Sice se mi stává, že se rozepíšu a utratím tu hodně slov, ale i tak většinou na důležité a zajímavé věci zapomenu. Jenou z nich byl nedělní workshop Traditional Chinese Brush Painting, malování čínskými štětci vyráběnými z vlka, ovce, nebo dítěte (ne, že by je vařili, berou si z nich jen vlasy). Kořeny a vývoj čínského malířství jsou pro mne velkou neznámou. Nicméně základní typologie obrazů jsou portréty, krajiny, florální motivy a ptáci. Já jsem si zkoušel listy kompozice listů jírovce (nebo tak vypadal) nějakých červených bobulí. na závěr jsem přidal i sovu :-). Ale nejlepší byla malinká pětiletá Číňanka vedle mě. To byla hrozná rozumbrada, pořád si pro sebe nahlas říkala jakou barvu tam namíchá, ale stejně to pokaždé bylo jako kdyby se jí na papír vylila černá tuš. Ale zlepšovala se rychle.
V pondělí ráno následovala další lekce zahrádkářství, tentokrát anglického stylu. Opět jsem si zaznamenal pozdní příchod. A hodně smolně, což dokazuje obtíže, s jakými bojuji, když se snažím o dochvilnost. Docela načas jsem vyrazil na autobus, na zastávce se hned zaradoval, že mi přijel, nastoupil jsem a začetl se do knihy. Po 3 zastávkách jsem zjistil, že to nebyl tak úplně správný autobus a už vůbec ne správný směr. Bylo po půl deváté, necelá půlhodinka do začátku přednášky. Nezbývalo než se kousek vrátit, ale protože bych neunesl návrat až na start, vydal jsem se poklusem ranními silnicemi podél trasy mého správného autobusu. Jenže jsem v Singapuru, městě bez chodníků, a tak byla cesta trochu off-road. Nicméně krátce po tři čtvrtě na devět jsem dohnal svůj autobus. Nadběhl si tak 2 zastávky, úplně promáčel čistou košili a na přednášku doklusal s deseti minutovým zpožděním. Odpoledne následovala již tradiční ateliérová diskuse. Příští týden budeme mít první kritiku, tak sem poté přidám i nějaké výstupy dosavadní práce. Navečer jsem byl na výuce korejštiny. Ačkoli to byla lekce velmi pěkná, do dnešního dne si z korejštiny pamatuji akorát: xarang-he-iou, johahe-iou (miluju tě, mám tě rád), protože jsme na tyto dvě slova tancovali docela chytlavou písničku. Ale napsat to v korejštině už samozřejmě neumím :-)
Úterní i středeční rána byla opět plná zahrad. Ale tentokrát mě to naprosto uchvátilo. Čínské a japonské zahrady a poté jejich vliv na zahrady v zahraničí. Úžasné hodiny, které jsem si rozšířil dlouhým pobytem a studiem v knihovně a výpůjčkou pěti knih od tradičních čínských zahrad po japonské zenové. V těchto hodinách jsem se našel a našel jsem i smysl studia na NUS. Kvalita výuky předmětů je tu obecně velmi dobrá a styl výuky dost nepodobný našemu. Zejména v zápálení, jaký studiu věnují jak lektoři, tak studenti. Krajinářská architektura je něco, v čem se tu rád vzdělávám. Kvalita knihovny je výborná, ale zároveň se tu projevuje singapurský nedostatek- je málo asijský. Filosofie východních zahrad je velmi odlišná od našeho pojetí, typické je srovnání s Versailles. Abstrakce zenových zahrad ze 14. století dosáhla úrovně, do jaké západní malířství dospělo v 2. polovině 20. století. Rád bych tomuto výkladu tu věnoval samostatný článek, najdu-li si na něj čas. Dalším výborným úterním předmětem byla první přednáška z urbanismu. Budeme se zabývat různými pohledy na budoucí vývoj měst a já mám téma na cvičení Informační město, vzestup společnosti sociálních sítí. Poté jsem utíkal na cvičení z čtení vizuálních obrazů- tentokrát o sochách Siva Nataraji. Musím přiznat, že trochu tápu v pohledu na budhismus jako náboženství. Jsem přesvědčen o tom, že budhismus je pohled na svět, sdílení určitých morálních hodnot a snaha žít život podle nich, ale vezmeme-li si definici náboženství tak, jak jej známe z evropského pohledu, budhismus nelze považovat za náboženství z mnoha důvodů, především absence boha či vyšší autority, ke které se věřící mohou modlit. Budha, tak jako Ježíš, není bůh, ale především kazatel a šiřitel jistého učení. Je to osoba, ke které lidé vzhlíží jako ke svému vzoru, ale nemodlí se k němu Otče náš. Narozdíl o hinduismu, kde náboženství funguje tak, jak jej známe z naší definice. Tuto úvahu vedu zejména proto, že se výrazně projevuje ve výtvarném vyjadřování zmíněných náboženství a bez elementárního pochopení jejich podstaty nelze těmto dílům porozumět.
Poté, co jsem se o své náboženské domněnky podělil se singapurskou spolužačkou a dospěli jsme k závěru, který mě neuspokojil, že totiž záleží na definici základních pojmů jako "náboženství, bůh či modlitba", jsem si šel vyčistit hlavu tréninkem s horolezeckým klubem. Když jsem se trochu zapotil a zadýchal, utíkal jsem na trénink s lezeckým klubem, na horolezeckou stěnu. Další den jsem nohy docela cítil :-).
