Peking, zakázané město

Těm, co netrpělivě čekali na další příspěvek se omlouvám za čekání, ale konečně je to tu. Za dokončení příběhu o Číně děkuju Markétě, která je hlavním autorem následujících řádků:

Hlavní město, srdce komunistické Číny, pro nás bylo nejsevernějším bodem cesty. Spolu s rostoucí zeměpisnou šířkou vytrvale klesala teplota, která je v Pekingu podobná té naší.

Za dopoledne jsme z Pingyaa překonali dalších skoro 600 kilometrů. Hned z nádraží jsme se vydali metrem k Letnímu paláci (UNESCO), sezónnímu sídlu císařské rodiny. Palác byl postaven v 18. století a leží na návrší Wan-šou (což je v poetickém překladu Hora dlouhověkosti). Šplhali jsme po schodištích nahoru a proplétali se mezi jednotlivými budovami. Na vrcholu se nám otevřel nádherný výhled na jezero, inspirované Západním jezerem v Hangzhou, které v sobě ukrývá malý ostrov spojený s pevninou Mramorovým mostem. Vodní plocha byla zamrzlá a v jedné se části i bruslilo. V komplexu jsou také císařské zahrady. Konečně jsme se tedy dočkali pohledu na třpytivou zimní čínskou zahradu i se zamrzlou vodní plochou.

Procházeli jsme se kolem jezera a zastihli jsme vojenskou jednotku v zeleném – naše první setkání s hordou čínských vojáků. U jezera jsme také potkali muže, který mokrým štětcem kreslil na chodník čínské znaky. Někteří kolemjdoucí se k němu cestou přidávali a sledovali se zalíbením jeho text. Bylo to takové pomíjivé kouzlo. Psal a předchozí elegantní znaky, které nechával za sebou, pomalu mizely pod slunečními paprsky.

Zvláštní, velmi zvláštní forma meditace...

Uvažovali jsme, jak naložíme s naším prvním večerem v Pekingu. Volba padla na další představení. Vybrali jsme si Red Theatre se show Legenda Kung Fu. Mělo se jednat o turističtější formu představení, dokonce s anglickým textem. Show byla vskutku akční, plná světelných efektů. Příběh vyprávěl o malém chlapci, který se toužil stát mistrem Kung Fu. Během představení byla ukázána klasická bojová umění spojená s tancem.

Večer se nám po kulturním zážitku rychle krátil a tak jsme začali hledat ubytování. Původně zamýšlený hostel nepřicházel v úvahu poté, co jsme se podívali na recenze a polohu. Mělo být obtížné jej najít a o tom už jsme věděli své a nechtěli podobné zkušenosti opakovat. Co byl největší problém- podle recenzí tam o topení ještě neslyšeli. S blížícím se Silvestrem se nepříjemně všude zvýšily ceny. Klepat se zimou a ještě si za to připlatit se nám vážně nechtělo, tak jsme začali hledat něco jiného. Cestou k novému cíli jsme náhodně objevili malý hostel s velice příznivou cenou a bylo jasno. Úplně volno neměli. Takže na první večer nám recepční nabídla šesti-lůžkový pokoj. Chvíli jsme váhali a zřejmě si toho všimla, takže dodala, že je pokoj úplně prázdný. „Ok, to bereme.“ Bohužel ve starém tradičním čínském domě moc tepla také nebylo. Tu noc jsme spali na jedné palandě hned nahoře pod klimatizací, jen abychom ukořistili trochu tepla. Nakonec jsme ale v hostelu zůstali celou dobu pobytu v Pekingu. Sice jsme se stěhovali na každou noc do jiného pokoje, ale ničemu to nevadilo. Polohou byl asi 5 minut chůze od Tiamenu (Náměstí Nebeského klidu).

