Obsah pro přehlednost a v časové posloupnosti

• Začátek dlouhého příběhu...
• 10.12.2014
• 12.12.2014
• 13.12.2014
• 14.12.2014
• 16.12.2014 Postřehy z měst a krátké ohlédnutí
• Doplnění příběhu před doplněním posádky
• Následující dva týdny cesty po severních provinciích nahraji později.

Doplnění příběhu před doplněním posádky

16.12. oblast Wuyuan

Necelé čtyři hodinky jízdy autobusem malebnou venkovskou krajinou jsem zastavil v osmdesáti tisícovém Wuyuanu. Okamžitě jsem byl v obležení taxikáři. Tolik se jich u mě samotného ještě nesešlo. Ale i přes velkou konkurenci jsem cenu neusmlouval tak, jak jsem chtěl. Navíc nikdo ani slovo anglicky. Naštěstí jsem přilákal nějakou mladou místní slečnu, která mi pomohla dostat se k autobusu a přejet do dalšího autobusového nádraží, odkud jsem měl krátkou cestu do vesnice Little Likeng. Prý jedné z místních nejmalebnějších. Vesnice v okolí Wuyuan jsou staré okolo tisíce let. Místní venkovská architektura je také velmi svérázná, s vysokými falešnými štíty. Za pouhý vstup do vesnice jsem zaplatil 60 juanů. Do historických vesnic se v Číně platí vstupné, i když jsou vesnice stále živé a obydlené. (Za všechny ty vstupy jsem utratil spoustu peněz, nikde nepíší o studentském vstupném. Ale později jsem zjistil, že ho většinou mají, jen je potřeba se pokaždé zeptat přímo.) Cestovat po Číně v prosinci je zvláštní, protože spolu s téměř žádnými dalšími turisty to přináší i značně méně turistických pastí jako stánků a ukřičených stánkařů a taxikářů. Třeba na pohled jsem tu za celou dobu pořádně nenarazil. Na druhou stranu, v této vesnici snad úplně každý využívá zimu k přestavbě svého domu. Což překvapí o to víc, vezmu-li v potaz historii vesnice i stáří staveb a srovnám to se způsobem, jak tu rekonstrukce provádějí. Místní novostavby jsou ale proti tomu špatný vtip. Betonový skelet v přízemí, zbytek vyzděný z plných cihel. Jednoduchá okna, fešný falešný pseudohistorický oblek a ve výsledku na místě historické stavby stojí stavba sice nová, ale úplně stejně studená a neúsporná. Ale možná jsem jen já zhýčkaný tropy, protože jsem široko daleko jediný, kdo nosí čepici. Ale jestli si dobře pamatuju, tak v takovém počasí bych ji už nosil i u nás doma. Pravda, doma obvykle nespím v nějakých 14°C. Ve vesnici jsem si našel ubytování v luxusním pokoji s klimatizací a vlastní teplou sprchou. Kam mě zavane plášť zítra nevím, protože tady už se plánovat nedá dopředu nic. Ale mám namířeno směrem nazpět k Hangzhou, skrze místní vesničky a pohoří Huangshan.

Little Likeng, oblast Wuyuan, Jiangxi provincie...

...tady jsem si při žvýkání bambusu připadal jako v ráji.

JingWan

A konečně nejhezčí vesnice na světě, daleko od veškerého městského ruchu, tak daleko a těžce dostupná, že jsem jméno zapomněl a google ji nevidí, ale když se tento semestr naučím Čínsky, zvládnu sem možná přepsat její čínský název:-)

Krajina kolem JingWan, provincie Jiangxi...

JingWan a neplánovaně prodloužený pobyt

...prodavačka "žvýkacího bambusu"- cukrová třtina, sugar cane.

