Sabah, Borneo 25.9.-2.10.

Pokračování výletu po Borneu v jeho severní části.

Odpoledne jsme nakoupili spoustu ovoce a vyrazili na ostrov Pulau Mamutik poblíž Kota Kinabalu. Před cestou jsme se rozdělili, abychom ještě dokoupili vodu a provaz. Samozřejmě jsme netušili, že je ve městě více lodních terminálů, a tak jsme se hledali téměř po zbytek odpoledne. Mezitím jsem si vypůjčil šnorchl. Když jsme se po dlouhém hledání našli, hledali jsme loď, která nás na ostrov v pozdním odpoledni za přijatelný peníz zaveze. Nakonec nás spolu s polským párem svezla loďka za 15 MYR na osobu. Zpáteční cestu jsme si chytře nedomluvili. Po zaplacení vstupního poplatku do NP a za kemp jsme se ponořil do vod nad korálovými útesy a užíval si barevnost a množství ryb. Ostrůvek je malinký, ale hezký. K večeru jsme na něm zůstali s polským párem a potápěči z místního centra sami. Uvázali jsme hamaky a opět se začali obávat deště. Který také uprostřed noci přišel. Nejprve v 11, přesunul jsem se pod střechu, ale na prkenné lavičce se nedalo usnout, a tak jsem zkusil štěstí v hamace podruhé. Vydržel jsem asi do 2 ráno, kdy jsem byl silným deštěm opět vyhnán pod střechu. Tam už jsem vydržel do rána a hned po probuzení se jal opět brouzdat vody korálového útesu.

Ostrov jsme chtěli opustit brzy, ale všechny lodě jen přijížděli a žádná se takto brzy nevracela do KK. Tak jsme čekali a čekali a doufali, že brzy najdeme loď, která nás zaveze zpět. Kdybychom si tak včera domluvili odvoz. Nakonec nás někdo zavezl do Sutra Harbour, bohatý turistický resort kus od centra města, ale byli jsme na pevnině a navíc zadarmo. Takže jsme se vydali na dlouhý pěší pochod. Využil jsem projíždějícího minibusu, který nás prý zaveze do města poté, co objede nějakou nedalekou vesnici. Nasedli jsme. Když jsem po hodině jízdy byli opět na začátku cesty, Vishva to nevydržel a a bez rozloučení opustil autobus, že prý raději půjde pěšky. Poté jsme se už neviděli, až na pokoji v Singapuru. Já byl trpělivější a hned další zastávka byla samozřejmě ve městě. Sice ne úplně tam, kde jsem si zpočátku představoval a také jsem byl tlačen časem na vrácení šnorchlu, ale přiblížil jsem se. Na zbytek cesty jsem využil městský autobus. Konečně jsem pochopil systém zdejší hromadné dopravy. Podivnou směsici městských autobusů, minibusů a taxíků. Autobusový terminál na dálkové spoje je samozřejmě daleko za městem. Než jsem se tam vydal, stavil jsem se v internetové kavárně koupit zpáteční letenku a zkontrolovat školní email. Nemile mě překvapila esej, kterou jsem musel odevzdat do středy a přitom odlet mám až ve čtvrtek. Tak jsem zvědav, jak to v džungli napíšu. Autobus z KK k řece Kinabatangan jel téměř 8 hodin a místo plánovaného výjezdu kolem poledne jsem vyjel až v 7:30 večer. Mezi druhou a půl osmou nic nejede. Před cestou jsem tak vyrazil na závěrečný oběd, který jsme původně plánovali v Vishvou. Bohužel jsem obědval sám, ale zato královsky. Nejprve místní Sayur Manis- polévku z pralesní kapradiny, poté nudle s mořskými plody. Jak se později ukázalo, výlet na Borneo byl pro mě výjimečný tím, že jsem přibral asi 1,5 kila.

Autobusový terminál Inanam je asi půl hodiny autobusem z centra. Přestože jsem byl na místě kempu očekáván odpoledne, bylo jasné že přijedu uprostřed noci. Ale volal jsem tam a prý počkají. Nakonec jsem dorazil do vesnice u řeky Kinabatangan asi v půl třetí ráno a všichni spali. Nezbylo, než si v centru vesnice vyhlídnout dva kůly a lehnout si do hamaky a pokusit se usnout alespoň na pár hodin. Po sedmé jsem byl probuzen člověkem, který mě měl na starosti. Jmenuje se Abé a měl mi ukázat místo a uvést do rodiny, kde budu trávit další noc. Byl jsem mu ohlášen obyvateli vesnice. Vypadalo to, že měli ze spícího pocestného docela srandu. Hned jsem se ubytoval u příjemné muslimské rodiny s pěti dětmi, což je na místní poměry velmi málo. Není výjimkou i 12-15 dětí. Můj první dotaz byl, kde si můžu vyprat. Nakonec se ukázalo, že mají i automatickou pračku. Ale vodu jsem do ní musel lít manuálně z kyblíku. Záchod byl také jen díra v zemi.