Středu po přednášce jsem opět trávil na podlaze knihovny studiem Sakuteiki (filosofický základ japonských zahrad). Ve čtvrtek se na mě nahromadila únava, a tak ráno místo v 10 jsem na přednášku dorazil po 11, akorát když končila. Ale před tím jsem si dal debatu se spolubydlícím ze Srí Lanky o aktuální situaci na Ukrajině i o druhé světové válce. V noci jsem ještě stihl napsat pár zpráv na couchsurfing do Kuala Lumpuru. Ráno po probuzení jsem byl mile překvapen nabídkou na víkendové ubytování od malajsijce, který se koupal v zamrzlém jezeře ve Finsku. Tak se těším na vzájemnou výměnu cestovatelských příběhů:-). Čtvrteční odpoledne se v knihovně neslo pro změnu ve znamení Urban Agriculture, městského zemědělství?, tématu, kterému se věnuji v rámci obnovitelných zdrojů v architektuře. Počínaje komunitními zahradami, po bazalku v květináči panelákového balkonu. Do projektu experimentálního domu v kampusu NUS budu navrhovat právě produkci ovoce a zeleniny v rámci objektu. Tj. možnosti jejich pěstování na fasádě, střeše, nebo třeba s pomocí schodišťového zábradlí. Zajímavé téma, které je poslední dobou velmi oblíbené v krajinářské architektuře a městském plánování. A skutečně, bude-li urbanizace pokračovat předpokládaným směrem, asi se bez produkce lokálních potravin přímo v městském prostředí neobejdeme. Nicméně pro střední Evropu to bude nejspíše jen okrajová záležitost. Zatím nás nemusí trápit ani nedostatek zemědělské půdy, ani nadbytek měšťáků. Ale zajímavý přínos má tento přístup pro utváření městských komunit. Ale lidé musí být ochotni se podílet a dělit o práci se svými sousedy a vzájemně sklízet sladké plody práce. To nám zatím moc nejde. Zajímavým dokumentem je v tomto směru následující snímek, na který jsem narazil: http://vimeo.com/89557595
Z knihovny jsem zamířil pracovat do Starbucsu na kávu, kde mě překvapili, když se divili, že bych si dal horké cappuccino. Tady se horkých nápojů moc nepije. Nicméně abych pil studenou kávu, když už mám po měsíci možnost si ji dát, tak moc jsem tu nezdomácněl. V 10 večer jsem zabalil práci na zprávě o městském zahradničení a vydal se na byt pracovat na vypracování testu o čínských a japonských zahradách. Je po druhé hodině ranní a začínám psát odpovědi, zítra vstávám brzy a vyrážím do Kuala Lumpur na víkend. Co mě tam čeká za pamětihodnosti pro mne bude překvapením, protože jsem zatím neměl čas se podívat na víc, než odkud mi odjíždí autobus. Ale odpoledne mám domluveného místního kluka, se kterým vyrazím do města a kde budu trávit noc. Takže na první výlet do Malajsie se těším. :-)
čtvrtek 4. září 2014
pondělí 1. září 2014
1. měsíc za mnou a tak trochu zamyšlení
Pondělní ráno jsem začal první přednáškou z krajinné architektury, jak je stále ještě mým zlým zvykem, přišel jsem asi o 15 minut později. Zdá se, že přednášející tu svoji práci berou docela vážně, protože jsem byl napomenut a varován od příštího pozdního příchodu. Abych neprotahoval pointu, v úterý jsem to zvládl na čas, ne však ve středu. Docházku mi sice nakonec zapsali, ale co bylo horší, po chvíli nudy francouzských zahrad 17. století jsem dostal svoji klasickou pražskou spací náladu. A přišlo další napomenutí. Takže myslím, že následující týden budu muset hýřit aktivitou, abych svoji reputaci napravil. :-) (další týden jsem začal dalším pozdním příchodem- o tom bude řeč později) Předmět krajinné architektury je intenzivní třikrát v týdnu po tři týdny. V tom prvním jsem se zabývali kompozicí zahrad od antiky po francouzské baroko. Ačkoli většina teorie mi je známá, je zajímavé se na dějiny podívat skrze úzké kukátko vývoje zahrad. Naprosto neznámé mi jsou islámské zahrady, zejména v Indii. Přitom je zajímavé, že všechny principy jsou si velmi podobné a vycházejí ze stejného (islámského, nebo mughalského) principu chahar bagh. V tomto předmětu mě čekal i první test. K mému překvapení jsme jej dostali vypracovat doma.
V tomto týdnu jsem intenzivně pracoval na soutěžním projektu v rámci workshopu z urbanismu. Přidal jsem se ke skupince tří singapurských děvčat a ujal se vedení. Projekt jsem založili na zlepšení pěší a cyklistické dopravy v kampusu. Ta je, na Singapur jako obvykle, špatná. Projekt jsme obhajovali v pátek a k mému potěšení jsme sklidili pochvalu za jednoduchý, ale velmi funkční návrh. Při pohledu na ostatní jsem byl překvapen kvalitou grafické prezentace i fyzických modelů a nasazením, s jakým místní studenti pracují. Nutno ale podotknout, že ačkoli některé projekty- byť i naprosto utopické- by mohly být zajímavé, většina naprosto postrádala to nejdůležitější, fakt, že kampus je místo pro studenty (-chodce). Právě tím zároveň současná architektura kampusu trpí nejvíc. Závěrečná prezentace projektu byla v pátek. Hodnocení bylo velmi kladné a ačkoli by bylo dobré některé aspekty návrhu dotáhnout a posílit, myslím, že by kampus dostal za málo peněz hodně muziky, kdyby se mohl realizovat. Po závěrečné prezentaci jsem zjistil, že workshop nebyl pro exchange studenty a tak jsem si ho vlastně dal navíc- abych se tu moc nenudil.
Bohužel ani mě se nevyhnulo nachlazení z klimatizace, která způsobuje teplotu v přednáškových sálech o přibližně 10 stupňů nižší než venku. V pondělí jsem z toho důvodu nešel na ateliér a odpočíval v knihovně. Dalším z těžce zvládnutelných cílů pobytu jsou alespoň dvě přečtené knihy za měsíc. A také si potřebuji stále rozšiřovat slovní zásobu.
V úterý dopoledne jsem musel být hned na třech místech najednou. Přednášce k probíhajícímu workshopu, přednášce z dějin umění a také krajinné architektury. Upřednostnil jsem to poslední s povinnou docházkou a poté dorazil i na polovinu přednášky o obrazech Budhy a Siva Nataraji. Odpoledne jsem si šel konečně zalézt na boulder. Hodně mě mrzí, že jsem si nevzal z Čech lezečky, užil bych je dostatečně. Večer se mi opět sešli dvě akce na které jsem byl registrován, bohužel moje nedochvilnost toto schizma vyřešila. V půl sedmé jsem měl jít na prohlídku historicky cenného domu (Baba house) a od osmi do řečnického klubu. Když minula sedmá a já dobíhal na zastávku autobusu, abych vyrazil směrem na prohlídku, zvážil jsem, že to nemá cenu a radši v klidu a včas přijdu na druhou akci. Tak jsem si dal další večeři, lelkoval a co se nestalo- prezentaci řečnického klubu jsem přišel s téměř půlhodinovým zpožděním, protože jsem nemohl nalézt místnost.
Ve čtvrtek jsem v rámci obnovitelných zdrojů navštívil Clean Tech Park, kancelářskou a laboratorní čtvrť, kde se pokoušejí aplikovat zelené technologie. Ale místní architektura je prostě - asijská. Detaily nepřesné, materiály levné, s krátkou životností, nekvalitní okna... Z mě neznámého důvodu tu ještě neobjevili okapy a tak za deště voda stéká ze střech přímo na chodce, nebo se rozstřikuje o zábradlí aby je zasáhla i když jsou pod střechou metr od okraje. Zkrátka export evropských architektů je možný, snadný a vítaný, naopak by to však nefungovalo. V rámci odpoledního ateliéru proběhla opět velmi zajímavá politická debata. Právě v tom vidím největší přínos mého pobytu v Singapuru. Protože mi boří veškeré ideály o tomto státě a směřuje do jiných oblastí. Singapur je zvláštní stát na hliněných nohou, který je natolik strategicky významným místem, že jeho nohy zatím drží čím dál pevněji. Singapur má jeden z nejvyšších státních dluhů , okolo 110% HDP. Daně jsou také zvláštně nastavené, protože jsou velmi výhodné pro nadnárodní korporace, ale pro singapurské občany jsou velmi vysoké, což ve spojení s žádným sociálním systémem, důchody nebo placeným školným i zdravotnictví činí toto místo jedním z nejdražších na světě. Díky bytové politice (o které jsem se zmínil už dříve) jsou obyvatelům pronajímány byty na dobu 99 let. V státem podporovaném bydlení žije přes 80% obyvatel, minorita vlastní bydlení, například bungalovy, zcela výjimečně rodinné domy. Nájem na 99 let funguje přesně stejně, jako když si u nás člověk koupí byt na hypotéku- zadluží se, ale s tím rozdílem, že v Singapuru mu po uplynutí zmíněné doby nezbude nic. Politika je taková, že si člověk koupí byt a musí pracovat až do smrti. Jinak si na nájem (splátky) nevydělá. Pro srovnání "koupě na 99 let" bytu v blízkosti metra ale ne v centru města, 120m2 v HDB flat (řekněme český panelák, tam kde přebývá 80% Singapurců) stojí okolo 670 000 SGD, v přepočtu něco přes 11 milionů korun. A kvalita bydlení v našem paneláku je nepochybně vyšší.