-------
Tímto jsem vyčerpal průběžně vedené poznámky a zbytek výletu se pokouším sepsat z teplé slunné střešní terasy kuala-lumpurkého hotelu. Z Wuyuanu jsem nasedl na autobus do nejvzdálenější vesnice dostupné hromadnou dopravou, JingWanu. Rozhodl jsem se vydat ještě o kousek dál, myslel jsem si, že směrem, kam jsem chtěl později pokračovat, nebylo tomu tak. Ale nepoznal jsem kolem projíždějící autobus, a tak mi ujel. Autobusák však asi nějakým zázrakem poznal, kam mířím a poslal pro mě auto turistické správy dané vesnice. A tak jsem byl značně překvapen, když přede mnou zastavilo auto a chtělo mě odvést. Teprve, když mi ukázali vizitku, uvěřil jsem. Proč jsem chtěl do dané vesnice? Nechtělo se mi moc platit další vstupy. A do této vzdálené měl být podle Lonely Planet vstup zdarma. Ale když mě auto vysadilo u vstupu pokladny, zjistil jsem, že vstup byl dokonce nejdražší z okolních vesnic. Bylo by mi hodně trapné odmítnout, a tak když už jsem jednou byl uprostřed polí, kdesi zatraceně daleko od nejbližšího města, rozhodl jsem se poznat i tuto vesnici. K mému dalšímu překvapení jsem byl poslán do autobusu. Byl jsem tak zmaten, že někdo z místních vzal telefon a zavolal své dceři, která se mě lámavou angličtinou ptala, jaký mám problém. Řekl jsem, že nemám problém, jen vůbec nevím, kde jsem, kam jedu a co mám od toho čekat. A tak jsem se po půlhodinové cestě autobusem cestou, která mi svým převýšením a serpentinami značně připomněla pověstnou stezku trolů v Norsku nebo některé z alpských silnic, přejel do dalšího údolí, vyhrnul jsem se z autobusu plného Číňanů a chvíli si připadal skoro jako na zájezdu s cestovkou. Ale rychle jsem se od jejich průvodce s vlaječkou a mikrofonem vzdálil a jal se prozkoumat vesnici. Jak jsem se přesvědčil a později zjistil, jedná se o svou krásou jednu z nejhezčích vesnic v Číně. Z té malebnosti jsem zůstal stát s pusou dokořán, protože něco takového jsem vážně neočekával. Na jedné straně údolí rýžové terasy, na druhé domky s barevnými košíky. Křivolaké cestičky, pár místních zedníků, tón flétny a jinak panenský klid v zajetí kopcovité krajiny. Představoval jsem si, jak je krása pohledu na rýžová pole na jaře a podzim ještě umocněná. K pití jsem si v jediné místní „kavárně?“ objednal jakýsi rýžový nápoj. Pět minut trvalo, než mi ve zvláštním mixéru umleli rýži a posléze mi byl podán nápoj, který bych nazval „rýžový čaj“. Nebo také horká rozšlehaná mléčná rýže. Připadal jsem si jako v krásném snu. (Zpětně vzato, celý ten roční výlet mi často připadá jako sen.) Se setměním jsem se stejným autobusem nechal dovézt zpět do vesnice JiangWan, rychle si našel ubytování a zjistil, že ráno mohu chytit autobus do Huangshanu.

Tak jsem se v devět hodin dalšího dne postavil k silnici, a když jel autobus, o kterém jsem si myslel, že je to on, začal jsem skákat a mávat, aby zastavil. Zastavil, ale dobrých sto metrů dál. To určitě nebyl on, běžet se mi tam nechtělo. Jak by se taky člověk zorientoval, když na moje časné a (ne)oblíbené porovnávání „obrázků“ není u rychle jedoucího autobusu čas? Ale bohužel to nejspíš byl můj autobus (dalšího jsem se prostě nedočkal) a druhý toho dne jel až ve tři odpoledne. Takže další neplánovaně volný den. Vydal jsem se projít vesnici a podívat se na ni z výšky blízkého kopce. Tradiční způsob pohřbívání zemřelých je v Číně velmi elegantní a svým pojetím zajímavý, pramenící z hluboké úcty k přírodě. Hrobky jsou posety po krajině, zaříznuté ve svahu, lemovány kameny. Nejsou-li opečovávány, brzy splývají s okolím, zanechávajíce drobné stopy, a tak se občas stane, že poutník v lese pod vysokými stromy brkne o kámen, a když se podívá pozorně, čte na něm několik staletí starý příběh. Do historického placeného centra vesnice jsem se později dostal ani-nevím-jak nějakými otevřenými zadními dveřmi do zahrady. A opět jsem potkal lidi z mého včerejšího autobusu. Abych si pohodu náležitě užil, jal jsem se žvýkat sugar cane. Kus sladkého bambusu (u nás se jí říká cukrová třtina, což mi došlo až po hodně dlouhé době), jehož rozžvýkané zbytky se plivají všude po ulici. Proto byly v této malé vesnici odpadkové koše rozmístěné v pětimetrových rozestupech. Se sladkým bambusem v puse a bezstarostnou hlavou jsem si užíval úžasné momenty mého čínského dobrodružství. Odpoledne jsem nechtěl nic nechat náhodě, a tak jsem přemluvil mladíka z mého ubytování, aby mi pomohl identifikovat a následně zastavit můj autobus. Povedlo se. Po nástupu se se mnou dala do řeči mladá Číňanka. Když jsme si v autobuse povídali už nějakou chvíli, omluvila se, otočila, vyzvracela- a bylo po diskusi. Cesta byla vskutku klikatá a autobus jel rychle. Tak jsme v řeči museli pokračovat až ve společné cílové destinaci- historické čtvrti Tunxi v městečku Huangshan, zapsané pod UNESCO. Na prohlídku města a večeři jsme vyrazili společně. Cestou jsme potkali další, tentokrát švýcarskou, slečnu, která studuje na univerzitě v Pekingu o kvalitě ovzduší. Ideální místo, pověstné snad nejhorším vzduchem na světě. Toho dne jsem měl zabukované ubytování v hostelu v Old Street, historickém jádru a s krásným výhledem.

