Víkend v KL

Štěstí při hledání "gauče" v Kuala Lumpur mi přálo, a tak jsem v pátek mohl vyrazit za hranice malého Singapuru. Za cenu dlouhého čtvrtečního večera, kdy jsem téměř do rána vypracovával test na čínské a japonské zahrady. A tak není divu, že se mi nepodařilo vyrazit úplně časně. Metrem jsem dojel na okraj Singapuru, přesedl na autobus, nechal se dovést na hranici s Malajsií, kde následovala nečekaně dlouhá hraniční kontrola kontrola, která se opakovala i na malajsijské straně. Když jsem se konečně dalším autobusem dostal na autobusové nádraží v Johor Bahru, blížila se druhá hodina odpolední. Poobědval jsem typický místní "Nasi lemak," kuře s rýží, když jsem zjistil nemilou věc. Nefungoval mi telefon, protože jsem si zapomněl zaktivovat roaming. Ale v Kuala Lumpur (KL) jsem se musel potkat se svým hostitelem, a tak nezbývalo, než si rychle koupit další, tentokrát malajskou sim kartu. Naštěstí stála jen 10 Malajsijských ringitů i s 5MYR kreditem. 1MYR je přibližně 6.7CZK. Poté jsem se mohl shánět po autobusu do KL.

Systém, či spíše ne-systém nejen veřejné dopravy je v Malajsii opravdu zvláštní, ale v Johor Bahru to bylo nic proti tomu, jaké to je v hlavním městě, Kuala Lumpuru. Ale o tom se zmíním až na závěr. Za autobus jsem zaplatil 34 malajských ringittů (krát 7). Samozřejmě, že jezdí přímé autobusy ze Singapuru, ale tytéž peníze, cca 30, se platí v singapurském dolaru (krát 17). Cesta z JB do KL obvykle trvá 4-4.5 hodiny, mě trvala necelých 7. Autobusy se neřídí nějakým striktním řádem, spíše se čeká, až se naplní. A tak jsme vyjeli o půl hodiny déle. Doprava v KL je naprosto zoufalá, obzvláště v pátek navečer. Podle původního plánu jsem chtěl obědvat v KL, nakonec jsem byl moc rád za pozdní večeři. Dorazil jsem po deváté hodině večerní. Sraz jsem měl na zastávce KL Sentral, to jsem ale netušil, že těch sentralů bude více. A tak když jsem konečně dorazil do toho svého, zjistil jsem, že můj budoucí známí čeká kousek vedle. Na první procházce městem jsem hned poznal ne-smyslnost místních semaforů i to, že přejít deseti(!) proudou silnici bez přechodu není v Asii žádný velký problém. Nemůže být větší rozdíl mezi Malajsií a Finskem, kde každý čeká na zelenou i když je úplně prázdná silnice a vidět kilometry dopředu. Tady se na pravidla kašle. Dorazil jsem na nejbližší metro a jel na další "sentrál", kde jsem konečně potkal svého čínského hostitele. Narodil se a celý život strávil v Malajsii, a přesto se považuje za Číňana, malajská politika totiž velmi protěžuje původní Malajce. A také svoji značku auta, Proton. Což je důvodem naprosto tragického systému hromadné dopravy i podmínek pro pěší. Úplně každý je díky tomu nucen si koupit auto. A jiná než malajská značka Proton má 100%přirážku na ceně.