Hned jsem nastoupil do práce, první činnost bylo přesazování semenáčků v místní lesní školce. Doprovod mi dělal němý vesničan. Ale i tak s ním byla zábavná gestikulace. Na oběd jsem se vrátil do rodiny a vzhledem k hostitelům jsem jej musel jíst rukama, tak jako všechna následující jídla. A z 90% šlo o rýži. Sice jsem se jí brzy docela přejedl, ale přibral jsem asi díky ní. Po obědě jsem vyrazil lodí po řece do Eko kempu vzdáleného asi 15 minut jízdy. Je to zvláštní, pohybovat se po řece plné mořských krokodýlů. Nesebral jsem odvahu, abych si v ní za celý pobyt byť jen umyl ruce. Eko kemp jsou chatky na břehu jezera v bornejské džungli, navíc místo kolem řeky Kinabatangan je slavné pro výborné podmínky k pozorování divoké zvěře. Na kempu se podílejí i místní a turismus tvoří následně značnou část jejích příjmů. Práce, kterou jsem tam vykonával byla budování stezky v pralese a vybírání invazní rostliny Surbenia z nedalekého jezera. To touto rostlinou rychle zarůstá a ohrožuje vodní ekosystém, ve kterém žije mimo jiné 10 druhů ryb. Hned první večer jsem se přidal ke skupině malajsijských turistů na vodní safari, projížďku po řece s pozorováním přírody. Ta je kolem řeky Kinabatangan jedna z nejrozmanitějších na světě a místní zvířata zahrnují orangutany, bornejské nosorožce i slony, vzácné opice kuhau nosaté, kteří žijí jedině na Borneu. Prales kolem je bohužel už druhotný a všudypřítomný palmový olej dotírá už i sem. Cestou jsem spatřil mimo jiné lenáčky, orly i krokodýla. Na slona ani orangutana jsem štěstí neměl. Pozdní návrat do rodiny a večeře opět rukou byla završením prvního dne dobrovolnické práce pro organizace Kopel, Mescot s severním výběžku Sabahu.

V neděli jsem byl očekáván v Eko kempu už na šestou, což se mi s ranním vstáváním samozřejmě nepodařilo. Práce tu začíná velmi brzy, už kolem šesté ranní, ale kolem poledne mezi 12-2 se odpočívá. A v 7 večer je tma. Dokonce o půl hodiny dříve, než v Singapuru. Pracoval jsem s dalšími dvěma dobrovolníky z Nizozemí a Anglie. Oba také nezávislí cestovatelé. Na rozdíl ode mě tu trávili už několik týdnů. Celý den jsem podběrákem vybíral rostlinu z jezera. Práce únavná a nekonečná. Ale nevadila mi, večer jsem se přestěhoval z homestay do kempu, kde jsem strávil následující dvě noci. Komárů v pralese je spousta, ale naštěstí na Borneu se v poslední době malárie neobjevila, takže jsem se nechal s klidem okusovat. Nic jiného mi nezbylo. Večer nám místní rodák z kmene z horního toku Kinabatangan vyprávěl příběhy o svém kmeni. Jeho angličtina byla sice srandovní, ale tak mizerná, že jsem pochytil málo. V pondělí se práce nesla v podobném duchu jako předešlého dne, ale k večeru jsme vyrazili na procházku do džungle. S průvodcem. Snažili jsme se vystopovat orangutany, ale tak jsme se zamotali, až jsme nenašli cestu zpět. Poznal jsem, že ztratit se v džungli je zatraceně snadný. Prales je hustý a těžko se v něm orientuje. Angličanka Georgie měla iPhone a díky jejímu kompasu jsme se nakonec zorientovali a hledali cestu zpět. Ale vyrazili jsme pozdě, a tak už se rychle stmívalo. Naštěstí jsme nakonec našli jezero a zvládli se vrátit do kempu. Ale byla už tma a blížila se pořádná bouře. Stihli jsme se vrátit jen tak tak. Náš průvodce byl pořádně unavený z celodenní práce a poté velmi nepozorný, ale přiznám se, že sám jsem se po chvíli také ztratil a nakonec doufal v to, že on cestu ví.