Dalšího dne jsem nelenil a vstával asi nejdříve za posledních pár let. Před pátou hodinou. Autobusem od hostelu jsem z Huangshanu vyrazil do Huangshanu. Z města do stejnojmenných přilehlých hor. Huangshan, anglicky Yellow Mountains, je považován za jedno z nejhezčích pohoří v Číně. Všechny ty slavné i méně známé malby čínské krajiny mají svůj původ a inspiraci v těchto horách. Brzká snídaně, klasické beef noodle, mě posílila na celodenní poschodování. Opět jsem byl nucen zaplatit vstupné, které bylo zlodějských 400 Kč. Jestli dokážu najít pochopení pro vstupné do vesnice, potom do hor to je nepřijatelné. Asi bychom měli Sněžku obehnat plotem, postavit tam budku a vybírat od Číňanů nestoudný poplatek za vstup. Podobně, jako jsem tu dříve navrhoval zavést vyšší sazbu vstupného do muzejí jen pro návštěvníky indonéské státní příslušnosti. Žluté hory jsou skalnaté pohoří protkané vybetonovanými cestami, vedoucími tu nahoru, tam dolů, ale nikdy ne po rovině. A pointa je, že jsou to stále schody. Hrubým výpočtem jsem dospěl k tomu, že jsem za den nachodil dobrých 50 000 schodů! Výborný trénink pro vrchaře nebo fotbalisty. I já jsem to dalších pár dnů ještě cítil v nohou. Názvy jednotlivých cest a vrcholů jsou správně čínsky poetické, například (anglicky): Beginning-to-believe Peak, Swan Paddling in the Water, Cloud-dispelling Mansion či příznačný Thousand-step Ladder.

HuangShan, Yellow Mountains, provincie Anhui

...nosiči - stavitelé schodů.

Se setměním jsem utíkal na zpáteční autobus do města a dalšího dne se vydal hledat autobusové nádraží. Jako obvykle a jediným možným způsobem, jsem napsal do čínských map anglicky nádraží, výsledek hledání si uložil a vydal se tím směrem. To je velmi zrádný způsob, který mě mnohokrát v Číně vytrestal, tady však nejvíc. Když jsem měl internet v mobilu, naučil jsem se i hledat v čínštině trasu ze zadaného do dalšího bodu na mapě. Ale se zablokovanou sim kartou jsem se musel spolehnout na ranní hledání na wifi a také na své nohy, spíše než na nesrozumitelné jízdní řády MHD. Chůzí v milionovém městě mi kilometry rychle přibývali, a když jsem se konečně dostal na místo, které jsem si předtím vyhledal jako nádraží, střetl jsem se jen s obyčejnou zastávkou. Když jsem ani v okolí nic neobjevil a nikdo z místních mi nerozuměl, vydal jsem se zpět. A tak hodiny plynuly a místo plánovaného odjezdu brzy ráno jsem byl šťastný, když jsem konečně seděl v autobuse ve 4 hodiny odpoledne. Cesta zpět do Hangzhou byla dlouhá, a tak jsem dorazil za úplné tmy. Hledání hostelu, který byl polohou sice vhodně u slavného West Lake, ale kdesi na jihu v zalesněné části, se vleklo. Jako tradičně při překladu čínských názvů ulic do google map na Booking.com byla poloha jinde, než ukazovala navigace. A název ulice v čínštině, abych mohl „porovnávat obrázky“, v anglické verzi samozřejmě není. Bohužel nepomáhá ukázat text místním, protože kdo neumí anglicky, nedokáže si přečíst text napsaný latinkou. Nakonec lokalizovaný hostel byl příjemným překvapením. Ráno jsem celý natěšený dorazil do National Tea Muzeum. Podle názvu a polohy ve slavné čajové oblasti jsem očekával odhalit toužebně hledanou čajovou kulturu v Číně. Nejprve jsem si spletl vchody a ocitl se v továrně na povlečení, ale následná správná budova moje očekávání nenaplnila. Když mluvím o „kultuře“ různých států, s radostí vzpomínám na „saunovou kulturu“ ve Finsku. V zemi s velkou produkcí, spotřebou a historií čaje jsem měl představu společenské události minimálně podobné našim čajovnám, nebo alespoň kavárnám. Jenže něco takového jsem v Číně neobjevil. Čaj se pije hodně, to ano, ale většinou sám doma, případně s pár přáteli. Ale opravdové čajovny, teahousy, sloužící k společenské události a poklidnému pití čaje podobným způsobem, jako si my dopřáváme kávu v dobré kavárně, raději než doma, nejsou v Číně téměř k nalezení. Snad jen v Sečuánu je údajně pití čaje trochu společenská událost, ale jinde se omezuje na buď ochutnávku před koupí, předražené ukázky „historie a přípravy čaje“ nebo domácí přípravu. Ani druhá návštěva Hangzhou si nevylepšila špatný dojem z jeho první návštěvy.

