den a vykonávají veškeré domácí činnosti. Další, nezastíněná část "ulice" ožívá navečer a při společenských událostech. "Soukromou" část tvoří samotné domy- tradičně jedna přízemní místnost s ohništěm a v patře skladiště. Toaleta se konala venku na konci "ulice". V minulosti byly všechny domy navzájem propojené - ani ne dveřmi, ale otvorem uprostřed společných zdí, takže bylo možné procházet celým dlouhým domem "zevnitř", skrz místnosti všech sousedů. Tohle jediné dnes z komunitního života zmizelo, ale jinak pospolitý způsob bydlení a tím plynoucí omezené soukromí zůstaly. Mnoho lidí se ve vesnici živí zemědělstvím na vlastní spotřebu a další nabízejí své domy jako "homestay" na přespání turistům. O historii a architektuře místa jsme si nechali vyprávět od příjemného mladého Bidajuha. V centru vesnice je další stavba jakési radnice, posvátné místo, kde byly (a stále jsou) vystaveny lebky zabitých nepřátel. Protože lebek přibývalo a do jednoho "pangah" se nevešli, museli postavit další tři podobné stavby. Obyvatelé, původně lovci lebek, měli i svoji vlastní víru, ale vlivem britských a holandských kolonistů je dnes většina obyvatel křesťanská, na rozdíl od Malajsijců, kteří čítají největší muslimský národ na světě. Uvědomil jsem si, že do zemí, kde náboženství hraje důležitou roli a je častým tématem konverzace není úplně šťastné nosit na krku kříže- při jakého řeči jsem rychle odhalen a vyptáván. Náš čas na návštěvu nicméně vypršel rychle a tak jsme se museli rozloučit. Ale stihli jsme přípitek rýžovým vínem Tuak, jehož láhev jsem si okamžitě zakoupil a domluvili jsme si možnost přespání v dlouhém domě i s kulturním programem na úterý a tak se sem snad vrátíme.

Náš řidič nás zavezl zpět k orangutanům akorát včas. Druhý pokus a šance podobně mizivá jako ráno. Mluvili jsme s několika lidmi, kteří místo také navštívili několikrát, ale orangutany neviděli. Na krmeliště samozřejmě také nic nepřišlo, až po nějaké době si rangeři dali vědět vysílačkou, že se v pralese objevili dva kusy. Poblíž stezky, takže jsme se po ní mohli vydat za orangutany. Byli dva, samec a samice. Zatímco samci váží 50-100 kg, samice mají jen 25-50 kg a v porovnání s protějškem vypadají jako jejich mláďata. Dovednosti, které orangutani předvádějí a jejich šikovnost jsou ohromující. Stejně tak jejich inteligence. Ale umí být i agresivní a člověku nebezpeční. Takže když jsme se s foťáky přiblížili příliš blízko, těsně pod jejich stromy, vydali se nám naproti. Nezbývalo než vzít rychle nohy na ramena. Po téhle nezapomenutelní životní podívané (jinde než na Borneu a na Sumatře divocí orangutani nežijí) jsme uháněli na autobus, opět jediný toho dne, který odjížděl ve čtyři. Ujel nám o dvě minuty. Jel zpět úplně prázdný, protože ho nestihl nikdo. Ale i když o nás věděl, nepočkal. Autobusy tu nechápu. Do úžasného dlouhého domu v Annah Rais nejezdí nic a když už jede dvakrát denně do Semenggoh, odjede prázdný místo aby pět minut počkal. Na parkovišti jsme se nicméně opět potkali s "průvodkyní" z našeho hostelu a jejím výletem. Nemluvila s námi a byla zatraceně mrzutá. Od té doby, co jsme řekli, že se výletu nezúčastníme. V autě měla dvě místa a když jsme na zastávce zůstali čtyři, kterým ujel autobus, neváhala oslovit jiné dva, neboť věděla, že pro nás bude těžké se odsud dostat. A bylo. Ranger nám poradil stopovat. Tak jsem nakonec stopoval i na Borneu, ačkoli to v plánu nikdy nebylo. Ale šlo to snadno a po chvíli jsme na předměstí Kuchingu, ve městě Seven Miles. Tady má být snazší najít autobus do centra, ale zastávku přes veškerou snahu nenalézáme a tak opět zvedám palec. Sveze nás příjemný starší malajsijský pár, který nás však upozorňuje na možné riziko stopování v Malajsii. Ve městě kupujeme repelent a zásoby na zítřejší výlet do NP Bako. Fantastickou večeři servíruje místní restaurace, asi první skutečná restaurace, kterou v JV Asii navštěvuji.

