Čína, část druhá - Shanghai,Suzhou

Následující den, 23.12.2014, jsme měli napilno. První na seznamu míst byla Century Avenue a Šanghajské CBD (Central Business District) se známými mrakodrapy. Překonal jsem svůj výškový rekord z kualalumpurských Twin Towers a Maku se splnil sen o otvíráku. Tak vypadá jeden z místních mrakodrapů. S výškou 474m posledního veřejnosti přístupného podlaží (s pořadovým číslem 100) se honosí titulem The World’s Highest Observatory. Hned vedle této stavby roste ještě mnohem vyšší bratříček, v době návštěvy ještě zavřený. Podlahová plocha všech podlaží v „otvíráku“ je s 381 600 m2 ekvivalentem 53 fotbalových stadionů. Uvnitř je naistalováno 91 výtahů. V devadesátém podlaží je 150-ti tunové protizávaží, aby budova odolala poryvům větru. Základy stavby jsou z 2 200 ocelových pilot sahajících až 78 metrů pod zem.

National Art Gallery v Šanghaji je v budově pavilonu z Expa 2010, je obří a dispozičně nevydařená. Spolu s absencí vstupních dveří nemá ani místo na odložení batohů. Ale podobně jako ve většině čínských muzeí to z jejich pohledu není třeba. Místnosti jsou natolik velké, že kolize batohu s exponátem nehrozí. A na pohodlí návštěvníků se moc ohled nebere. I když místo schodišť jsou všechny vertikální komunikace samozřejmě obsluhovány pekelně dlouhými eskalátory. Mnohem lepší prostory i výstavu přinesla Powerstation of Art, elektrárna přetavená v galerii, v areálu bývalého Expa. Bohužel čtyři roky po přehlídce Expo je areál s výjimkou této jediné budovy oplocený, budovy většinou prázdné, zavřené a chátrající. Škoda jejich nevyužitého potenciálu pro jiné využití.

Areál Šanghajského EXPO 2000 -4 roky poté

Večer před Štědrým dnem jsme si zavítali do „cirkusu“ na akrobatické představení vysokého kalibru. Akrobacie je v Číně asi nejlepší na světě. Představení, podobně jako při zahájení OH v Pekingu, bylo plné neskutečných kousků a dojem byl naprosto profesionální. Zejména pro mě to bylo překvapení, protože mi před představením vůbec nedošlo, na co to jdeme.

I 24. prosince jsme měli program velmi nabitý. Z nového hostelu, kam jsme se přesunuli, to bylo pár metrů na hlavní náměstí People’s Square. První muzeum nám nabídlo pohled do starého čínského umění. Od artefaktů z doby bronzové, čínské malby a kaligrafie po ukázky typického čínského nábytku a keramiky.

Velkým zklamáním bylo Shanghai City Planning, které kromě modelů města dokázalo představit i nefalšovaný model modelu města (jo, vážně:-D). Ale mimo to to byla nejméně informativní návštěva galerie svého druhu. Prošli jsme centrem k řece a krásnému výhledu na CBD, snad nejcharakterističtějšímu pohledu na město. Nábřeží Bund je lemované budovami s historickým pláštěm. Cestou k údajně nejstaršímu teahousu (ehm, čajovně) jsme se zapovídali s příjemnou skupinkou snad čínských turistů z Pekingu a společně vyrazili na čaj do jiného, vzdálenějšího teahousu. Každý jsme ochutnali 6 druhů čajů a k tomu vyslechli povídání o historii čaje. Když došlo na placení, došlo na situaci, které jsem se obával. Jeden čaj byl za nějakých 50 juanů, což jsme věděli dopředu, jenže se nepočítal na konvičku, nýbrž na osobu. Takže jsme všichni byli požádání zaplatit po 320 juanech, což jsem samozřejmě odmítl. Selský rozum je během cestování nejlepší pomocník, na kterého je dobré se za každých okolností spolehnout. Dohadoval jsem se dlouho, až poctivka Maku nevydržela, podlehla a zaplatila 400 juanů. Snad to byla lekce poučná. Místo požadovaných 640 jsme zaplatili i tak vysokých 400 juanů za oba. Cena nehorázně vysoká, ale byla-li adekvátní nebo ne, se nedozvíme, protože jsme podobnou cenu viděli i jinde. Zbylé dvě stovky za nás zaplatila jedna ze slečen. Na druhou stranu čaje byly dobré, a i když jsme si štědrovečerní večeři představovali asi trochu jinak, než jen pití mnoha druhů čaje za 1400 korun pro dva, asi nám zůstane navždy v paměti. Přitom jsem si uvědomil rozdíl při cestování v jednom nebo v páru. Ve dvou se zodpovědnost dělí dvěma a tím je člověk náchylnější k zanedbání některých nástrah, které na cestovatele čekají.

Štědrý večer jsme si užili s pouličními zpívanými Jingle Bells, doutníkem z Fujianu a dokonce i prskavkami. Shanghai svítila jako vánoční město v Evropě, až na to, že je tomu tak celoročně. Dokonce jsme si poslechli cestou jednu koledu, kterou zpíval sbor na ulici. Na hotelu jsme si dali dárečky pod ozdobu v podobě vánoční koule, která byla zavěšená na pásku od kalhot na židli. A po jejich rozbalení mohli začít plánovat další kulturní představení, aby bylo naplněno přání JežíškovoJ

  

Den poté jsme museli opustit Šanghaj a pokračovat na sever, do nedalekého SUZHOU. Tam nás čekalo dvoudenní zahradní putování. Zahrady v Suzhou jsou památkou UNESCO a jedním z nejlepších čínských architektonických počinů, takže se trochu rozepíši o dojmu z nich.

