Ateliérová práce

Občas se mi sejde několik příspěvků naráz. Ze všech příspěvků mám pocit, že nejvíce zanedbávám sdílení své školní aktivity. Z prvního semestru jsem nevěnoval jedinou fotografii  či příspěvek ateliérové práci. V tomto příspěvku tedy zhruba nastíním tento semestr.

Záběry z prvních semestrálních ateliérových kritik

V rámci ateliéru studujeme specifika tropického klimatu, vyjádřitelná slovy "hot, wet, breezy".

Začátkem semestru jsme si ve dvojicích vybrali případovou studii, vypracovali fyzický i počítačový model a analýzu chování toho domu v místě. Zpracovával jsem dům s poetickým pojmenováním "Wing on Life building" v CBD čtvrti v Singapuru. Unikem je fasáda z kroucených sloupků, které staticky nesou celou kancelářskou budovu a v interiéru tak nemusí být jediná nosná stěna či sloup. 

Případová studie, budova v Cecil Street, Singapur

Důraz na kvalitu a provedení fyzických modelů je v mém ateliéru výrazně větší, než jsem zvyklý z Prahy. Z toho co pozoruji v jiných ateliérech však myslím, že vysoký standart mého ateliéru nelze zobecňovat s celou singapurskou školou architektury. Nezanedbatelný vliv na kvalitu projektů i místních architektů má však podle mého názoru i (ne)kvalita okolního vystavěného prostředí, které velmi trpí v minulosti převládajícím modernistickým přístupem k městu, stále patrným v architektonickém myšlení i dnes. Známé Corbusierovo tvrzení, že dům je stroj na bydlení, je pro Singapur naprosto příznačné. Přitom si například troufám tvrdit, že z logiky věci a postavení tohoto malého ostrova, Singapur by nejsnáze mohlo být první město bez aut. V realitě bude nejspíš jedním z posledních. Přitom se však již nyní hrdě propaguje jako nejzelenější město na světě a zákonem vyžaduje osazování zeleně, zjednodušeně řečeno, na všech budovách v maximální možné míře. Ač mám zeleň rád, s tímto přístupem polemizuji, protože pokládám jiné věci za důležitější a mnohem více městotvorné, nebo chcete-li činící město obyvatelnějším. A (ne)upřednostňování aut před lidmi je jedním z nich. 

Detaily několika modelů, které od různých skupin ve studiu vznikly. 

Po zbytek semestru řešíme přestavbu a znásobení kapacit existujících lehkých továrních budov. V těchto dnech se v rámci celého studia pokoušíme shodnout na základním urbanistickém přístupu k řešenému území a stanovit prostorové limity. To sebou nese debaty celého ateliéru, nějakých dvanácti lidí, během nichž jsem si udělal pár postřehů, které úzce souvisí s obyvatelností prostředí nastíněnou předchozím odstavcem. Marně například hledám v Singapuru náměstí. Ve městě je spoustu veřejných prostranství, ale žádné z nich není náměstím ve smyslu, v jakém od antiky tomuto pojmu rozumíme. Je možné stavět náměstí ve společnosti, ve které je zákaz shlukování se více lidí na veřejném prostranství? No asi těžko. V takovém případě je nepřehlédnutelná paralela s už diskutovaným pekingským "náměstím". V ateliéru jsem asi nejčastěji iritován, pokládá-li si architekt během návrhu otázku "Do we want?"- Chceme v novém prostředí dosáhnout toho a toho? Myslím, že architektonická rozhodnutí by neměla být řízena pouze tvůrčími nápady a autorskými domněnkami o možném budoucím prostředí. To je základem práce zahradních architektů, urbanistický přístup podle mě vyžaduje daleko hlubší pochopení vztahů a dějů, které nelze založit na plytkém myšlence tvůrce.

Domluva dvanácti lidí je vždy obtížná, ale cítím, že se mi opět potvrzuje zdání, že Asiaté, ačkoli prací potažmo studiem stráví daleko, daleko více času a věnují mu větší úsilí, než je u nás v Evropě zvykem, výsledné "produkty tomu zatím neodpovídají. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem v přístupu k architektonickým problémům příliš svázán evropským odkazem, který však často není přímo přenositelný do tropů a uvádí mě na scestí. Nicméně jsem přesvědčen, že kvalita prostředí, jakou jsme, ve větší míře bez naší zásluhy, v Evropě zdědili zkrátka převyšuje většinou stále modernisticky spjaté architektonické přemýšlení a následné realizace v rozvíjejícím se asijského kontinentu. Protože však prostředí, na které jsme v Evropě a zejména v ČR hrdí je výsledkem téměř výhradně minulosti, máme (v architektonickém prostředí) málo důvodů být hrdí sami na sebe a naši soudobou společnost. Pohybujeme se v dobře provedeném muzeu.