Přivítání od Wei Choona bylo moc milé. Protože jsem měl takové zpoždění a on se nudil, připravil mi večeři. Polévka, zákusek, zmrzlina ani víno nechybělo. Zjistil jsem, že je to jeden ze šťastlivců, kteří byli malajskou vládou přibližně v 80. letech stipendovaní na zahraniční universitě, a tak má titul z London School of Economics a doktorát někde z Francie. Vede výzkum v oblasti big data (statistika, výp. technika, to, čím se proslavil Snowden). O tom také jako navštěvující profesor přednáší v Adelaide, Paříži i Oxfordu. Kromě toho je aktivní v pořádání mezinárodních kulturních událostí v KL. Večery jsme strávili dlouhými debatami. Díky nim jsem si objasnil spoustu věcí o asijské kultuře, historii i možné budoucnosti. I v takových věcech, jako je komunismus v Číně nebo neexistujícím čínském jazyce. Překvapilo mě zjištění, že čínština jako jazyk vlastně neexistuje a je zaměňována s jazykem mandrin. Historie se měla tak, že velká Čína, ačkoli je jednotná už dlouhou dobu, byla a je rozdělená řekou Jang-c'-ťiang. Severně o ní- přibližně půlka země- hovoří jazykem "mandrin". Jižně je situace komplikovanější, protože každá oblast má svůj jazyk. A protože číňané v Singapuru i Malajsii jsou většinou z jihu, mluví právě těmi jazyky jako hakka a kantonese. Nicméně všechny čínské jazyky mají stejné psaní, jen to každý jinak čte. Ale vzájemně si nerozumí ani slovo.


Navzdory příjemnému dlouhému večeru na balkónu s krásným výhledem na město, ráno jsem vstával brzy. Už po osmé hodině jsem stál ve frontě do mrakodrapu Petronas Twin Towers s 88 podlažími a výškou 452m postaveném už v roce 1999. Poprvé ve svém cestovatelském životě jsem vyrazil na největší turistickou atrakci hlavního města. Asi i proto, že jinak v KL mnoho dominant není. Lístek na vyhlídku stál pro studenta 64 MYR, což odpovídá asi 6 obědům ve food courtu. Ale kde bych se v Evropě podíval na město z budovy z výšky přes 400 metrů? Nejdříve si můžete užít výhled z mostu ve výšce 150 metrů, spojujícího obě věže mrakodrapu, a poté následuje dlouhá cesta výtahem do posledního přístupného, 86. patra mrakodrapu, jehož základy sahají do hloubky 150 metrů po zem!

Petronas Twin Towers

Most spojující dvě věže

dodnes je to nejvyšší mrakodrap se dvěma věžemi na světě.

výhled stojí za to

Prohlídku města z výšky jsem si užil, a tak se protáhla na celé sobotní dopoledne. Následovala velmi dlouhá pěší procházka přes chudé části města, které začínají téměř hned za touto luxusní obchodní čtvrtí. V této části města byli lidé překvapeni turistou tak, že mě na dálku zdravili a ptali se, odkud jsem. KL má sice trochu širší chodníky, a tak je pro chodce trochu příjemnější než Singapur, ale zato jednotlivé bloky domů jsou tak zvláštně oploceny a uzavřeny, že jsem v nich často bloudil a marně hledal cestu na druhou stranu. A tak jsem mimo jiné více než důkladně prochodil areál kualalumpurské nemocnice. Hned za ním byl totiž cíl mé cesty, národní galerie vizuálních umění. Uvnitř jsem trochu zklamaně nasál atmosféru mezinárodního stylu současného umění v podaní mladých malajských umělců. Přitom kořeny místního umění jsou velmi zajímavé, nejvíce asi řezbářské práce pralesních kmenů. Cestu z muzea zpět do centra jsem pěší rozhodně neplánoval, bohužel autobusy v KL skoro nejsou, i turistický hop-on drop-off jezdí po více než půl hodině a nikdo neví kdy a taxi se snaží turisty natáhnout daleko více než to slavné pražské "turbo". Zastávky metra jsou řídké a začali se budovat teprve velmi nedávno. A tak nejjistější způsob, pokud člověku slouží nohy, je chůze. 

Kousek od věží...

Národní muzeum vizuálních umění

 Další plánovanou zastávkou byl Fond historického dědictví Malajsie. Velmi milá paní mi nabídla prohlídku, ačkoli jsem byl sám, a ukázala mi principy tradičních malajských domů na ukázce jednoho, který do centra KL přivezli ze severu země a zrekonstruovali. Mekkou pro architekturu tohoto typu je město Melaka v půli cest mezi Singapurem a KL. Historicky nesmírně významný přístav, který je dnes na seznamu UNESCO, bude nejspíše cílem mé další "zahraniční" cesty. Povídáním o historii Malajsie jsem strávil hodně dlouhou dobu, a tak jsem do turistického centra města, včetně mnoha chrámů, mešit a známých trhů, dorazil až v pozdním odpoledni. Čínská čtvrť, trhy, chrámy... v podstatě podobné Singapuru. 