Když byla řeč o významném geografickém postavení Singapuru- je to klíčová záležitost, protože jeho přístav je největší a nejvytíženější co se kontejnerů týče. Slouží jako dopravní uzel a překladiště mezi Čínou a západním světem. Problém poslední doby je, že Singapur se stává pro lodě velmi drahý a tak si hledají cesty do nedalekých přístavů v Malajsii případně Indonésii. Toho se místní začínají obávat, protože tím přicházejí o značné peníze. Toto se projevuje nejenom v lodní dopravě, ale také v masivní migraci Singapurců do levnějších okolních zemí (populární je nejbližší město Johor Bahru) zejména když dosáhnou důchodového věku. Pokud jde o architekturu, stojí za to se chvíli zamyslet nad budoucím uplatněním v této profesi.
Singapur je místo, do kterého jsou zváni architektonické celebrity jako Zaha Hadid, aby jejich projekty převzali místní a změnili je bez ohledu na kvalitu návrhu. Hraje se tu jen na "branding". Developer chce prodat projekt podepsaný od OMA s 20% přirážkou. Trochu typicky asijská vlastnost. Porozhlédněme se tedy do okolních či nejlidnatějších zemí. Čína má trochu podobný problém s brandingem jako Singapur a navíc je poměrně obtížné proniknout na jejich trh. Potřeboval bych si domněnky o Číně ověřit z první ruky. Indie, další miliardová země má velké problémy sama se sebou- s disciplínou a nerozhodností. O neskutečných obstrukcích nám z vlastní zkušenosti vyprávěl vedoucí ateliéru, Florian. Možná se za 10 let vzpamatuje a bude z hlediska zakázek zajímavá, ne však teď. Zajímavá je situace v Indonésii. Je to země s 250 miliony obyvatel, která zažívá veliký hospodářský boom a je v současnosti místem s velmi zajímavými architektonickými příležitostmi. Mimo jiné proto, že architektů má prý silný nedostatek. A místní řemeslníci jsou údajně neskutečně zruční. Takže Peter Zumthor nebo Gion Caminada a podobní by si mohli libovat. Evropa je vzhledem k počtu architektů a silné konkurenci spolu s malou stavební produkcí zemí, ve srovnání s výše zmíněnými, zcela nezajímavou. Následující video pěkně popisuje roli Evropy i prognózu počtu obyvatel. (Bohužel jen pro angličtiny znalé)
V pátek odpoledne jsem byl, kromě prezentace workshopu, opět na boulderu. K jídlu jsem měl ten den štěstí na výběr skutečně hodně pálivých jídel, a to i přesto, že už jsem tu nejspíš hodně otrnul, protože většina místní stravy mi už pálivá nepřijde. Výběr jídel je tu velký a za velmi přijatelné ceny. A dokonce jsem si v západním koutku dal i řízek s bramborovou kaší. Ta byla hodně špatná, ale řízek byl skoro úplně český :-). V některém z dalších příspěvků se budu jídlu věnovat podrobněji.
Zajímám se o dobrovolnické aktivity v okolí, případně o cestování jako takové. V úvahu přichází několik projektů. Velmi zajímavý je jeden v Sabahu na Borneu, který obnáší pobyt ve vesnici v pralese, výuku místních dětí angličtinu a povětšinou manuální práci v okolí. Stojí 110RM (cca 700Kč) na den vč. stravy a ubytování. Přínos pobytu v chýši na kůlech a mezi půvocně kočovným obyvatelstvem by se však vyčíslit nedal. Také bych rád dělal místního průvodce za NUS a zorganizoval vlastní výlet kamkoli po Indonésii. V prosinci to vypadá na výstup na sopku Mt Rijani. Trasu, kterou škola každý rok absolvuje a která je z hlediska bezpečnosti i náročnosti velmi mírná. To přichází v úvahu přibližně mezi 5.- 12. prosincem. V létě bych mohl organizovat výlet dál, třeba Filipíny nebo Papua Nová Guinea. V krátkodobém horizontu se snad vypravím do Kuala Lumpur a jihu poloostrovní Malajsie, do historické Malacy.
Víkend jsem trávil volnočasovně návštěvou galerijního komplexu Gillman Barracs, který mám 10 minut chůze z bytu. Další plánované aktivity jsem si povětšinou prospal. Začínám ztrácet denní řád a dostávat se do své školní rutiny a spánku 5 hodin denně.
V tomto týdnu jsem intenzivně pracoval na soutěžním projektu v rámci workshopu z urbanismu. Přidal jsem se ke skupince tří singapurských děvčat a ujal se vedení. Projekt jsem založili na zlepšení pěší a cyklistické dopravy v kampusu. Ta je, na Singapur jako obvykle, špatná. Projekt jsme obhajovali v pátek a k mému potěšení jsme sklidili pochvalu za jednoduchý, ale velmi funkční návrh. Při pohledu na ostatní jsem byl překvapen kvalitou grafické prezentace i fyzických modelů a nasazením, s jakým místní studenti pracují. Nutno ale podotknout, že ačkoli některé projekty- byť i naprosto utopické- by mohly být zajímavé, většina naprosto postrádala to nejdůležitější, fakt, že kampus je místo pro studenty (-chodce). Právě tím zároveň současná architektura kampusu trpí nejvíc. Závěrečná prezentace projektu byla v pátek. Hodnocení bylo velmi kladné a ačkoli by bylo dobré některé aspekty návrhu dotáhnout a posílit, myslím, že by kampus dostal za málo peněz hodně muziky, kdyby se mohl realizovat. Po závěrečné prezentaci jsem zjistil, že workshop nebyl pro exchange studenty a tak jsem si ho vlastně dal navíc- abych se tu moc nenudil.