Tunxi, historické jádro, oblast Huangshan...

...ve dne...

...výhled z hostelu.

Casino pod mostem poblíž myšleného autobusového terminálu.

Zpět v Hangzhou, čajové plantáže.

Rychlovlak mě dovezl z Hangzhou do Šanghaje 21. prosince. Plánovanou návštěvu některé z okolních vodních vesnic jsem vypustil, protože už jsem měl trochu převesnicováno z předchozích výletů a docela jsem se těšil na pár dní klidu na jednom místě. Po měsíci samostatného putování od Indonésie před půl Číny jsem si začal připadat trochu jako psanec. Večer jsem někde někomu řekl dobrý den, ráno nashledanou- nikdy na viděnou. Nemohl jsem se dočkat společníka na zbývající dva týdny, který však přilétal až v pondělí 22. ve večerních hodinách na letiště Pudong. Poslední samostatnou noc jsem byl ubytován u mladé hráčky lakrosu. S jejími spoluhráčkami jsem vyrazil na večeři a viděl u někoho doma opravdický, i když umělý, vánoční stromek. Prý sice Vánoce neslaví, samozřejmě, ale chtějí si užít trochu vánoční atmosféru. Každá kultura má nějaké své svátky klidu a návštěv blízkých, ale Vánoce se přeci jen trochu vymykají. Večer jsme sehráli hezkou šachovou partii, kterou jsem prohrál se ctí. Moje protihráčka hrála šachy 10 let závodně.

Blíží se doba, kdy se skype hovory stanou minulostí...
...než opět po dvou krásných týdnech zpřítomní

Další den bylo pondělí, nevhodný den na plánované návštěvy galerií. Obešel jsem jednu po druhé a všechny byly- podobně jako v Evropě- zavřené. Alespoň jsem měl velkou časovou rezervu, abych nepřijel na letiště pozdě. Čekal jsem dlouho, ale dočkal se. Dokonce jsme se i poznali. Poznat Markét obtížné nebylo, ale já jsem po měsíci poustevnictví vypadal jako opravdický cestovatel. Dlouhovlasý a zarostlý. Navíc v novém, teplejším, oblečení, korunovaném slušivou čepičkou. (Alespoň tak mi ji ostatní hodnotili:-D.) Hostel, s příznačným názvem Skrytý v zahradě, byl pěkný. Nejkrásnější dvoutýdenní rande nejdále od domova začalo.

16.12.2014: Postřehy z měst a krátké ohlédnutí za uplynulým týdnem

Předchozí zprávy se pokusím dát trochu do kontextu celé cesty a přidat srovnání a dojmy z navštívených míst.