Welcome to the real China of 2015

Ráno jsme se tedy vydali na slavné Náměstí Nebeského klidu a naše první znechucení Pekingem začalo. Je to druhé největší náměstí hned po Rudém náměstí v Moskvě. Celkově zaujímá stejnou rozlohu jako Vatikán – neuvěřitelné. Peking je posedlý zábradlími, zátarasy a zábranami. Kolem náměstí tomu nebylo jinak. Celý prostor je ostře kontrolován a ze všech stran obehnán ploty. Na každém sloupu jsou kamery a kolem je spousta policistů a jejich blikajících aut. Každý návštěvník před vstupem na náměstí musí projít kontrolou. Číňani se na náměstí dostali až po ukázání identifikačních karet. Tašky jim byli vehementně prohledávány. Evropani zřejmě nepředstavovali takovou hrozbu, takže potom, co jsme si vystáli půlhodinovou frontu s ostatními čínskými turisty, jsme prošli skoro bez povšimnutí. Proceduru jsme museli absolvovat s velkým sebezapřením vícekrát. Na Každém konci náměstí a to i když jsme chtěli jen přejít silnici po obvodu náměstí.

Kolem celého náměstí se třepotají rudé vlajky a všichni nosí beranice s rudými hvězdami. Čepice a malé vlaječky také lidé prodávají na každém rohu. Připadali jsme si trochu jako v rudém (no, lépe řečeno- hodně zlém) snu. Foukal ostrý vítr, pocitově bylo tak mínus 15 a my si proráželi cestu k Zakázanému městu spolu s dalšími návštěvníky.

Vstup do Zakázaného města. Zpočátku jsme měli za to, že ten portrét patří nejvyššímu současnému komančovi (Si Ťin Pching). Sice mi to přišlo nevhodné, ale vzhledem k režimu pochopitelné. Až po nějakém čase nám došlo, že to není žádný současný představitel, nýbrž modla jménem Mao Ce-tung. Peking nám stále dával lekci a realita byla vždy mnohem, mnohem horší, než jsme si i představovali.  

Na Zakázané město jsem byla zvědavá. První co ale člověka praští do očí před vstupní budovou je obrovský portrét Mao Ce-Tunga. Všichni se nadšeně fotí před hlavním vstupem, takže si každý domů odnese i kousek svého Maa. (Celý jeho kult je nehorázně pokřivená historie, která má za následek z mého pohledu nehoráznou a nevratnou katastrofu jak pro současnou, tak i pro budoucí Čínu. Politický systém je věc jedna, ale mluvím-li o kulturní revoluci, tehdejší ztráty na hmotném dědictví země jsou zpět nenahraditelné. Napadá mě srovnání s temnou stránkou husitského hnutí u nás. Budu zvědav, jak bude pomýlený pohled na nedávnou historii v Číně trvat, musím ale uznat, že jsem během celého pobytu potkal pár lidí, kteří zřejmě zašli nad rámec místních hodin dějepisu a měli vlastní pohled na věc. (Maa) A nebáli se ho se mnou sdílet. Tímto budiž oslaveni.:-D) 

Celý komplex je obrovský. Majestátní je asi lepší slovo. Prostě vladařský palác. Opevněné město.

S proudem jsme se dostali do vnitřního areálu, procházeli jednotlivá nádvoří, až jsme se dostali v zadní části k císařským zahradám. Při návratu zpět jsme chtěli opět dojít na náměstí. Před hlavním vstupem nám bylo řečeno, že to není možné. Nechápavě jsme zůstali stát, protože to znamenalo, že se musíme vrátit k bočnímu východu a celý komplex zase obejít a stejně tak pár bloků, abychom se dostali k náměstí. Nesmyslné. Pepa to nemohl pochopit, znovu se pak ptal jednoho hlídače, který mu to potvrdil. Pak už to Pepa nevydržel a přímo do očí mu řekl, jestli není šílenec. (Jo, držel jsem se zkrátka, ale přeci jen jsem si nemohl být jistý, jestli anglicky nerozumí.) Ještě štěstí, že tu lidé příliš anglicky neumí, takže mu na to muž odpověděl kývnutím hlavy a nehnul brvou. Nezbylo než se podvolit. Vrátili jsme se na náměstí a rozhodli se navštívit Čínské národní muzeum historie.