 |
| Analýza stavu a návrh zklidnění automobilové dopravy v kampusu NUS, Kent Ridge |
V úterý dopoledne jsem musel být hned na třech místech najednou. Přednášce k probíhajícímu workshopu, přednášce z dějin umění a také krajinné architektury. Upřednostnil jsem to poslední s povinnou docházkou a poté dorazil i na polovinu přednášky o obrazech Budhy a Siva Nataraji. Odpoledne jsem si šel konečně zalézt na boulder. Hodně mě mrzí, že jsem si nevzal z Čech lezečky, užil bych je dostatečně. Večer se mi opět sešli dvě akce na které jsem byl registrován, bohužel moje nedochvilnost toto schizma vyřešila. V půl sedmé jsem měl jít na prohlídku historicky cenného domu (Baba house) a od osmi do řečnického klubu. Když minula sedmá a já dobíhal na zastávku autobusu, abych vyrazil směrem na prohlídku, zvážil jsem, že to nemá cenu a radši v klidu a včas přijdu na druhou akci. Tak jsem si dal další večeři, lelkoval a co se nestalo- prezentaci řečnického klubu jsem přišel s téměř půlhodinovým zpožděním, protože jsem nemohl nalézt místnost.
Ve čtvrtek jsem v rámci obnovitelných zdrojů navštívil Clean Tech Park, kancelářskou a laboratorní čtvrť, kde se pokoušejí aplikovat zelené technologie. Ale místní architektura je prostě - asijská. Detaily nepřesné, materiály levné, s krátkou životností, nekvalitní okna... Z mě neznámého důvodu tu ještě neobjevili okapy a tak za deště voda stéká ze střech přímo na chodce, nebo se rozstřikuje o zábradlí aby je zasáhla i když jsou pod střechou metr od okraje. Zkrátka export evropských architektů je možný, snadný a vítaný, naopak by to však nefungovalo. V rámci odpoledního ateliéru proběhla opět velmi zajímavá politická debata. Právě v tom vidím největší přínos mého pobytu v Singapuru. Protože mi boří veškeré ideály o tomto státě a směřuje do jiných oblastí. Singapur je zvláštní stát na hliněných nohou, který je natolik strategicky významným místem, že jeho nohy zatím drží čím dál pevněji. Singapur má jeden z nejvyšších státních dluhů , okolo 110% HDP. Daně jsou také zvláštně nastavené, protože jsou velmi výhodné pro nadnárodní korporace, ale pro singapurské občany jsou velmi vysoké, což ve spojení s žádným sociálním systémem, důchody nebo placeným školným i zdravotnictví činí toto místo jedním z nejdražších na světě. Díky bytové politice (o které jsem se zmínil už dříve) jsou obyvatelům pronajímány byty na dobu 99 let. V státem podporovaném bydlení žije přes 80% obyvatel, minorita vlastní bydlení, například bungalovy, zcela výjimečně rodinné domy. Nájem na 99 let funguje přesně stejně, jako když si u nás člověk koupí byt na hypotéku- zadluží se, ale s tím rozdílem, že v Singapuru mu po uplynutí zmíněné doby nezbude nic. Politika je taková, že si člověk koupí byt a musí pracovat až do smrti. Jinak si na nájem (splátky) nevydělá. Pro srovnání "koupě na 99 let" bytu v blízkosti metra ale ne v centru města, 120m2 v HDB flat (řekněme český panelák, tam kde přebývá 80% Singapurců) stojí okolo 670 000 SGD, v přepočtu něco přes 11 milionů korun. A kvalita bydlení v našem paneláku je nepochybně vyšší.
Když byla řeč o významném geografickém postavení Singapuru- je to klíčová záležitost, protože jeho přístav je největší a nejvytíženější co se kontejnerů týče. Slouží jako dopravní uzel a překladiště mezi Čínou a západním světem. Problém poslední doby je, že Singapur se stává pro lodě velmi drahý a tak si hledají cesty do nedalekých přístavů v Malajsii případně Indonésii. Toho se místní začínají obávat, protože tím přicházejí o značné peníze. Toto se projevuje nejenom v lodní dopravě, ale také v masivní migraci Singapurců do levnějších okolních zemí (populární je nejbližší město Johor Bahru) zejména když dosáhnou důchodového věku. Pokud jde o architekturu, stojí za to se chvíli zamyslet nad budoucím uplatněním v této profesi.
Singapur je místo, do kterého jsou zváni architektonické celebrity jako Zaha Hadid, aby jejich projekty převzali místní a změnili je bez ohledu na kvalitu návrhu. Hraje se tu jen na "branding". Developer chce prodat projekt podepsaný od OMA s 20% přirážkou. Trochu typicky asijská vlastnost. Porozhlédněme se tedy do okolních či nejlidnatějších zemí. Čína má trochu podobný problém s brandingem jako Singapur a navíc je poměrně obtížné proniknout na jejich trh. Potřeboval bych si domněnky o Číně ověřit z první ruky. Indie, další miliardová země má velké problémy sama se sebou- s disciplínou a nerozhodností. O neskutečných obstrukcích nám z vlastní zkušenosti vyprávěl vedoucí ateliéru, Florian. Možná se za 10 let vzpamatuje a bude z hlediska zakázek zajímavá, ne však teď. Zajímavá je situace v Indonésii. Je to země s 250 miliony obyvatel, která zažívá veliký hospodářský boom a je v současnosti místem s velmi zajímavými architektonickými příležitostmi. Mimo jiné proto, že architektů má prý silný nedostatek. A místní řemeslníci jsou údajně neskutečně zruční. Takže Peter Zumthor nebo Gion Caminada a podobní by si mohli libovat. Evropa je vzhledem k počtu architektů a silné konkurenci spolu s malou stavební produkcí zemí, ve srovnání s výše zmíněnými, zcela nezajímavou. Následující video pěkně popisuje roli Evropy i prognózu počtu obyvatel. (Bohužel jen pro angličtiny znalé)
V pátek odpoledne jsem byl, kromě prezentace workshopu, opět na boulderu. K jídlu jsem měl ten den štěstí na výběr skutečně hodně pálivých jídel, a to i přesto, že už jsem tu nejspíš hodně otrnul, protože většina místní stravy mi už pálivá nepřijde. Výběr jídel je tu velký a za velmi přijatelné ceny. A dokonce jsem si v západním koutku dal i řízek s bramborovou kaší. Ta byla hodně špatná, ale řízek byl skoro úplně český :-). V některém z dalších příspěvků se budu jídlu věnovat podrobněji.
 |
| Pálivá polévka s krevetami a dalšími mořskými živočichy |
Víkend jsem trávil volnočasovně návštěvou galerijního komplexu Gillman Barracs, který mám 10 minut chůze z bytu. Další plánované aktivity jsem si povětšinou prospal. Začínám ztrácet denní řád a dostávat se do své školní rutiny a spánku 5 hodin denně.
