Úvahy

Delší dobu jsem se neozval, tak se to pokusím napravit. Nevím, zda vás více zajímají zážitky a informace o životě v Singapuru, nebo mé úvahy o všem možném. Pokusím se kombinovat obojí. Blíží se konec třetího měsíce mého pobytu a musím říct, že jsem se docela zabydlel. Spíše v negativním slova smyslu jsem zapadl do pracovního koloběhu, který by mi naštěstí neměl trvat už příliš dlouho, protože zatímco v Čechách je semestr v první polovině, tady se pomalu chýlí ke konci. A tak jsem měl od 11 hodin poslední přednášku z obnovitelných zdrojů, kterou jsem zaspal i poslední tutoriál z dějin umění. Poslední týdny jsem plně zabaven ateliérem. Školní povinnosti a špatná životospráva dospěly k tomu, že si nacházím málo času ke kulturnímu životu. Ale občas to napravím. Tak jako v pátek 17. Své dojmy jsem si zapsal toho dne a tak je budu citovat:

Těžko lze nenapsat dojmy z dnešního pátečního dne. Po konzultačním dopoledni jsem po velmi dlouhé době vyrazil do města a do galerií. Cestou jsem konečně shlédl nejhustěji obydlenou budovu určitě alespoň v regionu. Padesátipatrový bytový komplex Pinnacles@Duxton. I přes svou výšku a měřítko je to dobrý městský experiment, ve kterém je 1 848 bytů. Nedaleko sídlí Urban Redevelopment Authority, úřad, který má takřka absolutní moc nad podobou města i každého domu. Výhodou autoritativních režimů, narozdíl od současné Evropy, je skutečnost, že existuje budoucí vize, která určuje koncepci městské politiky. Na druhou stranu je vtipné sledovat hru s fakty v rukou těchto společností. Singapur je tak například stát s největším podílem osobního vlastnictví nemovitostí na světě. Tak psáno v budově zmíněného úřadu. Ale jestli "koupě" na dobu určitou- obvykle 99 let- je jejím skutečným vlastnictvím, o tom bych polemizoval. Singapurskému realitnímu trhu věnuji další příspěvek. Výstava v budově URA představila koncepci městského plánování, jakési pětiletky. I přes to, že s daty o Singapuru pracuji už řadu měsíců, teprve dnes mi došlo, že rozloha Singapuru je přibližně rovna New Yorku a 11 krát menší než metropolitní oblast Londýna a 17 krát menší než metropolitní Paříž. Dále, obzvláště pro Evropana, je dobré si názorně ukázat tempo urbanizace a fakt, že dnes žije ve městech polovina světové populace a v roce 2050 se předpokládá 70%. Každý den se 180 000 lidí na celém světě přestěhuje do měst !!! Vezmeme-li údaj, že v ČR žije ve městech 75% obyvatel, k úplné urbanizaci ČR, tj. přesunu zbylých 2,6 milionu obyvatel tímto tempem by stačily pouhé dva týdny! Jak vypadají ta největší světové megapolis? Nedávno jsem si uložil obrázek 21ti milionového Lagosu v Nigérii. Že jste o tomto městě neslyšeli? Do roku 2015 by se mělo stát třetím nejlidnatějším městem na světě. Hustota zalidnění je 20 000 obyvatel na km2, pro srovnání Singapur má "jen" 7600 obyv/km2. Dvě třetiny obyvatel Lagosu žijí ve slumech. V roce 1970 byl počet obyvatel shodný s dnešní Prahou. Doporučuji shlédnout zajímavou mapu ukazující růst velkoměst. http://storymaps.esri.com/stories/2014/growth-of-cities/

Infrastruktura? Voda? Odpad? Elektřina? Obyvatelé? 20 000/km2

Omlouvám se za odbočení, teď konečně ke zrůdnému architektonickému zážitku v podobě galerií Singapore Art Gallery. Jsou dvě a z hlediska prostorového konceptu i mnoha architektonických faulů obě jsou nejhorší galerie, které jsem měl tu čest navštívit. Vystavené práce mi vrací otázku o potřebnosti umění v dnešní společnosti, respektive nazvěme to v mnoha případech chorobou povrchní umělcovy imaginace. Věřím, že jakékoli dílo ze škatulky umělecké musí mít smysl i myšlenku, kterou umělec sděluje a je otázkou jeho dovedností publiku myšlenku předat, nebo v něm vyvolat otázky. Samozřejmě mnohdy záleží na intelektu publika, zda dílo pochopí, takže některé práce zcela určitě odsuzuji neprávem, na druhou stranu, neschopnost podat myšlenku srozumitelně širšímu publiku je důvodem nezájmu většiny společnosti o současné umění. Výstava tázala užití smyslů při prožívání výtvarného umění. Dnes časté téma a nutno říct, že některé práce byly zajímavé, například vůně, které podle své intenzity tvořily "hudební stupnici". Stačilo komponovat skladbu nanášením parfémů na papír a čichat hudbu. Nicméně fauly v koncepci galerie a chaotičnosti prostor nemůžu prominout. Zjišťuji, že některé  banální prvky jsou pro místní architekty docela vážný problém. Záchodová kabinka veliká podobně jako u Nevlídových v paneláku, ale pozor- s dveřmi otvíravými dovnitř je častý prohřešek. Vstup do reprezentativních prostor galerie přes technické schodiště i nepochopitelné zasklení a oblepení reklamou krásného otevřeného vnitřního ochozu jsou další příklady. Nejlepším kouskem výstavy byly dveře z několika stovek spuštěných provazů. Dokonale elegantní oddělení prostor. (vážně) Zážitkem, na který z výstavy nezapomenu, je projekt, který návštěvníkovi nasadil brýle a systém kamer mu promítal obraz na jeho osobu, avšak viděnou z několika možných úhlů. Cílem bylo projít bludištěm, nakresleným na zemi. Pocit, který v člověku vyvolal pohyb vlastního těla avšak viděný očima někoho jiného je nepopsatelný. Kdybych se takto pohyboval několik minut denně, asi bych se psychicky složil. Mohl za to zvláštní dojem (ne)ovládání svého těla. Připadal jsem si jako v raných PC hrách, kdy jsem mačkal šipky na klávesnici a nějaký panáček z nadhledu se podle toho pohyboval...