 Další příklad z mnoha nehorázných buzerací. Takřka na každém kroku je člověku dáno pocítit, že existuje snažší, přímější a honosnější (rozuměj- normální) cesta, ale jen pro vyvolené, zřejmě komunistické, papaláše. Na ego obyčejných lidí je třeba útočit stále, vždy musí cítit sílu, která je má v malíčku a má nad ním neustálý dohled. Na obr. je vstup do muzea historie na Tiamenu. Majestátní vstupní schodiště. Tak proč ty ploty? Protože návštěvníci vstupují jedním z bočních vchodů, který vypadá jako dveře do šatny, nebo do sklepa. Nalézt jej nám navíc trvalo značnou chvíli, protože jsme se museli prodírat mnoha řadami zátaras a procházet kolem policejních stanovišť. 

Muzeum čínské historie se nevymyká stylu komunistické architektury celého náměstí. Hlavní velký vstup je tvořen sloupořadím. Ovšem proč by návštěvníci měli mít možnost do majestátní budovy vystoupat po hlavním schodišti? Ne, zřejmě je lepší, když budou všichni postupovat vedlejším schodištěm, aby si připadali méněcenně. Další ránou byla jedna z naprosto nejostřejších kontrol u vstupu. Opět jako na letišti, všechna zavazadla nechat zkontrolovat a projít rámem. Policistka mě zastavila u jezdícího pásu a ukázala mi na tašku s tím, že mám uvnitř vodu a jestli se z ní můžu napít. Nejdřív jsem si myslela, že to nemyslí vážně. Nechtěla ustoupit, takže mi nezbylo nic jiného než se před ní opravdu napít. Potom jsme postupovali na podlouhlý koberec, kde jsme si museli rozepnout bundu a byli jsme důkladně prošacováni ze všech stran. Připadala jsem si poníženě a trochu to rozsypalo mou touhu podívat se na umění a historii, které tu skrývají. Setřásli jsme ze sebe nepříjemný pocit a vydali se prozkoumat jednotlivá patra. Podívali jsme se na staré svitky, tradiční čínská řemesla a ukázky afrického umění. Zaujala nás výstava zahraničních darů, které republika dostala během své existence od zástupců jiných států. Mezi množstvím předmětů z celého světa jsme našli také „krásné“ broušené československé vázy od našeho Zápotockého a Husáka.

Škoda – Krteček tam ještě nepřibyl :-). Na závěr jsme si nechali přízemí s nejstaršími artefakty. (Výsledek? Muzeum nebylo propadákem, ale ani uchvacujícím zážitkem prezentujícím historii národa hrdého na to si říkat nejstarší civilizace.) Odcházeli jsme až se zavírací dobou a těšili se na Silvestrovský večer.

Procházeli jsme se rozsvíceným městem a vydali se hledat kapku silvestrovského alkoholu na oslavu. Měli jsme velikou chuť na rýžové víno, ale nepodařilo se nám ho sehnat. Místo toho jsme nakoupili malou láhev 42% čínské vodky a pak menší lahvičku čehosi, co mělo menší procento alkoholu (ve výsledku se to nedalo pít a po odborných poradách s Nasavrkami jsme zjistili, že se malá láhev otevírá jako saponát :-)). Poslední večer roku jsme oslavili ve dvou - tisíce kilometrů daleko od domova. Popřáli jsme rodinám na Skypu a o půlnoci jsme si zapálili šanghajské prskavky. Na Nový rok jsme měli v plánu výlet na Velkou čínskou zeď. Jak jinak přece oslavit začátek roku než stylově :-).

Ráno jsme chtěli ještě stihnout navštívit Mauzoleum Mao Ce-Tunga na náměstí. Bohužel bylo zavřené a vzhledem k velké frontě při cestě ke kontrole jsme se hodně zdrželi. Rychle jsme se pak přesunuli na autobusové nádraží, odkud odjížděl autobus ke Zdi. Rozhodli jsme se využít městskou dopravu, která je oproti nějakým organizovaným zájezdům o mnoho levnější. Čekala nás hodinu a půl dlouhá cesta za město k nejznámější části zdi – Badaling (jedná se o nejzrekonstruovanější část). Tentokrát jsme na výlet měli opravdu krásné počasí.