Večer v hostelu byl pohodový, ale recepční je k nám už navždy odměřená. Po snídani hostel opouštíme a chceme co nejrychleji koupit moskytiéry a provaz a vyrazit do přírody. Sehnat to první byl velký a dlouho trvající problém, takže se start výletu posunul k poledním hodinám. Nejprve jsme cestovali autobusem do vesnice Bako a odtud lodí po řece do centra parku. Návštěva parku je turisticky oblíbená ale drahá záležitost. Vstup 20MYR, loď jedna cesta 20MYR když je více lidí, jinak 80MYR, o cena ubytování je vysoká. Přes noc jsme se rozhodli zůstat v místním kempu za 5MYR. Cesta lodí do parku je ale hezký zážitek. V parku jsme si poté vybrali trasy na pláž, vyhlídku na útesy a k vodopádu a druhé, vzdálené pláži. Cestou jsme procházeli několika typy lesů, od mangrovníků po krajinu, která mi překvapivě hodně připomínala tundru. Vishva není zvyklý chodit a tak se unavil rychle. Koupel ve vodopádu jsem si však nemohl nechat ujít a tak jsem tam vyrazil. Ale to, co měl výt vodopád byl vodo pád možná 40cm. A pláž vzhledem k odpolednímu přílivu byla zatopená. Ale i tak to byla hezká procházka parným deštným pralesem. Návrat byl navíc okořeněn těžko zapomenutelným zážitkem. Na batoh jsem si připevnil pytel s odpadky. Když jsme se blížili ke správě parku, množství opic rostlo. Početná skupina z National Geographic si je fotila, také jsme zpomalili na nějaké ty fotky. Najednou, během sekundy mi opice skočila na záda, resp. pytel s odpadky. Reflexivně jsem shodil batoh ze zad, naštěstí rovnoměrně a vyhnul se tak jakémukoli kontaktu s opicí, který by při absenci očkování proti vzteklině pro mě znamenal vážná problém. Možná mám na stránkách Nat. Geographic hezkou fotku s opicí na zádech, nevím. V kempu jsme rozložili bydlení. Natáhli hamaky mezi stromy a zjistili, že provaz, který jsme k tomu účelu koupili nás neunese. Tak jsme museli rozebrat popruhy od batohu a tkaničky od bot a v noci se snažili moc nevrtět, abychom neskončili na tvrdé zemi. Po setmění jsme vyrazili na průvodcovanou, úžasnou, noční procházku džunglí.. Hned v areálu jsme našli dvě spící green pit viper (zelený druh zmije), po kobře druhého nejjedovatějšího hada Bornea. Kromě pavouků, žáby, želvy, ptáků, malého "myšího jelena" mouse deer a čůrajícího makaka z koruny stromu jsme měli velké štěstí a hned několikrát pozorovali velmi vzácnou a plachou kočku divokou. Vše v hloubi deštného pralesa okolo desáté hodiny večerní. Nádhera.

Noc byla dlouhá a hlavně- deštivá, na což jsme nebyli v našich závěsech tak úplně připraveni a tak, ačkoli nás udrželi, museli jsme z nich prchat před silným tropickým deštěm do zákrytu před toaletami, kde jsme si vybudovali docela pěkný stan z moskytiéry na vrcholu dvou stolů. Ráno jsme chtěli opustit Bako brzy, ale první loď měla odjíždět až v 11:30. To byl problém, tak dlouho jsme čekat nemohli. A pronajmout si vlastní loď bychom neuplatili. Naštěstí jsme potkali německý pár, který také spěchal, ale svoji loď si zamluvil dopředu. A byli rádi, když jsme se k nim přidali a náklady na cestu si rozdělili.

