NUS Singapore Exchange 2014/15: 16.12.2014: Postřehy z měst a krátké ohlédnutí za uplynulým týdnem

Předchozí zprávy se pokusím dát trochu do kontextu celé cesty a přidat srovnání a dojmy z navštívených míst.

30.11.-6.12. Hong Kong

Fantastická morfologie krajiny dělá město velmi atraktivním a příjemným, protože nabízí spoustu rekreačních i docela lesních ploch přímo uprostřed ostrova. Takže zástavba je nakupena po obvodu a také na části pevniny. Ačkoli je hustota zalidnění stěží uvěřitelná, ve skutečnosti město vůbec nepůsobí tak nepříjemně. Architektura je však většinou bez půvabu a bez jakékoli přidané hodnoty než umístit hodně lidí na malý prostor vysoké stavby. Ale po stránce kulturní má město hodně zajímavých míst od galerií po obdivované centrum designu. Město je docela příjemně navrženo pro pěší s velmi zajímavou sítí ulic uvnitř budov, která umožňuje ujít městem takřka kilometry bez opuštění střechy nad hlavou. Jinak město v mnoha ohledech připomíná Singapur. Hlavně co se jeho charakteru, obyvatel i svobod týče. Shrnul bych ho slovy „bav se“.

6.-9.12. Shenzhen

Nákupní středisko celé Číny. Alespoň tak se mi s odstupem zdá. Nové, rychle rostoucí město přesně v čínském stylu: „rychle-levně“. Takže o architektuře se raději bavit nebudeme vůbec. Tak jako i v dalších čínských městech chybí jakékoli centrum města. Dá-li se o nějakém hovořit, nejspíš to bude nákupní zóna, přinejmenším co do počtu chodců. Obchody kam se podíváš (než jsem to viděl, nevěřil jsem, že je možné naskládat tolik butiků do jedné čtvrti), po stránce kulturní má město co nabídnout tak na 2 denní návštěvu. Uměle postavený zábavní park Splendid China a Folk Village jsou kupodivu docela zajímavá místa, která i přes svůj disneylandovský nádech stojí za návštěvu. A málem bych zapomněl na největší továrnu kopií Goghů a jim podobným na světě. Heslo: „utrácej.“ Nářečí Cantonese, Guangdong provincie.

9.-12.12 Longyan

Longyan samo o sobě je naprosto průměrné čínské vnitrozemní město snad úplně ve všem. Kulturně nemá co nabídnout, nemá centrum města (fakt ne, když jsem se na něho zeptal místních, tak mě poslali do McDonaldu). Takové město plní dokonale potřeby obyvatel, řídících se heslem: „jez-spi-pracuj“. Polohou je však v centru oblasti tradičně obývané obyvateli nářečí Hakka, kteří mají velmi zajímavou kulturu a stavby. Návštěva vesnic v oblasti Fujian nabízí autentický vhled do venkovského života. Tradiční stavby, které jsou dodnes obývány, jsou nejen neskonale půvabně, ale i dokonale promyšlené, nabízející zajímavou formu společenského bydlení. Podobně jako u dlouhých domů na Borneu i zde žije celá vesnice či komunita v jednom velkém domě. Byty jsou skládané po místnostech nad sebou. V přízemí kuchyně a jídelna, skladiště jsou obvykle v druhém patře a spí se ve třetím. Ale některé stavby mohou být i značně větší (či menší.) Budova je uplácaná z hlíny, tak šikovně, že odolá silnému zemětřesení, má výborně vyřešené větrání, poskytuje obranu proti vnějšímu nepříteli (tvrz), v zimě drží teplo a v létě se nepřehřívá. Uvnitř mohou být další občanská vybavení včetně školy. Výsledkem je malá samostatná komunita obyvatel. Mimo to jsou stavby navrženy podle striktně podle čínských zásad Jin a Jang, pěti elementů a osmi diagramů. Lidé na venkově jsou velmi milý, ale žádnou angličtinu u nich nelze čekat.