Zeď působila majestátně. Začali jsme stoupat do vysokých a strmých schodů a nechali se ohromit pohledem na vlnící se linku kamenné zdi v kopcích. Jen jsme byli nepříjemně překvapeni, kolik turistů sem vyráží i v zimě. Museli jsme uznat, že v letní sezoně to musí být naprosto otřesné. V nejvyšších polohách člověk postupoval pomalými krůčky a často musel počkat, až se cesta uvolní. Naštěstí po pár stech metrech (a na konci lanovky) se zeď postupně vyprazdňovala. (Příkrost schodů a fyzická náročnost celého výšlapu nás překvapila. Ještě, že tu pro Zemany mají lanovku.) Spolu se zapadajícím sluncem pomalu se Zeď vylidňovala a my si mohli dojem její velikosti užít naplno.

Po návratu do Pekingu jsme se šli projít po městě.

Nápis říká doslova: Přátelské upozornění od Tiamenské policie; vzhledem k blížícímu se vztyčování národní vlajky na náměstí, tento průchod (vstup na náměstí) je dočasně zavřený. Prosíme, změň svoji trasu. Děkujeme za spolupráci a porozumění.

Na noc se celé Náměstí Nebeského klidu uzavírá a vchody jsou hlídané vojáky. Uzavření omlouvají tím, že se připravuje ceremoniál vyvěšování vlajky na následující ráno. Uvědomili jsme si, že je to snad jediné náměstí na světě, které má otevírací dobu. Je to zvláštní jít na místo, které má zosobňovat národ a republiku a přitom si připadat jako v ZOO. Při procházení podchodem si Pepa chtěl vyfotit ceduli s nápisem, že je náměstí uzavřeno. Za zábradlím u cedule stáli dva zelení panáčci. Jen co udělal Pepa první fotku, už začali oba vojáci volat: „No photo!“ Rychle jsme začali odcházet. Pepa stihl ještě dva nabroušené hlídače natočit. (Nemám vlastního komentáře. Náměstí, na které návštěvníci musí prosit o vstup náměstím není. Je to prostor, který slouží k demonstraci moci a ideologie. Mít v pojmenování slovo "náměstí" mi přijde nevhodný a hanebný výraz.)

Horda čekatelů o vstup na náměstí poblíž portrétu Maa. 

Bez návštěvy Pekingu bychom měli jistě mylnou představu o celé zemi. Na ostatních navštívených místech jsme si nepřipadali jako v nesvobodné zemi. (Jistě, i jinde se prodávali čepky s rudou hvězdou a obrázky Maa, ale až do Pekingu jsme si nedokázali představit, jak si je někdo kupuje, natož nosí.) Až tady jsme si mohli plně uvědomit, jak vypadá totalitní systém a ideologické působení v celé své kráse. Z Pekingu si také odnášíme cennou představu toho, jak se člověk mohl cítit v Československu před rokem 1989. Na závěr jsme se shodli, že do Pekingu už nikdy nepojedeme.

National Center for the Performing Arts, stavba v bezprostřední blízkosti náměstí do svého okolí vůbec nezapadá. Bauhaus vedle Speera. Lidskost vedle Diktatury.

Hned vedle náměstí je moderní budova National Center for the Performing Arts od francouzského architekta Paula Andreua. Budova využívá efektu vodní hladiny, takže svým tvarem připomíná obrovské plovoucí vejce. V noci byla nasvícena třemi barvami a celkový dojem byl působivý. Bohužel budově na kráse ubírá její nešťastné umístění hned vedle totalitní šedi komunistických (sorelových) staveb. Celá vodní plocha kolem budovy je opět obehnaná nízkým zábradlím, ale zábrana je od okraje vody přesně v takové vzdálenosti, že si člověk nemůže plně vychutnat celkově zamýšlený efekt. Asi mylně, ale přesto jsme v tom viděli trochu smutný záměr. (Myslím, že se mýlíš, bylo to zcela záměrně. Naštěstí kovové ploty se dají se změnou smýšlení vytrhat nejsnáz a jdou vždy jako první. A pro nás koneckonců překážku nepředstavovali. Pro pocítění zamýšleného efektu jsme je prostě přelezli.)