30.11.-6.12. Hong Kong

Fantastická morfologie krajiny dělá město velmi atraktivním a příjemným, protože nabízí spoustu rekreačních i docela lesních ploch přímo uprostřed ostrova. Takže zástavba je nakupena po obvodu a také na části pevniny. Ačkoli je hustota zalidnění stěží uvěřitelná, ve skutečnosti město vůbec nepůsobí tak nepříjemně. Architektura je však většinou bez půvabu a bez jakékoli přidané hodnoty než umístit hodně lidí na malý prostor vysoké stavby. Ale po stránce kulturní má město hodně zajímavých míst od galerií po obdivované centrum designu. Město je docela příjemně navrženo pro pěší s velmi zajímavou sítí ulic uvnitř budov, která umožňuje ujít městem takřka kilometry bez opuštění střechy nad hlavou. Jinak město v mnoha ohledech připomíná Singapur. Hlavně co se jeho charakteru, obyvatel i svobod týče. Shrnul bych ho slovy „bav se“.

6.-9.12. Shenzhen

Nákupní středisko celé Číny. Alespoň tak se mi s odstupem zdá. Nové, rychle rostoucí město  přesně v čínském stylu: „rychle-levně“. Takže o architektuře se raději bavit nebudeme vůbec. Tak jako i v dalších čínských městech chybí jakékoli centrum města. Dá-li se o nějakém hovořit, nejspíš to bude nákupní zóna, přinejmenším co do počtu chodců. Obchody kam se podíváš (než jsem to viděl, nevěřil jsem, že je možné naskládat tolik butiků do jedné čtvrti), po stránce kulturní má město co nabídnout tak na 2 denní návštěvu. Uměle postavený zábavní park Splendid China a Folk Village jsou kupodivu docela zajímavá místa, která i přes svůj disneylandovský nádech stojí za návštěvu. A málem bych zapomněl na největší továrnu kopií Goghů a jim podobným na světě. Heslo: „utrácej.“ Nářečí Cantonese, Guangdong provincie.

9.-12.12 Longyan

Longyan samo o sobě je naprosto průměrné čínské vnitrozemní město snad úplně ve všem. Kulturně nemá co nabídnout, nemá centrum města (fakt ne, když jsem se na něho zeptal místních, tak mě poslali do McDonaldu). Takové město plní dokonale potřeby obyvatel, řídících se heslem: „jez-spi-pracuj“. Polohou je však v centru oblasti tradičně obývané obyvateli nářečí Hakka, kteří mají velmi zajímavou kulturu a stavby. Návštěva vesnic v oblasti Fujian nabízí autentický vhled do venkovského života. Tradiční stavby, které jsou dodnes obývány, jsou nejen neskonale půvabně, ale i dokonale promyšlené, nabízející zajímavou formu společenského bydlení. Podobně jako u dlouhých domů na Borneu i zde žije celá vesnice či komunita v jednom velkém domě. Byty jsou skládané po místnostech nad sebou. V přízemí kuchyně a jídelna, skladiště jsou obvykle v druhém patře a spí se ve třetím. Ale některé stavby mohou být i značně větší (či menší.) Budova je uplácaná z hlíny, tak šikovně, že odolá silnému zemětřesení, má výborně vyřešené větrání, poskytuje obranu proti vnějšímu nepříteli (tvrz), v zimě drží teplo a v létě se nepřehřívá. Uvnitř mohou být další občanská vybavení včetně školy. Výsledkem je malá samostatná komunita obyvatel. Mimo to jsou stavby navrženy podle striktně podle čínských zásad Jin a Jang, pěti elementů a osmi diagramů. Lidé na venkově jsou velmi milý, ale žádnou angličtinu u nich nelze čekat.

12.-13.12. Xiamen

Z Longyanu jsem se přesunul do Xiamenu a ubytoval se v místním hostelu. V autobuse jsem náhodou poznal nějakého čínského turistu a tím měl o večerní zábavu postaráno. Po pár pivech se řeč stočila k politice, což bylo pro mě zajímavé v tom, že jsem na vlastní uši poznal, jak silná je místní propaganda a jak moc jí lidé baští. Když v Číně přijde řeč na politiku, poslouchám, ptám se a nevyjadřuji se. Z dosavadní zkušenosti mohu tvrdit, že většina Číňanů má neutrální postoj ve stylu, dokud se zemi daří růst, o osobní svobody se nestarám. Překvapilo mě, že i lidé se zahraniční zkušeností se doma nepídí po informacích z jiných než oficiálních zdrojů a něco jako kritické samostatné myšlení je v Číně věc naprosto neznámá. Z desítek lidí, které jsem za celý měsíc poznal, mohu pouze o jednom říci, že byl skutečnou hrozbou pro místní režim. Pracuje pro německý Bosch a dobře zná západní poměry. U ostatních jsem jen vnitřně nesmírně trpěl, když jsem slyšel vyprávět stále stejný nepravdivý příběh o situaci v Hong Kongu. Ale co na to říci? Nicméně pokud se chcete s Číňany spolehlivě pohádat, řekněte jim, že Hong Kong nebo Taiwan jsou natolik odlišné od pevninské Číny, že jde vlastně o jiné země. Toto téma mi zafungovalo téměř vždycky.