 |
| Bezvadné dveře do bezvadné galerie |
 |
| ...nemají chybu, jen nikdo sám nepříjde na to, jak se otvírají, protože klika i náznakem chybí. |
 |
| U okna stůl, za stolem židle, na stole káva. |
 |
| Nakupuj, stoluj, čeká tě SMRT (Singapore Mass Rapid Transport) :-) |
sobota 23. srpna 2014
Blíží se dvě velké sportovní události v Singapuru, Velká cena Formule 1 19.-21.září a finále WTA 20.-26. října. Proto zde dávám pár odkazů pro sportovní fandy a hlavně pro sebe, pro pozdější využití:-)
Aktualizace 2.9.!!! lístek koupen
dvě utkání dvojhry, předposlední zápasy skupiny, čtvrtek, 24. října, sektor 212, řada 26, sedadlo 9
Návrat do starých zvyklostí
V úterý jsem navázal na ateliérové pondělí ve znamení asijského umění a studia soch Budhy a Siva Nataraji v předmětu Porozumění vizuálních obrazů (Reading visual images). Toto téma je mi hodně vzdálené zejména kvůli slabé znalosti místních náboženství. Nicméně je zajímavé, že počátky budhismu jsou v mnohém podobné počátkům židovství. Budha zemřel asi roku 486 př. Kr. a již z té doby máme důkazy budhistického umění. Tehdy však Budha nebyl zobrazován přímo, ale byl přítomen v architektonických objektech "stupách", případně jej symbolizoval strom. Samotné jeho sochy se začaly objevovat až počátkem letopočtu. Věřící hnala tatáž touha zhmotnění svého guru, (kult obrazu), jaká se projevila i v křesťanství, které také začalo používat vizuálních obrazů k přiblížení svého učení, ačkoli v raném židovství to bylo nepřípustné. Důvody toho, proč se první přímé zpodobnění Budhy objevuje až takřka 500 let po jeho smrti, nejsou zcela doložené. Mohla to být představa nemožnosti zobrazit stav nirvany stejně jako hlubší kulturně zakotvená absence ikonických obrazů ve staré Indii. Nicméně právě s počátkem přímého zobrazování Budhy se začala formovat církev jako instituce a obraz Budhy se stal její nejvýraznější formou. Většina soch zobrazujících Budhu si je podobna v několika základních rysech, těch by tradičně mělo být 33 různě po jeho těle. Budha bývá zobrazován, kromě nejznámější sedící pozice, též kráčející i ležící. Zatímco Budha je zachycován jako kontemplativní, sochy Siva Nataraji jsou vždy akční a bude o nich řeč další úterý.
Tento den mě také čekalo překvapení v podobě povinného workshopu na předmět urbanismu. V týmu máme zpracovat a předložit soutěžní návrh na řešení námi nalezeného problémového místa kampusu. Do týdne. Informace mě minula a tak jsem se přidal k poslední skupince místních děvčat. Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí vymýšlejí absurdní a nereálné projekty i v situaci, která se dá řešit snadno a levně. Ano, když je politická vůle, je této části světa možné postavit ledasco, ale výsledky tomu mnohdy odpovídají a co do kvality se rozhodně nedá říct, že většina nových staveb tu má nějakou valnou kvalitu. S radostí nechávám své evropské nohy na zemi a projekt stavíme na jednoduchém konceptu polidštění kampusu pro chodce a cyklisty na úkor naprosto zbytečných aut. Bohužel Singapur, stejně jako všechna další města od pol. 20. století, silným vlivem modernistického urbanistického přístupu.
V podobném duchu zkoumání Singapurských tajů jsme pokračovali na čtvrtečním ateliéru, bohužel si nevedeme zrovna úspěšně. Vzhledem k množství dat, které musíme o třech porovnávaných městech vstřebat mám pocit, že nám uniká základní přehled. A vedoucí nám to také dávají najevo. Navečer následuje přednáška singapurské "legendy", jak mi řekl místní kamarád, Dr Liu Thai Ker. Tento člověk je zodpovědný za podobu města v posledních 50ti letech, tedy za celý jeho vývoj do dnešní podoby. Bohužel to byla velmi špatná přednáška v duchu velké chvály sebe a režimu. To druhé ostatně tak, jak je u Singapurců zvykem. A těžko si představit takto vlivného člověka bez politické návaznosti. Jako před pár lety u nás. Jeho teorie městského plánování na mě působila velmi plochým a jednoduchým dojmem a slovy nedoloženými fakty nebo neodpovídajícími výsledku. A tento jediný člověk postavil v Asii ještě dalších asi 20(!) měst. Který architekt v Evropě navrhl byť dvě? Asi nejvíce města z pera tohoto člověka trpí absencí lidského měřítka. A že toto slovo z jeho úst zaznělo během večera tolikrát! Ale procházel se někdy Singapurem opravdu pěšky? To, že místní neradi chodí není zdaleka jenom záležitost klimatu. Více než dobře o tom vypovídá jeho motto, že město je "machine for living" - stroj na bydlení. Několikrát mi vytanula na mysli paralela s naší socialistickou výstavbou, zejména proto, že více než 80% Singapurců bydlí v tzv. HDB flat, neboli condominiu, neboli králíkárně, ve které naše paneláky kvalitou vysoce přečnívají. Na druhou stranu, v jakém stavu byl Singapur před 50ti lety? Zaostalá země třetího světa plná sqatů a ghet? Právě posun z třetího do prvního světa za necelé čtvrt století je něco, co stojí za výzkum, a je samo o sobě fascinujícím počinem, který by bez režimu pevné ruky nebyl možný. Zkrátka když má monarchie dobrého monarchu, zemi se daří. Ale tato výhoda sebou nese mnoho nášlapných min, kolem kterých Singapur dnes a denně chodí. Příkladem budiž absurdní bytová politika a účelově vymyšlené problémy, o kterých jsem psal v pondělí. Na druhé straně stojí rychlost reakce na jakoukoli situaci, kterou může evropská demokracie jen závidět. Ať už je to přizpůsobivost se světovým trhům, nebo třeba výstavba nové čtvrti. Kaplického knihovna by tu zřejmě stála do roku od vyhlášení výsledků soutěže.
Tak jsem zase zabrousil do politických vod, ale důležitá byla i přednáška v předmětu Seminars in Sustainable Cities, návrh trvale udržitelných měst. Byla mimo očekávání taktéž marná. Předmět je veden Singapurskou lektorkou z Department of Buildings. Povídání o městském managementu z úst této paní bych celý semestr nevydržel a tak jsem se vydal na průzkum do vedlejších přednáškových sálů. A opět se mi potvrdilo, že nejlepší místní profesoři jsou buď z Evropy, nebo USA. Zapsal jsem si předmět Renewable Resources in Architecture, vedený sympatickým Dánem. V čem je zdejší výuka o mnoho napřed před ČVUT je praktický výzkum a ověření jeho výstupů ve skutečném prostředí. Mimo velmi zajímavých přednášek o obnovitelných zdrojích v architektuře budeme během cvičení zkoumat a navrhovat některý ze zdrojů uplatnitelných na skutečném domě, který následně budeme ve spolupráci s jiným ateliérem realizovat v praxi na zkušebním domě přímo v kampusu. Tohle je důvod, proč je NUS tak kvalitní škola, která přitahuje evropské vyučující.
