Thajsko

Po zkoušce z čínštiny, která nebyla slavná následoval ve škole takzvaný "reading week", přípravný týden před začátkem zkouškového období. Jak lépe se na zkoušky připravit než opalováním se ve stínu palem na pláži s hedvábným pískem a křišťálovou vodou?

Thajský jazyk je snad ještě nepochopitelnější než čínština, která je alespoň odvozená od obrázků.

Nejprve jsem o víkendu hostil speciálního couchsurfingového hosta- češku. Občasná zkušenost s couchsurfingem "z druhé" strany- jako hostitel, mi umožnila pochopit jaké to je odpovídat na třeba i čtyři žádosti o ubytování denně a jak tuto službu vnímají ostatní. Kromě toho je prima zážitek být pro někoho dalšího "průvodcem" po Singapuru, protože to dává nahlédnout na město opět z jiné perspektivy.

Ještě před případným výletem mě pálila jedna povinnost- esej na současné urbanistické teorie. Nakonec zvítězil smělý nápad, že ji zvládnu až po návratu. Nudou na pláži si přeci udělám čas pečlivou přípravu a načtu si literaturu :-) A tak jsem v úterý odlétal do města Krabi v jižním Thajsku.

Ulice v AoNang, Krabi

Hned další den jsem nelenil a vyrazil na celodenní plavbu po nedalekých ostrovech. Ostrov Ko Phi Phi a jeho pláže a korálové útesy s průzračnou vodou jsou vyhlášené. Obzvláště slavná a navštěvovaná je pláž Maya, kde se natáčel holywoodský film Pláž s DiCapriem. Film, který podle mě však mnoho kvalit nepobral. To mi zážitek z úžasného dne samozřejmě neovlivnilo.Takovou vodu i pláže, jaké byly v těch místech, jsem ještě nikdy neviděl. Jediným limitem ve viditelnosti při šnorchlování byl můj slabý zrak :-)

Další den jsem si zaběhal po plážích v okolí Krabi resp. AoNang. Ten den večer jsem měl letenku zase o kousek dál, do Bangkoku. Musím se přiznat, že skoro dva a půl dne na pláži bylo pro mě víc než dost. Možná na pustém ostrově bych to děle vydržel, v dovolenkovém letovisku však nikoli. Kromě toho doby, kdy bylo Thajsko pro čechy levnou destinací, jsou pryč. Předpokládám, že Thajsko, i přes drahou letenku z Čech, bylo oblíbené proto, že místní ceny bývali nižší než u nás. Ještě před pár měsíci, možná lety, byl kurz okolo 1:2. Dnes, vzhledem k vývoji kurzu koruny je poměr přibližně 100THB=83Kč. V turisticky předražených místech jsou tak ceny dražší než u nás za kvalitu, která je značně diskutabilní. Na následujících řádkách se pokusím sepsat, proč je Thajsko zatím pro mne nejméně příjemnou destinací v JV Asii:

Pomoc! Z moře se valí invaze!

Začnu jídlem i přes to, že toho jsem si užil hlavně až následně v Bangkoku. Nemohu říct, že by slavná thajská kuchyně byla špatná. Je prostě v principu velmi podobná ostatním okolním zemím. Samozřejmě, že některá jídla má každá země svá vlastní a ta typická Thajská jako třeba Pad Thai mohou být skutečně dobrá. V zemích, která navštěvuji se snažím napodobovat místní. V JV Asii je tak stravování na ulici v podstatě nevyhnutelné. V Malajsii a dokonce i Indonésii jsem s důvěrou v hygienu neměl výrazný problém, překvapivě ne tak v Thajsku. Tam si s tím hlavu nelámou a byl jsem nucen si vybírat místa, která vypadala alespoň trochu lépe. Příště bych jako povinnou výbavu viděl i vlastní příbor. Recyklovat dřevěné hůlky určené na jedno použití jsem viděl jen v Thajsku.

Dnes pouze tento "trailer"- o jídlu v JV Asii bude na blogu příští foto-příspěvek.