Xiamen je ostrovní město uprostřed stavebního boomu s historickým centrem v koloniálním stylu. Úzké křivolaké uličky vykazují evropský vliv a jsou příjemné pro pěší a komplikují život autům, kterých tu výjimečně příliš mnoho není. Je dost možné, že mnoho ze současného půvabu, tak jako u většiny čínských měst, bude pohřbeno pod tíhou rychlé a rozsáhlé stavební činnosti, která se neohlíží napravo ani nalevo. Hromadná doprava je dost netradiční- tzv. BRT je něco ve stylu nadzemního metra obsluhovaného výhradně autobusy, neboli dálnice vyhrazená jen autobusům, které ale z nějakého důvodu po ní jezdí šnečím tempem, což značně prodlužuje dobu. Jak jsem později zjistil, tato doprava je v mnoha městech, protože je značně levnější, než stavba metra. Ale nadzemní autobusová doprava ve špičce je v Číně vždy tragédie pro cestující.

13.-14.12. Ningbo

Ačkoli se Číňani divili, že jsem toto město zařadil na svůj seznam, stalo se největším překvapením výletu. Zavítal jsem do něho pouze ze dvou důvodů. Dvou staveb čínského architekta Wang Shu. Galerie moderního umění a muzeum historie. Dílo tohoto autora jsem rozebíral už v rámci studia v Praze a tak si zasloužilo živé srovnání. Ningbo prochází rychlým rozvojem, ale na rozdíl od jiných měst vykazuje známky promyšlené koncepce rozvoje, včetně obnovení historické čtvrti, která sousedí s budovou galerie. A právě to zaslouží pozornost, protože nové stavby historii parafrázují, místo jindy převládajícího příšerného fasádismu (ne, že by ho v Ningbo bylo méně než v jiných městech, ale v posledních letech se snaží). Kromě toho je čtvrť plná klubů a hospod a s večerem se z ní tak stává centrum města pro mladé. Dojmy z galerie: zajímavě členěná fasáda, nejlepší a nejvelkorysejší dveře, jaké jsem kdy viděl, záchody s povedeným zrcadlovým efektem, velmi vhodně zvolené materiály. Na druhou stranu detaily zjevně nekvalitně řemeslně zpracované- chátrají po 5 letech provozu a celá jedna strana objektu už je pod lešením. Interiér šrádá prostorem, kde to jde a nabízí univerzální výstavní prostor spíše podobný tovární hale, než galerii. Muzeum Ningbo je součástí příšerného, zřejmě ještě rozestavěného vládního komplexu, který je snad navržený pro dinosaury. Přejít z protilehlé zastávky k muzeu je tragédie, která trvá nekonečně dlouho. Park je obehnán vodním příkopem, jako kdyby uprostřed stál hrad. A prostředek je prázdný, protože muzeum se choulí v koutě. Nicméně budova sama má několik fantastických prvků. Kromě hmoty a fasády to je střešní terasa i vnitřně zajímavé průhledy. Vnitřní schodiště jsou velkoryse pojaty, ale ve skutečnosti po nich nikdo nikdy jít nemusí. S výjimkou venkovního únikového schodiště, které však vede do nejhoršího výstupu z objektu, jaký si snad lze v muzeu představit. To jsem zjistil, když jsem se chtěl vrátit do šatny pro odložený batoh a musel jsem opět nahoru (zase jiným schodištěm), dolů na začátek expozice, a odejít vstupem. Vnitřní vertikální komunikace jsou řešeny eskalátory, které jsou sice pohodlné, ale v hierarchii se nesmiřitelně perou se schodišti. Téměř ve všech objektech dominují eskalátory, skoro jako kdyby byli Číňané líní chodit po schodech. Ve skutečnosti má většina reprezentativních staveb nesmyslně vysoké stropy a celkové vyznění z nich mi párkrát připomnělo stavby Třetí Říše. Zejména budovy v okolí pekingského hlavního náměstí. Ale o tom se ještě rozepíši. Shrnutí Ningba: na čínské poměry oplývá zajímavými stavbami s estetickým citem a v příštích 5-10 letech ho čeká proměna, která nejspíš město promění k nepoznání a poté se možná i dostane na stránky průvodce Lonely Planet. Ve městě je rozvinutý a rozšířený bike-sharing (půjčování kol).