Navečer byl opět sraz v ateliéru, na kterém jsme museli změnit systém práce, aby vedl k lepším výsledkům než doposud. Bohužel jsem se opět dostal do spirály architektonické školy, krátkého spánku a stresu. Právě od toho jsem si chtěl alespoň na chvíli po odevzdání bakalářky odpočinout. Takže asi i já budu muset přehodnotit svůj režim a priority.
Následovala přednáška legendárního Rema Koolhase. Tentokrát legendárního právem! Tohle bylo velmi milé zjištění předešlého dne. Ačkoli jsem na přednášku nebyl registrovaný, byl bych se dovnitř dostal i oknem. Nakonec nebylo třeba, jen jsem se šikovně schoval v davu a sehnal si plakát, který se dával ke vstupence. Jde o člověka, který se po vystudování žurnalistiky dal na dráhu architekta a jako spoluzakladatel studia OMA realizoval skvělé projekty po celém světě. Jediný jeho dům v Singapuru je the Interlace. Právě ten bytový komplex, který mám přímo před svým ubytováním a který jsem ukazoval na jedné z prvních fotografií ze Singapuru na tomto blogu. ("Naskládané kontejnery") Na prácích Koolhaase je zajímavé, že se v posledních letech zaměřují často na Asii a na totalitní země a proto se nevyhnou střetu s politicku reprezentací oněch států. Vyjadřují jakýsi ostrov svobody v nesvobodném světě, jako je budova China Central Television. Zároveň tento člověk skrze své známé knihy ovlivnil práce mnoha architektů po celém světě. Hostit takovouto osobnost se ani v Singapuru, slovy místních studentů architektury, nestává často. :-)
A aby toho nebylo málo, po přednášce jsem vyrazil na College of Arts and Science, která pořádala umělecký festival, na kterém vystupovaly skvělé místní kapely a konečně jsem také navštívil univerzitní umělecká muzea. Uvědomil jsem si, jak omezená je naše výuka dějin umění, zaměřená na Západní svět. Přicházíme tím o hodně zajímavých souvislostí, které si člověk uvědomí, když srovná umění stejné časové periody v odlišných kulturách.
A naplněný týden završila sobota, kterou jsem začal nemile brzkým vstáváním kolem osmé hodiny a přesunem k McRitchie Reservoir, kde probíhal zkušební trénink závodního kajakového týmu NUS. Zapojil jsem se, a užíval si pádlování po jezeře v debl-kanoi. Poté jsem vyrazil na obchůzku tamní přírodní rezervace. Velkého kusu zeleně a vodní plochy uprostřed ostrova. Začal jsem zostra během, ale na tropické klima si musím stále zvykat. Rezervace se hemží drzými mrštnými opicemi, ale i další menší faunou, kterou jsem pozoroval objektivem fotoaparátu. Bohužel se nikde poblíž nenachází "lesní bar" a tak když jsem ve čtyři odpoledne dorazil do obchodního centra v Harbourfront, byl jsem naprosto vyhládlý. Následoval nákup osobní váhy, abych mohl hodnotit úspěšnost své asijské mise s cílem přibrat:-). Kromě toho jsem si začal vést orientační kalorický deník, kolik sním a vypiji za den. Tak už mi nezbývá než jíst, sportovat a kontrolovat, jak mi přibývají kilogramy:-). Před dalšími zahraničními misemi je potřeba, dát se do formy. Proto jsem tento se tento týden zapojil i do školního horolezeckého klubu (Mountaineering) a také lezeckého (Climbing). A také jsem konečně ustálil své studované předměty na čísle 5: Design 7 (Atelier), Reading Visual Images (Dějiny umění), Renewable Resources and Architecture (Obnovitelné zdroje v arch.), History and Theory of Landscape Architecture (Krajinářská architektura), Theory and Elements of Urban Design (Městské plánování). Takže škola Po-Čt, počet kreditů 24.
Tento den mě také čekalo překvapení v podobě povinného workshopu na předmět urbanismu. V týmu máme zpracovat a předložit soutěžní návrh na řešení námi nalezeného problémového místa kampusu. Do týdne. Informace mě minula a tak jsem se přidal k poslední skupince místních děvčat. Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí vymýšlejí absurdní a nereálné projekty i v situaci, která se dá řešit snadno a levně. Ano, když je politická vůle, je této části světa možné postavit ledasco, ale výsledky tomu mnohdy odpovídají a co do kvality se rozhodně nedá říct, že většina nových staveb tu má nějakou valnou kvalitu. S radostí nechávám své evropské nohy na zemi a projekt stavíme na jednoduchém konceptu polidštění kampusu pro chodce a cyklisty na úkor naprosto zbytečných aut. Bohužel Singapur, stejně jako všechna další města od pol. 20. století, silným vlivem modernistického urbanistického přístupu.
V podobném duchu zkoumání Singapurských tajů jsme pokračovali na čtvrtečním ateliéru, bohužel si nevedeme zrovna úspěšně. Vzhledem k množství dat, které musíme o třech porovnávaných městech vstřebat mám pocit, že nám uniká základní přehled. A vedoucí nám to také dávají najevo. Navečer následuje přednáška singapurské "legendy", jak mi řekl místní kamarád, Dr Liu Thai Ker. Tento člověk je zodpovědný za podobu města v posledních 50ti letech, tedy za celý jeho vývoj do dnešní podoby. Bohužel to byla velmi špatná přednáška v duchu velké chvály sebe a režimu. To druhé ostatně tak, jak je u Singapurců zvykem. A těžko si představit takto vlivného člověka bez politické návaznosti. Jako před pár lety u nás. Jeho teorie městského plánování na mě působila velmi plochým a jednoduchým dojmem a slovy nedoloženými fakty nebo neodpovídajícími výsledku. A tento jediný člověk postavil v Asii ještě dalších asi 20(!) měst. Který architekt v Evropě navrhl byť dvě? Asi nejvíce města z pera tohoto člověka trpí absencí lidského měřítka. A že toto slovo z jeho úst zaznělo během večera tolikrát! Ale procházel se někdy Singapurem opravdu pěšky? To, že místní neradi chodí není zdaleka jenom záležitost klimatu. Více než dobře o tom vypovídá jeho motto, že město je "machine for living" - stroj na bydlení. Několikrát mi vytanula na mysli paralela s naší socialistickou výstavbou, zejména proto, že více než 80% Singapurců bydlí v tzv. HDB flat, neboli condominiu, neboli králíkárně, ve které naše paneláky kvalitou vysoce přečnívají. Na druhou stranu, v jakém stavu byl Singapur před 50ti lety? Zaostalá země třetího světa plná sqatů a ghet? Právě posun z třetího do prvního světa za necelé čtvrt století je něco, co stojí za výzkum, a je samo o sobě fascinujícím počinem, který by bez režimu pevné ruky nebyl možný. Zkrátka když má monarchie dobrého monarchu, zemi se daří. Ale tato výhoda sebou nese mnoho nášlapných min, kolem kterých Singapur dnes a denně chodí. Příkladem budiž absurdní bytová politika a účelově vymyšlené problémy, o kterých jsem psal v pondělí. Na druhé straně stojí rychlost reakce na jakoukoli situaci, kterou může evropská demokracie jen závidět. Ať už je to přizpůsobivost se světovým trhům, nebo třeba výstavba nové čtvrti. Kaplického knihovna by tu zřejmě stála do roku od vyhlášení výsledků soutěže.