Tradiční architektura...

...volné přízemí, hranaté trámy, po kterých se hadům špatně leze,
agáve chráněná před den skořápkami vajíček před dětmi,
v noci slouží jako ochrana před nezvaným hostem.

Centrum města a hlavní náměstí, které spíše připomíná fotbalové hřiště s kolonádou uprostřed

Staré vlakové nádraží, KL Sentral :-)

Na večeři jsem vyrazil s Wei Choonem. Nejprve jsme si v na střeše hotelu Hilton dali pivo s krásným výhledem na centrum města a následně ve čtvrti Little India indické jídlo servírované tradičně na banánovém listu a jedené jen rukama. Pouze pravou rukou, abych byl přesný, leváci mají v muslimských zemích smůlu. Z dosavadní zkušenosti bych to vlastně vůbec neřekl, ale většina zemí JV Asie vč. Malajsie jsou muslimské a Indonésie je dokonce největší muslimská země na světě. Ale svoboda náboženství v těchto zemích funguje, tak tu o kulturní pestrost nouze není. Večeře byla zážitek a jídlo z rukou nechutná vůbec špatně Indové tak jí prý proto, že jídlo z příboru jim tak dobře nechutná.

Rád bych tu objasnil další velmi zajímavou věc se jmény, neboť jsem se tu už mnohokrát dopustil chyby a to i v dopisech vyučujícím. Začnu čínskými jmény. První slovo je vždy rodinné příjmení, další slova jsou vlastní, daná rodiči. Druhé jméno je obvykle stejné pro všechny děti stejných rodičů, bez ohledu je-li to dcera nebo syn, teprve třetí jméno je vlastní. Nicméně pro oslovení se požívají obě jména naráz. Uvedu to na příkladu svého hostitele, Yeow Wei Choon: Yeow je Odvárka, Wei Choon je Josef, s tím rozdílem, že jeho sestra se jmenuje Wei Ming (například, skutečné jméno si nepamatuji). Teď jak je to s muslimskými jmény. Rozlišení na vlastní jméno a příjmení se nepoužívá, ale jména jsou děděna po otci. Uvedu to na příkladu Usama bin Ladina. Usama je vlastní jméno dané rodiči, Ladin je opět "vlastní jméno", ale otce. Takže syn Usamy by se měl jmenovat třeba Abdullah bin Usama a tak dále. (Při pohledu na rodokmen jeho rodiny jsem zjistil, že tomu tak není a jméno "bin Ladin" je pravděpodobně poslední z jeho dalších jmen, evropským způsobem předávané po generace.) Zkrátka systém jmen rotuje a tak v tradičním muslimském systému je velmi složité dohledat předky, vzhledem k absenci společného rodového příjmení. Stejný systém se používá v Malajsii, ti ale slova neoddělují mezerami jako "bin", "ibn". Dokonce i na Islandu se jména předávají tímto způsobem, ale s příponou -son (syn) nebo (-dottir). Také jméno mého srí-lanského spolubydlícího je zajímavé, M.T.O.Vishvajith Petris. První dvě jména (M.T.O. -celá si samozřejmě nepamatuji) jsou po otci (při narození se zapisovatel upsal a nesprávně rozdělil dlouhé otcovo první jméno na M.T., další dvě mu dali rodiče a poslední je rodové. Když mi jméno ukázal na studentské průkazce, zaplnilo dva dlouhé řádky. Prý ho musel první den na zápisu celé spelovat. Tak to si ten zapisovatel užil asi užil :-) Evropská jména jsou proti tomuhle vlastně docela nuda. Ale jestli mám problém pamatovat si i je, tak s asijskými jmény zažívám opravdu krušné časy.

Výhled z terasy mého "hotelu"

nádherná střešní krajina