V Ningbo jsem spal na gauči u venezuelských muzikantů a ačkoli jsem byl značně unavený z cesty, celou noc jsem s nimi strávil v baru. Debaty o místním životě byly velmi otevřené. Co mi však zůstalo v hlavě je jejich přístup k národní hrdosti. Člověk by neměl být hrdý na svou zemi, protože má úžasnou přírodu, hory nebo památky, protože to jsou věci, které patří minulosti, o které se zasloužili předci. Klíčové je, jak se chovají současní lidé, v čele s politickou reprezentací. A to je důvod toho, proč se neradi prohlašují za Venezuelce a o návratu domů není ani pomyšlení. Číňané se vždy hrdě prohlašují za jednu z nejstarších civilizací s dlouhou historií. A o tom není pochyb, ale kdy jim dojde, že se sami o drtivou většinu své kultury nevratně připravili? Jak dlouho bude vládnout kult osobnosti Maa? Uvažuji naprosto evropsky, Číňané si nikdy nekladou otázku „jak dlouho“. Čas pro ně má jinou dimenzi, ale kultura a stav a prezentace památek byly největším zklamáním celého pobytu v Číně. Pro zemi s vlastní dlouhou komunistickou minulostí tento stav nicméně není vůbec obtížné pochopit. Ačkoli má znalost naší minulosti je značně omezená na hodiny dějepisu a další nepřímě zdroje, tato skutečnost mi zásadně pomohla v chápání současné situace v Lidové republice.

Galerie moderního umění, Ningbo

Takhle vypadají "rekonstrukce" po čínsku...

...jo, přesně takhle:-)

Trocha vánoční atmosféry a Jingle bells z reproduktorů.

Muzeum, Ningbo

recyklace stavebního materiálu

Průměrný městský bytový dům.

Obnovená historická ulice v Ningbo.

14.-16.12. Hangzhou

Zmizelý šarm jednoho z nejstarších měst, což dnes připomíná malá čtvrť, která by mohla sloužit jako odstrašující případ plný fasádismu. Historie města je ta tam a dnešní půvab je tvořen panoramaty Západního jezera a přilehlých pagod, chrámů a návrší. Očekával jsem kulturní centrum oblasti a město protkané historickými nitkami podobně, jako je tomu u starých evropských měst. Hangzhou je právě ten příklad, kdy člověk cítí noblesu a hrdost na dílo historie a znechucení k současnému stavu. (Dobře, existují v Hangzhou výjimečné stavby, ale kvalitu města tvoří kvalita šedého průměru.

Jak se posouvám na sever, teploty klesají a já musím přikupovat oblečení. Půl dne jsem v Hangzhou hledal „čínské“ obchody s oblečením za alespoň trochu nižší než české ceny. Ulice jsou plné značkových obchodů, což dělá trochu snobský dojem na město. Nakonec jsem si koupil zateplenou košili za 360 Kč a úplně obyčejnou pletenou čepici za 72 Kč. Myslím, že do konce pobytu bych si měl dát jeden hlavní cíl, i když nevím, jestli je uskutečnitelný. Kde a v jakých podmínkách žijí a pracují lidé, kteří šijí všechno to levné oblečení? A kde nakupují obyčejní Číňani? Asi nebudou jezdit 12 hodin vlakem do Shenzhenu. Ceny ve městech nejsou výrazně nižší než evropské, přitom průměrný plat v Hangzhou je 3-4000 CNY (10800-14400Kč). Normální oběd stojí minimálně 72 Kč. Pravdou je, že nájem v Hangzhou prý lze pořídit za 1000CNY (3600Kč) a ve skutečnosti obyvatelé mají určitě méně nazbyt, než my (většina Číňanů se nikdy nepodívá za hranice). Ale přesto musí být obrovský rozdíl mezi východním pobřežím a vnitrozemím, protože kde jinde hledat tu slavnou levnou pracovní sílu?