12.-13.12. Xiamen

Z Longyanu jsem se přesunul do Xiamenu a ubytoval se v místním hostelu. V autobuse jsem náhodou poznal nějakého čínského turistu a tím měl o večerní zábavu postaráno. Po pár pivech se řeč stočila k politice, což bylo pro mě zajímavé v tom, že jsem na vlastní uši poznal, jak silná je místní propaganda a jak moc jí lidé baští. Když v Číně přijde řeč na politiku, poslouchám, ptám se a nevyjadřuji se. Z dosavadní zkušenosti mohu tvrdit, že většina Číňanů má neutrální postoj ve stylu, dokud se zemi daří růst, o osobní svobody se nestarám. Překvapilo mě, že i lidé se zahraniční zkušeností se doma nepídí po informacích z jiných než oficiálních zdrojů a něco jako kritické samostatné myšlení je v Číně věc naprosto neznámá. Z desítek lidí, které jsem za celý měsíc poznal, mohu pouze o jednom říci, že byl skutečnou hrozbou pro místní režim. Pracuje pro německý Bosch a dobře zná západní poměry. U ostatních jsem jen vnitřně nesmírně trpěl, když jsem slyšel vyprávět stále stejný nepravdivý příběh o situaci v Hong Kongu. Ale co na to říci? Nicméně pokud se chcete s Číňany spolehlivě pohádat, řekněte jim, že Hong Kong nebo Taiwan jsou natolik odlišné od pevninské Číny, že jde vlastně o jiné země. Toto téma mi zafungovalo téměř vždycky.

Xiamen je ostrovní město uprostřed stavebního boomu s historickým centrem v koloniálním stylu. Úzké křivolaké uličky vykazují evropský vliv a jsou příjemné pro pěší a komplikují život autům, kterých tu výjimečně příliš mnoho není. Je dost možné, že mnoho ze současného půvabu, tak jako u většiny čínských měst, bude pohřbeno pod tíhou rychlé a rozsáhlé stavební činnosti, která se neohlíží napravo ani nalevo. Hromadná doprava je dost netradiční- tzv. BRT je něco ve stylu nadzemního metra obsluhovaného výhradně autobusy, neboli dálnice vyhrazená jen autobusům, které ale z nějakého důvodu po ní jezdí šnečím tempem, což značně prodlužuje dobu. Jak jsem později zjistil, tato doprava je v mnoha městech, protože je značně levnější, než stavba metra. Ale nadzemní autobusová doprava ve špičce je v Číně vždy tragédie pro cestující.

13.-14.12. Ningbo

Ačkoli se Číňani divili, že jsem toto město zařadil na svůj seznam, stalo se největším překvapením výletu. Zavítal jsem do něho pouze ze dvou důvodů. Dvou staveb čínského architekta Wang Shu. Galerie moderního umění a muzeum historie. Dílo tohoto autora jsem rozebíral už v rámci studia v Praze a tak si zasloužilo živé srovnání. Ningbo prochází rychlým rozvojem, ale na rozdíl od jiných měst vykazuje známky promyšlené koncepce rozvoje, včetně obnovení historické čtvrti, která sousedí s budovou galerie. A právě to zaslouží pozornost, protože nové stavby historii parafrázují, místo jindy převládajícího příšerného fasádismu (ne, že by ho v Ningbo bylo méně než v jiných městech, ale v posledních letech se snaží). Kromě toho je čtvrť plná klubů a hospod a s večerem se z ní tak stává centrum města pro mladé. Dojmy z galerie: zajímavě členěná fasáda, nejlepší a nejvelkorysejší dveře, jaké jsem kdy viděl, záchody s povedeným zrcadlovým efektem, velmi vhodně zvolené materiály. Na druhou stranu detaily zjevně nekvalitně řemeslně zpracované- chátrají po 5 letech provozu a celá jedna strana objektu už je pod lešením. Interiér šrádá prostorem, kde to jde a nabízí univerzální výstavní prostor spíše podobný tovární hale, než galerii. Muzeum Ningbo je součástí příšerného, zřejmě ještě rozestavěného vládního komplexu, který je snad navržený pro dinosaury. Přejít z protilehlé zastávky k muzeu je tragédie, která trvá nekonečně dlouho. Park je obehnán vodním příkopem, jako kdyby uprostřed stál hrad. A prostředek je prázdný, protože muzeum se choulí v koutě. Nicméně budova sama má několik fantastických prvků. Kromě hmoty a fasády to je střešní terasa i vnitřně zajímavé průhledy. Vnitřní schodiště jsou velkoryse pojaty, ale ve skutečnosti po nich nikdo nikdy jít nemusí. S výjimkou venkovního únikového schodiště, které však vede do nejhoršího výstupu z objektu, jaký si snad lze v muzeu představit. To jsem zjistil, když jsem se chtěl vrátit do šatny pro odložený batoh a musel jsem opět nahoru (zase jiným schodištěm), dolů na začátek expozice, a odejít vstupem. Vnitřní vertikální komunikace jsou řešeny eskalátory, které jsou sice pohodlné, ale v hierarchii se nesmiřitelně perou se schodišti. Téměř ve všech objektech dominují eskalátory, skoro jako kdyby byli Číňané líní chodit po schodech. Ve skutečnosti má většina reprezentativních staveb nesmyslně vysoké stropy a celkové vyznění z nich mi párkrát připomnělo stavby Třetí Říše. Zejména budovy v okolí pekingského hlavního náměstí. Ale o tom se ještě rozepíši. Shrnutí Ningba: na čínské poměry oplývá zajímavými stavbami s estetickým citem a v příštích 5-10 letech ho čeká proměna, která nejspíš město promění k nepoznání a poté se možná i dostane na stránky průvodce Lonely Planet. Ve městě je rozvinutý a rozšířený bike-sharing (půjčování kol).