Čínské zahrady se dělí na tři typy. Palácové, chrámové a soukromé. Palácové jsou nejslavnější v Pekingu, soukromé právě v Suzhou. Kompozičně se soukromé zahrady navrhovaly buď tak, aby poskytovaly jednotlivé zarámované pohledy, nebo aby se jako film před návštěvníkem objevovaly za chůze nové a nové výjevy. Zahrady se inspirovaly obrazy čínské krajiny a byly navrhovány stejným způsobem, jako když si malíř vymýšlí kompozici svého obrazu. Vyjadřují klidnou harmonii a hluboký respekt k přírodě. V každé zahradě je miniatura skály, vodní prvek jezera a nespočet pavilonů, jejichž názvy jsou brilantní kousky poezie. Anglicky např: Putting a Question to the Spring, With Whom Shall I Sit P., The Keep and Listen P. nebo The Moon Comes with Breeze Pavilion. Když je něco dokonalé, nepotřebuje to další komentář, obrazy mluví samy.

Trojička prvního dne: Master of Nets(1), Mountain Villa of embracing beauty(2), Garden of harmony(3)

(1)    Je slavná a po všech stránkách vyvážená zahrada, podle Maku nejlepší z navštívených. Překvapivého efektu rozlehlé zahrady je dosaženo naznačeným otvorem ve zdi vyplněným zrcadlem. Skvělé první setkání

(2)    Nabízí velmi zajímavou skalní formaci. Skrz propletené bludiště mezi skálami se dalo dojít k malému vyvýšenému pavilonu s výhledem na celou zahradu a rozjímat.

(3)    Je malá z našeho pohledu méně povedená, protože na omezeném prostoru zanechává otevřené prostranství, díky kterému je možné spatřit celou zahradu z jednoho pohledu, což limituje momenty překvapení i rozmanitost obrazů.

Trojičce zahrad druhého dne předcházel pohled na město z výšky místní pagody (schody nahoru působily jako nekonečná spirála) a Suzhou Museum od architekta I. M. Peie. To je stavba s nejlépe řešeným vnitřním schodištěm, jaké jsem u muzeí viděl. Mnohé prvky vycházejí z tradiční architektury a čínského umění, ale jejich ztvárnění je současné a místní.

Suzhou museum, architekt I.M.Pei, nahoře North Temple Pagoda

Z velkého počtu slavných zahrad se nám podařilo zařadit do programu ještě The Humble Administrator´s Garden, The Lion Forest Garden a The Couple´s Garden. To byla další trojička druhého dne.

První je ze všech největší v Suzhou (5,2 ha) a patří dokonce mezi čtyři nejznámější v Číně. Rozsáhlým prostorem se v ní ale trochu ztrácí kouzlo klidu a pocitu intimity.

Druhá nás ohromila důmyslným bludištěm, které před nás postavilo velký úkol – proplést se do nitra zahrady spoustou chodbiček, můstků a zákrutů až k pavilonu na druhé straně. Ne nadarmo se této zahradě říká Kingdom of Rockeries.

Poslední zahrada na závěr byla opět maličká a útulná. Čínské zahrady v nás zanechaly krásnou vzpomínku. Zamiloval jsem se do bonsají, protože jsou malebnými trpaslíky hrajícími si na dospělé, a určitě to bude první věc, kterou si po návratu do Čech koupím.

„Standing by the deep valley makes you think deep, and scaling the heights makes you aim high.“

Citát v Couple’s Garden.

Po opuštění posledního zákoutí klidu v Couple´s Garden jsme se náhodou dostali k části nově zrekonstruované místní historické hradby. Bohužel jsme byli nuceni se provedení vysmát, protože působilo komicky, nevkusně a bez respektu. V jedné části na vršku jsou schody dovnitř hradby zazděné přepážkou, zřejmě nějaká lotrovina ze strany opravujících dělníků.J.

(Další perlou byl muž, který shrabával listí ze stromů kolem opevnění. Jenom jedna koruna si ještě držela pár žlutých kousků a muž měl zřejmě notně dlouhou chvíli, tak ho nenapadlo nic jiného než to listí shazovat koštětem vehementně dolů. Vybavilo se nám k tomu jen: „Poručíme větru, dešti…“.) Poslední třešničkou celého historického kousku opevnění bylo, když jsme zjistili, že uprostřed masivu z cihel je vlastně ukryté kino. To už jsme prchali rychle pryč.

"Historické hradby" -nejdřív jsme je nechali spadnout, poté jsme zjistili, že nám chybí turistický "spot", tak jsme je znova postavili, a protože žijeme v mediální době, nezapomněli jsme ani na kino. Čert vem, že nezůstal "kámen na kameni".

Pečlivě jsem vybíral PFka, doufám, že dorazí každému. I když možná s čínskou dochvilností.

S denním předstihem jsme kupovali lístek na noční vlak ze Suzhou do Xianu. Místa na ležení byla prodaná. Místo na sezení zbylo jen jedno. Nedokázal jsem si představit jinou variantu, a tak když nám paní na pokladně sdělila 2 lístky a cenu, která byla o 2 juany méně než podle internetu byla ta na sezení, bezmyšlenkovitě jsem odkýval… S lístkem v ruce Maku objevila, že chybí místenky. Dokonce jsme každý měli být v jiném vagoně. Pořád jsem si nedokázal představit ani připustit možnost celonočního stání! Až když jsme na internetu našli články s povzbudivými titulky jako „Hrdě říkám, že jsem přežil stání v čínském vlaku“, úsměv mi tuhl. Představa dobytčích vozů, stojících lidí a třinácti hodinové cesty nás nenadchla. 

"Byla to jízda..." Lepší foto nemám.