Ve městě jsme konečně vyrazili do muzea Sarawaku. Bohužel uměleckou galerii jsme nestihli. Ale v muzeu jsme dostali poučný úvod do života pralesních kmenů. Za jedním z nich, Bidayuhy, jsme mířili odpoledne. Stihli jsme odpolední autobus do Semenggoh, odkud nás po hodinovém čekání a sušení mokrých věcí z předešlé noci vzal náš hostitel, Drika, do dlouhého domu ve své vesnici Annah Rais. Odpoledne jsme s nim absolvovali prohlídku vesnice a zkoušeli střílet-foukat šipky z blow-pipe, tradiční zbraně tvaru dlouhého kopí s dírou uprostřed. Drika vystudoval architekturu, ale nelíbil se mu diktát developerů, kteří mají v Malajsii velký vliv na architektovu tvorbu a ti moc svobody ve svém snažení nedostávají. Tak se dal na byznys a reklamu a poté, co mu tyto praktiky přišli příliš "špinavé, jal se očistit prací v ekologii. Také se vrátil do své vesnice studovat historii a tradice svého kmene, který má zatím pouze orální, nesepsanou, historii. Vrátil se v době, kdy si uvědomil, že začíná zapomínat svůj vlastní jazyk. Servírovaná večeře byla úžasná. Na speciální požádání nám dal jídlo, které tradičně jedí, ale které se turistům málokdy dává. Velmi se obávali, že nám nebude chutnat. Sušená solená ryba byla na mě příliš slaná, ale sušený durian v sardinkách a další potraviny byly pochoutkou.

Jeho strýc nám večer udělal workshop hraní na tradiční bambusový nástroj, který navíc sám vyrábí. Je mistr v obojím, výrobě i koncertování. S kapelou, kterou ve vesnici založil vystupují po celém světě od Kuchingu po USA. Ráno jsem si mohl vyzkoušet další nástroj podobný kytaře pouze s jednou melodickou strunou- Sape. Ten večer jsme se s Vishmou oblékli jako Bidajští válečníci do oděvů haleny z kůry stromu a bederní roušky, popíjeli místní brandy z rýže, zkoušeli blow-pipe a povídali si o životě v jejich vesnici. Noc v dlouhém domě byla fajn, hostila nás jiná rodina, která nám i připravovala stravu. Jejich byt byl rozlehlý. Snídali jsme nudle a banány a poté se vydali na pochod k nedalekým horkým pramenům. Koupel ve studené řece jsem si užíval, do horkého pramene jsem vzezl jen na chvíli, aby byl pocit chladu ještě intenzivnější. Ale zanedlouho se nám rozpršelo, a tak oběd, tradiční kuře vařené v bambusu na ohni jsme jeli připravit do vesnice. Velké červené fazole jako příloha ke kuřeti byl výborný oběd, po kterém jsme si dlouho povídali, koupili suvenýry, sbalili se a vyrazili zpět. Jel s námi Drika i jeho strejda muzikant. Čas nám utíkal, a tak na plánovanou prohlídku galerie už nedošlo, místo toho jsme společně vyrazili na večeři- sarawackou laksu, po které jsem si ještě přidal místní verzi porridge a docela se mi zastesklo po Skotské porridge, nebo alespoň čemkoli sladkém z naší kuchyně. Jejich porridge byla tradičně opět slaná rýže. Tea-tree-layers k pití je chutný místní nápoj, kterým jsme vše zapili. Nakonec jsme se nechali vysadit přímo na letišti v Kuchingu a tím si ušetřili další cestu taxíkem. Za cenu 150 MYR za noc a pohoštění v dlouhém domě jsme dostali nádherný autentický zážitek.

Noc strávená na letišti byla pohodová. Ze všech mích nocí na letištích v Evropě asi nejpohodovější. Odlétali jsme už v 6:10. Nechtěl jsem nůž rovnou házet do koše, a tak jsem jej nechal v batohu- jediném příručním zavazadle. Světe, div se, prošel jsem kontrolou, zapípal červeně, ale nechali mě jít dál. Až na palubu letadla. Další asi 2 litry tekutin jsem měl taktéž bez problému v batohu. Neuvěřitelná benevolence. Po dvouhodinovém letu jsme přistáli v Kota Kinabalu (KK) do rodícího se dne. Bylo to nejhezčí mé přistání, protože jsme na něj nalétali přímo od moře. Runway je kolmo na pobřeží a téměř ústí do vody, která je tak průzračná, že jsme z letadla viděl korálové útesy. Přistáli jsme brzy a tak bylo poznávání města příjemné. Nejprve autobus z letiště (ano, v Sabahu je MHD o poznání lepší), poté snídaně a návštěva muzea Sabahu s výbornou heritage village- skanzenem plným tradičních domů z celého Sabahu. Pecka.

Odpoledne jsme nakoupili spoustu ovoce a vyjeli na ostrůvek Pulau Mamuti poblíž KK. Pokračování zítra. I s obrázky.