V Ningbo jsem spal na gauči u venezuelských muzikantů a ačkoli jsem byl značně unavený z cesty, celou noc jsem s nimi strávil v baru. Debaty o místním životě byly velmi otevřené. Co mi však zůstalo v hlavě je jejich přístup k národní hrdosti. Člověk by neměl být hrdý na svou zemi, protože má úžasnou přírodu, hory nebo památky, protože to jsou věci, které patří minulosti, o které se zasloužili předci. Klíčové je, jak se chovají současní lidé, v čele s politickou reprezentací. A to je důvod toho, proč se neradi prohlašují za Venezuelce a o návratu domů není ani pomyšlení. Číňané se vždy hrdě prohlašují za jednu z nejstarších civilizací s dlouhou historií. A o tom není pochyb, ale kdy jim dojde, že se sami o drtivou většinu své kultury nevratně připravili? Jak dlouho bude vládnout kult osobnosti Maa? Uvažuji naprosto evropsky, Číňané si nikdy nekladou otázku „jak dlouho“. Čas pro ně má jinou dimenzi, ale kultura a stav a prezentace památek byly největším zklamáním celého pobytu v Číně. Pro zemi s vlastní dlouhou komunistickou minulostí tento stav nicméně není vůbec obtížné pochopit. Ačkoli má znalost naší minulosti je značně omezená na hodiny dějepisu a další nepřímě zdroje, tato skutečnost mi zásadně pomohla v chápání současné situace v Lidové republice.

Galerie moderního umění, Ningbo

Takhle vypadají "rekonstrukce" po čínsku...

...jo, přesně takhle:-)

Trocha vánoční atmosféry a Jingle bells z reproduktorů.

Muzeum, Ningbo

recyklace stavebního materiálu

Průměrný městský bytový dům.

Obnovená historická ulice v Ningbo.

14.-16.12. Hangzhou

Zmizelý šarm jednoho z nejstarších měst, což dnes připomíná malá čtvrť, která by mohla sloužit jako odstrašující případ plný fasádismu. Historie města je ta tam a dnešní půvab je tvořen panoramaty Západního jezera a přilehlých pagod, chrámů a návrší. Očekával jsem kulturní centrum oblasti a město protkané historickými nitkami podobně, jako je tomu u starých evropských měst. Hangzhou je právě ten příklad, kdy člověk cítí noblesu a hrdost na dílo historie a znechucení k současnému stavu. (Dobře, existují v Hangzhou výjimečné stavby, ale kvalitu města tvoří kvalita šedého průměru.

Jak se posouvám na sever, teploty klesají a já musím přikupovat oblečení. Půl dne jsem v Hangzhou hledal „čínské“ obchody s oblečením za alespoň trochu nižší než české ceny. Ulice jsou plné značkových obchodů, což dělá trochu snobský dojem na město. Nakonec jsem si koupil zateplenou košili za 360 Kč a úplně obyčejnou pletenou čepici za 72 Kč. Myslím, že do konce pobytu bych si měl dát jeden hlavní cíl, i když nevím, jestli je uskutečnitelný. Kde a v jakých podmínkách žijí a pracují lidé, kteří šijí všechno to levné oblečení? A kde nakupují obyčejní Číňani? Asi nebudou jezdit 12 hodin vlakem do Shenzhenu. Ceny ve městech nejsou výrazně nižší než evropské, přitom průměrný plat v Hangzhou je 3-4000 CNY (10800-14400Kč). Normální oběd stojí minimálně 72 Kč. Pravdou je, že nájem v Hangzhou prý lze pořídit za 1000CNY (3600Kč) a ve skutečnosti obyvatelé mají určitě méně nazbyt, než my (většina Číňanů se nikdy nepodívá za hranice). Ale přesto musí být obrovský rozdíl mezi východním pobřežím a vnitrozemím, protože kde jinde hledat tu slavnou levnou pracovní sílu?