Tak jsem zase zabrousil do politických vod, ale důležitá byla i přednáška v předmětu Seminars in Sustainable Cities, návrh trvale udržitelných měst. Byla mimo očekávání taktéž marná. Předmět je veden Singapurskou lektorkou z Department of Buildings. Povídání o městském managementu z úst této paní bych celý semestr nevydržel a tak jsem se vydal na průzkum do vedlejších přednáškových sálů. A opět se mi potvrdilo, že nejlepší místní profesoři jsou buď z Evropy, nebo USA. Zapsal jsem si předmět Renewable Resources in Architecture, vedený sympatickým Dánem. V čem je zdejší výuka o mnoho napřed před ČVUT je praktický výzkum a ověření jeho výstupů ve skutečném prostředí. Mimo velmi zajímavých přednášek o obnovitelných zdrojích v architektuře budeme během cvičení zkoumat a navrhovat některý ze zdrojů uplatnitelných na skutečném domě, který následně budeme ve spolupráci s jiným ateliérem realizovat v praxi na zkušebním domě přímo v kampusu. Tohle je důvod, proč je NUS tak kvalitní škola, která přitahuje evropské vyučující.
Navečer byl opět sraz v ateliéru, na kterém jsme museli změnit systém práce, aby vedl k lepším výsledkům než doposud. Bohužel jsem se opět dostal do spirály architektonické školy, krátkého spánku a stresu. Právě od toho jsem si chtěl alespoň na chvíli po odevzdání bakalářky odpočinout. Takže asi i já budu muset přehodnotit svůj režim a priority.
Následovala přednáška legendárního Rema Koolhase. Tentokrát legendárního právem! Tohle bylo velmi milé zjištění předešlého dne. Ačkoli jsem na přednášku nebyl registrovaný, byl bych se dovnitř dostal i oknem. Nakonec nebylo třeba, jen jsem se šikovně schoval v davu a sehnal si plakát, který se dával ke vstupence. Jde o člověka, který se po vystudování žurnalistiky dal na dráhu architekta a jako spoluzakladatel studia OMA realizoval skvělé projekty po celém světě. Jediný jeho dům v Singapuru je the Interlace. Právě ten bytový komplex, který mám přímo před svým ubytováním a který jsem ukazoval na jedné z prvních fotografií ze Singapuru na tomto blogu. ("Naskládané kontejnery") Na prácích Koolhaase je zajímavé, že se v posledních letech zaměřují často na Asii a na totalitní země a proto se nevyhnou střetu s politicku reprezentací oněch států. Vyjadřují jakýsi ostrov svobody v nesvobodném světě, jako je budova China Central Television. Zároveň tento člověk skrze své známé knihy ovlivnil práce mnoha architektů po celém světě. Hostit takovouto osobnost se ani v Singapuru, slovy místních studentů architektury, nestává často. :-)
A aby toho nebylo málo, po přednášce jsem vyrazil na College of Arts and Science, která pořádala umělecký festival, na kterém vystupovaly skvělé místní kapely a konečně jsem také navštívil univerzitní umělecká muzea. Uvědomil jsem si, jak omezená je naše výuka dějin umění, zaměřená na Západní svět. Přicházíme tím o hodně zajímavých souvislostí, které si člověk uvědomí, když srovná umění stejné časové periody v odlišných kulturách.
A naplněný týden završila sobota, kterou jsem začal nemile brzkým vstáváním kolem osmé hodiny a přesunem k McRitchie Reservoir, kde probíhal zkušební trénink závodního kajakového týmu NUS. Zapojil jsem se, a užíval si pádlování po jezeře v debl-kanoi. Poté jsem vyrazil na obchůzku tamní přírodní rezervace. Velkého kusu zeleně a vodní plochy uprostřed ostrova. Začal jsem zostra během, ale na tropické klima si musím stále zvykat. Rezervace se hemží drzými mrštnými opicemi, ale i další menší faunou, kterou jsem pozoroval objektivem fotoaparátu. Bohužel se nikde poblíž nenachází "lesní bar" a tak když jsem ve čtyři odpoledne dorazil do obchodního centra v Harbourfront, byl jsem naprosto vyhládlý. Následoval nákup osobní váhy, abych mohl hodnotit úspěšnost své asijské mise s cílem přibrat:-). Kromě toho jsem si začal vést orientační kalorický deník, kolik sním a vypiji za den. Tak už mi nezbývá než jíst, sportovat a kontrolovat, jak mi přibývají kilogramy:-). Před dalšími zahraničními misemi je potřeba, dát se do formy. Proto jsem tento se tento týden zapojil i do školního horolezeckého klubu (Mountaineering) a také lezeckého (Climbing). A také jsem konečně ustálil své studované předměty na čísle 5: Design 7 (Atelier), Reading Visual Images (Dějiny umění), Renewable Resources and Architecture (Obnovitelné zdroje v arch.), History and Theory of Landscape Architecture (Krajinářská architektura), Theory and Elements of Urban Design (Městské plánování). Takže škola Po-Čt, počet kreditů 24.
 |
| Atelier, panel uprostřed s výstupy z mojí skupiny. |
 |
| Přednáška Rema Koolhaase, bohužel mi záhy došly baterky a tak žádná "selfie" s Remem v pozadí nebyla:-) |
pondělí 18. srpna 2014
Ateliérové pondělí a trocha politiky.
Protože jsem se zatím moc nepoučil a pracuji spíše na poslední chvíli, celé dopoledne vytvářím diagramy a analyzuji poměr mezi Singapurskými pohřby do rakví a uren, množství produkovaného odpadu přepočítávám na 3 fotbalová hřiště za den na jednoho obyvatele města atd. A odpoledne prezentujeme a diskutujeme. A během toho si uvědomuji mnoho zajímavých věcí o Singapuru. Povídání, které se choulostivě točí okolo politiky, by v ateliéru vedeném asiaty bylo jen těžko možné. Debaty vedené v tomto ateliéru musí být pro Singapurce docela zjevení, často snad i oči otevírající. Vlastně jsem do dneška nevěděl, že tento stát má s demokracií společného docela málo. O to víc by mě zajímalo, jak to vypadá v jiných asijských zemích, třeba Japonsku. Ale nepřestává mě překvapovat, že systémy založené na určité nesvobodě i cenzuře jsou v Asii obecně přijímány a přijde mi, že se o politiku nikdo skutečně nezajímá. Což je překvapivé i pro to, jak silně regulovaný Singapur je. Například ceny nemovitostí jsou tu státem řízené a neskutečně nafouknuté. Za byt v paneláku kdesi v singapurském sídlišti byste si pořídili velký byt v centru Paříže. A podobně vypadá situace i v dalších odvětvích. Ale zatím systém funguje, peníze do státní kasy tečou a potažmo i lidem na výplatách a tak, zdá se, si nikdo z místních nestěžuje. Výuka v ateliéru je tím zajímavá, že se snažíme pokud možno hodně objektivně nahlížet do různých koutů světa a řešit následky určitých opatření na život a potažmo i architekturu daného místa.