V úterý ráno Georgie odjížděla a tak jsme na jezeře pracovali jen ve dvou. A protože to byl i můj poslední den, odpoledne jsme opět vyrazili do džungle. Průvodce nám dělal domorodý stařík. Sice jsme nezabloudili, ale opět jsme museli prchat před bouřkou a tmou. Déšť jsem přečkal hraním tradiční malajsijské hry "čunka". Posouvání skleněných kuliček ve 14 mističkách se ukázalo jako docela dobrá a zábavná taktická hra. Na noc jsem se musel vrátit do vesnice a ubytovat se v jiné rodině. Čekal mě nepříjemný úkol, esej na obnovitelné zdroje. Druhá rodina bydlela ve velkém domě za řekou, byl to starší pár, se kterým jsem si dobře popovídal o politice a ztraceném letadlu MH370. Pán měl zajímavé vysvětlení, které dává smysl. Američani měli na blízkém východě sestřeleného drona, o který má enormní zájem Čína a jediný možný způsob, jak ho získat bylo využít tohoto zničeného kusu. Malajsijské vládě hodně záleží na dobrých vztazích s Čínou a v letadle MH370 Malaysia Airlines se převážel právě tento americký dron, který mířil do Číny. Američané se o přítomnosti dronu v letadle dozvěděli a letadlo s pomocí australské vlády unesli na ostrov u Australského pobřeží. Ať je to jak chce, téma ztraceného letadla je v Malajsii stále docela žhavé a zajímá spoustu lidí. A mlčení malajské vlády nahrává jakýmkoli teoriím. V diskusi jsem byl uveden v omyl také o politice Malajsie a neprůhlednosti místních voleb.

Když nastal popáté během pár minut výpadek elektřiny během psaní mé školní zprávy, pořádně jsem docenil možnost psát v online dokumentu. Díky tomu jsem přes pevné nervy zprávu dokončil a zdárně odeslal. Poté jsem vyrazil na návštěvu nedalekých klenotů, které jsem nechtěl zmeškat. Za prvé nedaleký kopec a vápencové jeskyně s 400-800 let starými vyřezávanými rakvemi. Moc jsem se nezdržoval a zamířil si to do blízkosti města Sandakan, do vesnice Sepilok, kde je kromě velmi propagovaného orangutaního centra i Rainforest discovery center. Chtěl jsem počkat na autobus, který by mě tam z vesnice dopravil, ale protože jezdí náhodně a já neměl času nazbyt, zvedl jsem palec a první auto mě svezlo. Sympatický třicátník jel až do Kota Kinabalu, ale já se rozhodl centrum bornejského pralesa nevynechat. Takže jsem musel zkusit další stop, abych se dostal na místo. Cesta od řeky do Sepiloku trvala přes 2 hodiny. Centrum mě, stručně řečeno nenadchlo, ale dlouhá procházka lesem a pozorování ptáků špatné nebylo. Když budu stručný, v pozdním odpoledni jsem šel na nejbližší křižovatku, několik kilometrů, abych si "stopnul autobus". Musí si ho člověk hlídat a včas zamávat. Kdyby mi ujel, další ten den nejel, což jsem si vzhledem k letence nemohl dovolit. Ale vše dopadlo dobře, až na fakt, že jsem do města KK dorazil ve dvě hodiny ráno. To není nejlepší čas na jakékoli aktivity ve městě. S nějakým mladíkem jsem se svezl taxíkem do města a domluvili jsme, že půjdeme někam na diskotéku. Když jsem zjistil, že je na druhém konci města, opustil jsem i onu myšlenku i jeho a vydal se hledat nějaký noční podnik v centru. Skončil jsem v sympatickém, i když obrovském, klubu. U drinku jsem se dal do řeči s číšníkem, který se nabídl, že mi pomůže přečkat pár dalších hodin do odletu. Ráno jsem se pokusil, s jeho velkou pomocí, vyznat v autobusech a najít dopravu na letiště. Odlet byl kolem desáté. Pohodový let jsem zakončil obědem v malajském Johor Bahru a poté se rychle dopravil do Singapuru a začal mi školní koloběh. Ten mi zatím neskončil a asi další tři týdny neskončí.

Popis dalšího týdne hodně zestručním a vynechám všechny zajímavé příhody. Celý týden jsem trávil v ateliéru. Občas i přes noc. Ve čtvrtek jsme měli druhé kritiky. Pracuji ve dvojici s polským studentem na návrhu a zpracování modelu nového města založeného na poznatcích o hustotě bydlení v Paříži i Singapuru. Bohužel jsme naprosto pohořeli v time managementu a rozvržení práce. Mnoho dní jsme se trápili s parametrickým návrhem a prací v počítači, takže na samotný model jsme měli asi den a půl. A tu noc jsme už museli spát. Takže nám chybělo pět a půl hodiny, o které jsme práci protáhli a nestihli odevzdat včas. Takže jsme neprezentovali a po této stránce pohořeli, i když návrh byl poměrně silný. Budeme se muset snažit dvojnásob, abychom špatný dojem z naší práce odstranili. Kromě toho mě čeká několik dalších esejů. V řádu příštích dnů i týdnů. Proto mám málo času na psaní příspěvků na blog a vůbec žádný čas na autokorekturu.