Na výše položené otázky jsem nakonec našel odpověď překvapivě v Kuala Lumpuru při debatě s malajcem čínského původu. Zaprvé, ceny v běžných obchodech jsou srovnatelné téměř kdekoli ve světě, ale místní znají trhy a obchody, kde je zboží za zlomek běžné ceny. Za druhé, spoustu továren je při východním pobřeží a pracují v nich lidé z vesnic ve vnitrozemí. Ačkoli život ve městě je ve srovnání s rurálními oblastmi nesrovnatelně dražší, dělníci dostávají (jen) několikanásobně větší plat, než na kolik by si přišli ve vesnici. Pracují v drsných podmínkách v továrnách situovaných třeba jen hodinu od velkého města, ale nejen, že ani nemají na lístek na cestu do toho města, ale nemohou opustit továrnu bez svolení nadřízených. Prostě novodobí otroci. K rodinám, zanechaným ve vesnicích, se vrací na čínský nový rok, kdy nastává celostátní „stěhování obyvatel“, jaké nemá ve světě obdoby. Do některých továren je umožněn vstup veřejnosti, ale vzhledem k charakteru návštěvy srovnatelnému se Severní Koreou- ukážeme, co uznáme za vhodné, to stejně nemá valnou hodnotu.

Zpět k městům v tomto zeměpisném pásmu jako je Hanzhou. Topení v bytě je naprosto vzácné a vzhledem ke kvalitě oken a celkového zateplení a bude energetická náročnost z evropského pohledu asi podobná gotickému sklepení. Vezmu-li v potaz, že venkovní teplota se v noci v Hangzhou určitě běžně pohybuje okolo 3-5°C, teplota uvnitř budov není o mnoho vyšší. Takže se uvnitř chodí ve svetru a bundě. Okna mají jednoduché (!) zasklení. Tam, kde mají klimatizaci, musí být nepředstavitelně ztrátová. Právě píšu poznámky v jedné ze zmiňovaných místností, klimatizace topí už asi 4 hodiny na 28°C a když se posunu z místa, kam fouká, o pouhý metr dál, cítím, jak silně táhne zima. V porovnání s Ningbo bylo slavné Hangzhou trochu zklamáním. Město si zřejmě svoji chvilku slávy v minulosti odbylo a stopy a následky odnesl čas, resp. prudký rozvoj ve 20. století.

V Hangzhou jsem spal dvě noci na koberci u mladé filmové režisérky. První večer jsem s ní a jejími přáteli-spolupracovníky byl na večeři, která nejen, že byla takovou brzkou štědrovečerní a rozhodně patří k nejlepším v mém životě. Byly jsme čtyři, a přesto jsme trochu přecenili naše schopnosti. Jídla bylo nepočítaně chodů. Poslední byly mušle a krevety. Vše připravované (v překladu asi) v „horkém hrnci“. Dalšího večera se mi zablokovala místní sim karta právě ve chvíli, kdy jsem hledal cestu z centra zpět k ní domů. S velkým úsilím jsem se doptal na autobus, nicméně to těžké mě čekalo před domem. Z nějakého důvodu mi nefungoval ani roaming u českého čísla, a tak jsem byl bez možnosti ji jakkoli kontaktovat. Když to zavánělo průšvihem, přišel nějaký spoluobyvatel téhož domu, kterému jsem se pokusil vysvětlit, že tam vlastně také bydlím a rád bych se dostal dovnitř. Do bytu jsem byl poté puštěný spolubydlícími, kteří anglicky vůbec neuměli. Hostitelka přišla až pozdě v noci. V šest hodin ráno jsem se vydal na autobus na západ, do provincie Jianxi. Budu si muset pořídit novou sim kartu, protože, k mému překvapení mají některé tarify omezené na určitou provincii. Já měl kartu ze Shenzenu.

Hangzhou má velmi povedený systém půjčování kol, ale také naprosto pitomé podchody pod křižovatkami, které mě vždycky dovedly k úplně jiné straně silnice, než jsem chtěl. Pro vozíčkáře musí být město peklo. (V celé Číně jsem zatím neviděl jediného –hlavně, že některé pisoáry tu jsou, podobně jako v Singapuru, se zábradlím. Budu rád, když mi někdo ukáže, jak by je tělesně postižení měli používat... Zato bezdomovců a žebráků tu je požehnaně - já myslel, že u nás za komunismu měl práci každý??) Když už jsem u norem, uvědomil jsem si tu, že u nás přeci jen nějaký význam mají. Některým hloupostem, na které tu občas narazím, by dokázali zabránit. Nejčastěji bojuju s otvíráním dveří na záchod, kdy je takřka nemožné vylézt.