Vzdělaní Asiati jsou hodně zcestovalí. Téměř každý student na NUS strávil nějaký semestr někde v Evropě nebo Americe. Debaty na toto téma mě vždy hodně mrzí, protože když už někam vyjíždí čeští studenti, je to většinou v rámci Erasmu po Evropě. Zatím mi přijde, že co do kvality výuky je Evropa, navzdory různým žebříčkům, skutečně stále vepředu, ale zkušenosti z úplně jiného prostředí a kultury jsou nenahraditelné. Obzvláště vhodné je poznat zdejší prostředí studenty politologie. Doufám, že za nějaký čas se mi principy místní společnosti přeci jen podaří trochu poodkrýt.
K hezkým příkladům vlivu politiky na architekturu patří samotný kampus NUS. Je skutečně velký, ale záměrně postrádá jakékoli centrum, kde by se mohli studenti shromažďovat, nebo kde by se dali důstojně pořádat nějaké větší společenské akce. Z diskuse s místními jsem se také dozvěděl, že povídat si o politice a třeba ji i kritizovat je v pořádku, ale jen do chvíle, než slova skončí na papíře. Pak je skutečně velký problém. V tomto kontextu se pokusím získat více informací například o fungování blogů a kritických médií vůbec, ale vzhledem k tomu, že u voleb je možné volit fakticky jen jednu stranu a zemi prý ovládá jedna panovnická rodina, asi to se svobodou slova bude vážně na hraně. Do dnešního dne jsem si ani náznakem neuvědomil, že tato země není tak západně demokratická, jak se jeví. S výjimkou zvláštně bujarých oslav Národního dne.
Zajímavé také je, že mnoho problémů, o kterých se tu mluví, je vládou uměle vytvořených. Třeba o nedostatku místa, kvůli limitované rozloze ostrova. O bytové cenové politice byla řeč výše. Podobným strašákem je hrozba nedostatku vody. Ale na druhou stranu je pravda, že země se musí velmi snažit vymezit se vůči svým sousedům a zároveň se chránit. Pokud by teoreticky došlo k válce mezi Malajsií a Indonésií, Singapurci se navzájem snědí, protože nebudou mít kudy do země přivážet potravu.
Na závěr jsem si udělal pár otázek, jejichž zodpovězení mi přijde jako výzva do dalších týdnů. Kolik prostoru je potřeba k ubytování řekněme 2 milionů lidí? Včetně obstarání všech jejich potřeb. Stačila by třeba rozloha středočeského kraje k nakrmení Prahy? Jak se projevuje globální oteplování v Singapuru? Geograficky má totiž zajímavou polohu mezi malajským poloostrovem a Indonésií, která mimo jiné zabraňuje jakýmkoli povodním nebo přírodním pohromám. Nicméně pokud se hladina moře zvedne, bude na to město muset pravděpodobně reagovat podobně, jako Nizozemí. Ale zatím se plocha ostrova každý rok zvyšuje o uměle vytvořená území rozšiřováním pobřeží. A do čtvrtka se budu zabývat vzdušným znečištěním. Způsoby měření a státem udávané ukazatele kvality ovzduší totiž také nevykazují úplně seriózní výsledky v porovnání s okolními městy.
Vzdělaní Asiati jsou hodně zcestovalí. Téměř každý student na NUS strávil nějaký semestr někde v Evropě nebo Americe. Debaty na toto téma mě vždy hodně mrzí, protože když už někam vyjíždí čeští studenti, je to většinou v rámci Erasmu po Evropě. Zatím mi přijde, že co do kvality výuky je Evropa, navzdory různým žebříčkům, skutečně stále vepředu, ale zkušenosti z úplně jiného prostředí a kultury jsou nenahraditelné. Obzvláště vhodné je poznat zdejší prostředí studenty politologie. Doufám, že za nějaký čas se mi principy místní společnosti přeci jen podaří trochu poodkrýt.
K hezkým příkladům vlivu politiky na architekturu patří samotný kampus NUS. Je skutečně velký, ale záměrně postrádá jakékoli centrum, kde by se mohli studenti shromažďovat, nebo kde by se dali důstojně pořádat nějaké větší společenské akce. Z diskuse s místními jsem se také dozvěděl, že povídat si o politice a třeba ji i kritizovat je v pořádku, ale jen do chvíle, než slova skončí na papíře. Pak je skutečně velký problém. V tomto kontextu se pokusím získat více informací například o fungování blogů a kritických médií vůbec, ale vzhledem k tomu, že u voleb je možné volit fakticky jen jednu stranu a zemi prý ovládá jedna panovnická rodina, asi to se svobodou slova bude vážně na hraně. Do dnešního dne jsem si ani náznakem neuvědomil, že tato země není tak západně demokratická, jak se jeví. S výjimkou zvláštně bujarých oslav Národního dne.
Zajímavé také je, že mnoho problémů, o kterých se tu mluví, je vládou uměle vytvořených. Třeba o nedostatku místa, kvůli limitované rozloze ostrova. O bytové cenové politice byla řeč výše. Podobným strašákem je hrozba nedostatku vody. Ale na druhou stranu je pravda, že země se musí velmi snažit vymezit se vůči svým sousedům a zároveň se chránit. Pokud by teoreticky došlo k válce mezi Malajsií a Indonésií, Singapurci se navzájem snědí, protože nebudou mít kudy do země přivážet potravu.
Na závěr jsem si udělal pár otázek, jejichž zodpovězení mi přijde jako výzva do dalších týdnů. Kolik prostoru je potřeba k ubytování řekněme 2 milionů lidí? Včetně obstarání všech jejich potřeb. Stačila by třeba rozloha středočeského kraje k nakrmení Prahy? Jak se projevuje globální oteplování v Singapuru? Geograficky má totiž zajímavou polohu mezi malajským poloostrovem a Indonésií, která mimo jiné zabraňuje jakýmkoli povodním nebo přírodním pohromám. Nicméně pokud se hladina moře zvedne, bude na to město muset pravděpodobně reagovat podobně, jako Nizozemí. Ale zatím se plocha ostrova každý rok zvyšuje o uměle vytvořená území rozšiřováním pobřeží. A do čtvrtka se budu zabývat vzdušným znečištěním. Způsoby měření a státem udávané ukazatele kvality ovzduší totiž také nevykazují úplně seriózní výsledky v porovnání s okolními městy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)