Na výše položené otázky jsem nakonec našel odpověď překvapivě v Kuala Lumpuru při debatě s malajcem čínského původu. Zaprvé, ceny v běžných obchodech jsou srovnatelné téměř kdekoli ve světě, ale místní znají trhy a obchody, kde je zboží za zlomek běžné ceny. Za druhé, spoustu továren je při východním pobřeží a pracují v nich lidé z vesnic ve vnitrozemí. Ačkoli život ve městě je ve srovnání s rurálními oblastmi nesrovnatelně dražší, dělníci dostávají (jen) několikanásobně větší plat, než na kolik by si přišli ve vesnici. Pracují v drsných podmínkách v továrnách situovaných třeba jen hodinu od velkého města, ale nejen, že ani nemají na lístek na cestu do toho města, ale nemohou opustit továrnu bez svolení nadřízených. Prostě novodobí otroci. K rodinám, zanechaným ve vesnicích, se vrací na čínský nový rok, kdy nastává celostátní „stěhování obyvatel“, jaké nemá ve světě obdoby. Do některých továren je umožněn vstup veřejnosti, ale vzhledem k charakteru návštěvy srovnatelnému se Severní Koreou- ukážeme, co uznáme za vhodné, to stejně nemá valnou hodnotu.

Zpět k městům v tomto zeměpisném pásmu jako je Hanzhou. Topení v bytě je naprosto vzácné a vzhledem ke kvalitě oken a celkového zateplení a bude energetická náročnost z evropského pohledu asi podobná gotickému sklepení. Vezmu-li v potaz, že venkovní teplota se v noci v Hangzhou určitě běžně pohybuje okolo 3-5°C, teplota uvnitř budov není o mnoho vyšší. Takže se uvnitř chodí ve svetru a bundě. Okna mají jednoduché (!) zasklení. Tam, kde mají klimatizaci, musí být nepředstavitelně ztrátová. Právě píšu poznámky v jedné ze zmiňovaných místností, klimatizace topí už asi 4 hodiny na 28°C a když se posunu z místa, kam fouká, o pouhý metr dál, cítím, jak silně táhne zima. V porovnání s Ningbo bylo slavné Hangzhou trochu zklamáním. Město si zřejmě svoji chvilku slávy v minulosti odbylo a stopy a následky odnesl čas, resp. prudký rozvoj ve 20. století.

V Hangzhou jsem spal dvě noci na koberci u mladé filmové režisérky. První večer jsem s ní a jejími přáteli-spolupracovníky byl na večeři, která nejen, že byla takovou brzkou štědrovečerní a rozhodně patří k nejlepším v mém životě.  Byly jsme čtyři, a přesto jsme trochu přecenili naše schopnosti. Jídla bylo nepočítaně chodů. Poslední byly mušle a krevety. Vše připravované (v překladu asi) v „horkém hrnci“. Dalšího večera se mi zablokovala místní sim karta právě ve chvíli, kdy jsem hledal cestu z centra zpět k ní domů. S velkým úsilím jsem se doptal na autobus, nicméně to těžké mě čekalo před domem. Z nějakého důvodu mi nefungoval ani roaming u českého čísla, a tak jsem byl bez možnosti ji jakkoli kontaktovat. Když to zavánělo průšvihem, přišel nějaký spoluobyvatel téhož domu, kterému jsem se pokusil vysvětlit, že tam vlastně také bydlím a rád bych se dostal dovnitř. Do bytu jsem byl poté puštěný spolubydlícími, kteří anglicky vůbec neuměli. Hostitelka přišla až pozdě v noci. V šest hodin ráno jsem se vydal na autobus na západ, do provincie Jianxi. Budu si muset pořídit novou sim kartu, protože, k mému překvapení mají některé tarify omezené na určitou provincii. Já měl kartu ze Shenzenu.

Hangzhou má velmi povedený systém půjčování kol, ale také naprosto pitomé podchody pod křižovatkami, které mě vždycky dovedly k úplně jiné straně silnice, než jsem chtěl. Pro vozíčkáře musí být město peklo. (V celé Číně jsem zatím neviděl jediného –hlavně, že některé pisoáry tu jsou, podobně jako v Singapuru, se zábradlím. Budu rád, když mi někdo ukáže, jak by je tělesně postižení měli používat...  Zato bezdomovců a žebráků tu je požehnaně - já myslel, že u nás za komunismu měl práci každý??) Když už jsem u norem, uvědomil jsem si tu, že u nás přeci jen nějaký význam mají. Některým hloupostem, na které tu občas narazím, by dokázali zabránit. Nejčastěji bojuju s otvíráním dveří na záchod, kdy je takřka nemožné vylézt.

West Lake, podle mého názoru jediná současná chlouba Hangzhou

...při setmění 

Město z výšky.

Chrám...

...Konfuciův...

...v noci.