Víkend jsem strávil ve škole, stejně jako začátek týdne, který přinesl další obohacující, byť sedmi hodinovou diskusi v ateliéru. Jako útěchu pro sebe i jako důkaz toho, že ČR je součást Střední, nikoli Východní Evropy, jak se mě můj německý vedoucí ateliéru občas snaží přesvědčit, odkazuji na data o nezávislosti médií, kde v celosvětovém srovnání je ČR na 13. místě, o jedno před Německem. Singapur je ze 180 srovnávaných zemí 150. Čína 175. (Nejspíš v metodice hodnocení nebyl bodován vztah mezi politikou a vlastnictvím médií, asi bychom se trochu propadli :-) ) 

http://rsf.org/index2014/en-eu.php

Nicméně takovéto povzbudivé údaje mě vždy přesvědčí o naprosto neoprávněném českém pesimismu. Známý problém současných českých politických stran je vytvořit alespoň nějaký program. Myslím, že důvod je snadný, skutečně velkých témat a problémů je v naší zemi MÁLO. Nemusíme řešit žádné otázky týkající se našeho přežití, nedostatku životu důležitých služeb i surovin. Měnit některé zaběhnuté pořádky a přijímat zákony Rekonstrukce státu je pomalé a většině veřejnosti, zdá se mi, je to vlastně jedno. Jsem však přesvědčen, že úspěšný a ideově silný program, by mohl stát na zaměření se na v současnosti přehlížené oblasti, které obyvatele obohacují "zevnitř". Je snadné naplánovat kilometry nových dálnic a z každého kilometru si dát něco do kapsy, ale to naši společnost nikam neposune. Index spokojenosti obyvatel se díky předraženým kauzám a lamentování na politiky posune spíše do záporných hodnot. Kam musíme upřít svoji pozornost je věda, umění, školství a sport. Poslední jmenovaný, jak postupně zjišťuji, má svoji významnou roli i při pasivním, diváckém příjmu, neboť zvedá vlastenecká hrdost, což je jedna z věcí, která nám velmi schází. Který podobný malý stát má tolik úspěšných sportovců? Tyto úvahy mám v souvislosti se současnou přítomností Kvitové na turnaji mistryň v Singapuru. Měli bychom každý úspěch slavit skandováním na ulici. Pokud budeme hodnotit počet medailí z OH na počet obyvatel, v roce 2014 jsme byly 9. stát, v roce 2012 pětadvacátí. Udělal jsem si součet zimních i letních her a skončili jsme také na 9. místě. To není špatný výsledek ne? 

Doufám, že si některá strana brzy uvědomí potenciál relativně malých investic a obrovské rentability v těchto odvětvích. Kdyby bylo naší prioritou mít universitu mezi nejlepšími na světě, jako je tomu v Singapuru, věřím, že není potřeba mnoho a naše předpoklady jsou, řekl bych, dokonce lepší, než jaké mají tady. Ale u nás ta vůle nějak schází. A když se něco podaří prosadit a ukáže se to jako dobrý a fungující nápad, tak to při nejbližší příležitosti zrušíme, podobně jako třiceti korunu u lékaře. Je zvláštní být na druhé straně světa a pozorovat, jak Asie stále vzhlíží k Evropě jako ke svému vzoru. Zároveň není těžké dojít k přesvědčení, že při omezené velikosti naší planety, Evropu v dlouhodobém horizontu nečeká růst, ani trvale udržitelný rozvoj, nýbrž boj o trvalé udržení. Nicméně oproti jiným systémům ve světě, více či méně fungujícím, máme několik v konečném důsledku velikých výhod. Výborné zdravotnictví a bezplatné školství, silně zakotvenou kulturu. V Singapuru jsou daleko menší daně pro fyzické osoby a životní náklady nenáročného člověka mohou být docela nízké, ale pouze do té doby, než bude chtít studovat (školné je hodně drahé), než se mu udělá nevolno (náklady na zdravotnickou péči jsou obrovské) nebo než si bude chtít "koupit" bydlení (záměrně předražené, neboť jakmile si jednou lidé pořídí byt, musí do konce života tvrdě pracovat na jeho splácení. Nezaměstnanost tu přitom, asi jako u nás před 89', neexistuje). Singapur je stát postrádající vlastní kulturu. Doba před koloniální je zapomenuta, z kolonializace zbyl jazyk a pár nevýrazných staveb. Moderní stát je starý 50 let a svoji identitu uměle vytváří prostřednictvím tak neuvěřitelných věcí, jako je "veřejná soutěž" na státní symbol, Merlion. Proto také na prvních místech, které si cizinci vybaví se slovem Singapur je- zákaz žvýkaček, trest smrti, pokuta za cokoli. Nikde nefiguruje "symbol", stavba, se kterou si běžně vybavíme většinu metropolí. Marina Bay Sands, která by tuto roli plnit měla, je ukázkou prázdné stavby s prvoplánovou ideou, která se může stát symbolem je těžko. Ale samozřejmě není problém vydat zákon, aby na všech pohlednicích mohla být pouze tato stavba a poté tu určitá šance je :-)