Po cestě k hostelu jsme procházeli alejí stromů a zem byla naprosto posetá malými naděleními od ptáků. Když jsme dorazili na hostel, Pepa s patřičným zděšením zjistil, že jedno takové nadělení schytal na bundu a pořádně :-D. Asi se s námi chtěla Čína rozloučit.

Dvanáctá národní přehlídka současného čínského umění, proč tam ti lidé sakra lezou? Mimochodem, u vstupu, tak jako do jakéhokoli muzea v Pekingu, je nutné se prokázat pasem, který si naskenují. Proč?

Poslední den jsme se rozhodli ještě věnovat umění. Vybrali jsme si The National Art Museum of China. Zdejší výstava se měla věnovat současnému modernímu umění posledních pěti let. Po první místnosti s obrazy jsme oba polkli a začínali zatínat pěsti. Měli jsme mylnou představu, že uvidíme to nejlepší od zdejších umělců. Bohužel jsme se dočkali prý toho nejlepšího ale také toho nejvíce ideologického. Ze všech koutů na nás mrkaly budovatelské sochy, dělníci a různé jiné šílenosti. Pepa měl poprvé v galerii pocit, že bude zvracet. (Ne, vážně mi bylo nevolno z toho, co jsem viděl. Poprvé v životě při pohledu na nějaké vizuální umění.) Zvládli jsme pár místností a pak jsme museli rychle odejít. Nešlo to. Nechali jsme jim tam vzkaz: "Poor man, who must look at this art, said to be the best of contemporary China." a pod to jsme se podepsali.

(Bohužel už si text nepamatuju doslova, ale mělo to šťávu... Pamatuju si jen začátek: Nebozí lidé, kteří musí konzumovat takové "umění". Řečeno to nejlepší ze současné Číny... Abych to uvedl do kontextu. Tady už jsem se, i s vidinou brzkého odjezdu, nedokázal udržet. Navíc to bylo vážně velmi špatné (i když stylové) završení zlého Pekingského snu)

To nejsou Leninovi dělníci, to jsou spokojení čínští občané vysochané někdy v roce 2011. 

Ani tohle není náš Joža Úprka z z přelomu 19. a 20. století...

...ale malba současná, dokonce oceněná jako "excelentní práce".

Naší další zastávkou byla budova Čínské státní televize (CCTV) od Koolhase a Scheerena. Vypadá trošku jako rozkročené kalhoty. (Také má neoficiální označení "Velké trenky") Dostali jsme se do části města plné výškových budov. Samozřejmě se kolem stále staví další a další.

Rodící se nový Peking Business District :-)

Do programu jsme zařadili ještě olympijské stadiony z OH v roce 2008. Nemohli jsme si nechat ujít Ptačí hnízdo od Aj Wej Weje a také Národní plavecký stadion. Prošli jsme rozsáhlým olympijským areálem a počkali až do setmění, kdy oba stadiony rozsvítili.

Na poslední večer jsme si dopřáli výbornou večeři v korejské restauraci a potom jsme se šli projít na ostrůvek plný barů. Objevili jsme kousek přátelštější části Pekingu, který už nepůsobil tak svázaně. Všude hrála hudba a my si začali uvědomovat, že si brzy budeme muset dát opět sbohem na dalších pět měsíců.

Pomalu jsme se vydali na metro směrem na letiště. Bohužel jsme oba odlétali z jiného terminálu, takže jsme se museli rozloučit ještě o něco dřív. Dva krásné týdny utekly jako voda a nastal čas vyrazit každý jiným směrem. Bylo to úžasné setkání s jinou kulturou a jiným světem.

Děkuji za čínské rande :-).

Moje pozn. na závěr: Text v závorkách je povětšinou moje doplnění k Markétinému vyprávění.