Srovnání s Indonésií se neubráním zejména v oblasti lidské. Thajci, o kterých jsem se v průvodci dočetl, že jsou pověstně pohostinní, mají rozhodně své mouchy. Samozřejmě v každé zemi jsou lidé milý a v Thajsku jsem takové potkal také, bohužel jediný, na koho se takto dalo spolehnout byl vždy naprosto náhodný spolucestující v dopravě a někdy(!) kolemjdoucí. S podobným přístupem, jaký popíši, jsem se ještě nesetkal. Podle mého soudu jsou Thajci posedlí penězi a jsou schopní jakékoli špatnosti, aby je z turistů vytáhli. Budou vám lhát do očí, posílat vás do spřátelených obchodů nebo vám tvrdit, že nedaleká památka, na kterou se ptáte, je zrovna teď zavřená a že zatím než se otevře tak vás dovezou do jiné, o které vám budou tvrdit jak je úžasná. Ale hlavně- je daleko a oni vás tam dovezou. Přestože turistických kanceláří jsou desítky na každém rohu, pro nezávislého cestovatele je naprosto marné se v nich pokoušet získat nějakou radu. Všechny jsou to cestovní kanceláře, které vám za stejným účelem jako ti prolhaní taxikáři, poradí pouze služby, které nabízejí. Když cítí, že byznys neudělají, z milých lidí se stanou kyselé ksichty, které vás bez milosti pošlou do háje. Srovnání s Indonésií je namístě, protože myslím, že je to země ještě chudší než Thajsko a v mnoha ohledech snad i hodně podobná. Kromě lidé. Možná proto, že jsou chudší, jejich vztah k penězům není tak zkažený. Prostě je potřebují k životu a turista je vždy nejlepší kořist. Přišlo mi, že byly vždycky upřímní. Kdekoli se objeví bílý turista, slétnou se mračna taxikářů a jsou skutečně velmi otravní. To se vám v Thajsku stane v míře proti tomu menší než malé. Ti na to jdou rafinovaně pomocí právě těch fíglů, které jsem popsal výše. V Indonésii když bylo jasné, že byznys s nimi neudělám, dostal jsem i dobře míněnou radu. Té jsem se v Thajsku nedočkal nikdy.

Flower market- další z dnešních "trailerů"- barvy přírody budou také následovat příště. Kromě toho právě ze znalosti rostlinek a navrhování "zahrad" mě ještě čeká poslední zkouška.

Další zmínka musí být o thajské masáži. To je v Thajsku nejlepší zboží v poměru cena/kvalita. A to zejména kvůli ostré konkurenci. Masáž naleznete úplně na každém kroku a nutno uznat, že je to velmi příjemný relax. Obzvláště s ohledem na to, že jsem se snažil i na pláži držet svoji denní dávku uběhaných kilometrů.

Každá země v JV Asii má své vlastní osobité dopravní prostředky. Doprava v Bangkoku je "vražedná".

Let ze Singapuru na Krabi trval dvě hodiny, z Krabi do Bangkoku jednu a půl. Bangkok už z letadla působí jako nekonečná vesnice. A realita je docela podobná. Přítomnost výškovýcBah staveb narozdíl od jiných měst není zdaleka tak početná a rozhodně není tak výrazná. Výškovými dominantami jsou jednoznačně chrámy. Těch je však v Bangkoku skutečně hodně. Zbytek tvoří povětšinou až třípatrové ošlehané domky, mnohé z nich ve stavu nedlouho před zřícením. Rozloha města je obrovská. A počet obyvatel? Čtrnáct (14) milionů v širší metropolitní oblasti! :-)

Bangkok je populární destinace mezi cestovateli a duch se jí rozhodně upřít nedá. Zřejmě spolu s Jakartou skutečně typické jihovýchodě asijské velkoměsto. Značně odlišné třeba od Kuala Lumpuru, který přeci jen v některých čtvrtích působí výrazně civilizovanějším dojmem. Bangkok- to jsou hlavně dva pojmy: svatostánky náboženství- chrámy a svatostánky obchodu- tržnice.

V srdci města je asi největší klenot Thajska- královský palác- Grand Palace, tradiční sídlo thajského krále. To byla první zastávka na cestě z letiště. V bangkockém letišti Don Mueang jsem strávil noc, která byla velmi příjemná a pohodová. Lavičky v odletové hale jsou pohodlné a společnost mi dělalo mnoho dalších nocležníků.

Vstup do paláce byl však roven řekl bych tak týdenní mzdě místních dělníků. 500THB se mi zrovna po všech výdajích za pouhé dva dny u moře platit nechtělo. Jak jsem zjistil, zadní vrátka do památek se v Bangkoku moc nehlídají. A tak jsem si cestičku dovnitř nalezl jak do paláce, tak do některých chrámových komplexů. Thajská architektura je něco, pro co nemám srovnání a ani komentář. Estetika se vymyká jakékoli předešlé zkušenosti.

Hned vedle Grand Palace je další klenot- chrám Wat Pho. Jeho působnost mne uchvátila. Uvnitř je největší sochy ležícího Buddhy v Thajsku, ale hlavní krása je v celém rozlehlém komplexu plném menších chrámů, vrstvených střech i baňatých věží.

Thajsko je zřejmě první zemí, kde jsem nenavštívil národní galerii, její ekvivalent či alespoň nějakou kulturní záležitost. Nejspíš začínám být trochu unaven. Galerie moderního umění vystavují v podstatě podobné práce po celém světě a tradiční umění je zajímavé, ale ne vždy mám chuť v něm hledat inspiraci. Obzvláště jedná-li se o kultury natolik vzdálené o kterých jsou moje znalosti nulové. V Bangkoku to však bylo dáno zejména krátkou dobou, kterou jsem na celé město měl a ambicí, kterou jsem si určil jako hlavní- prostě si užít město a moc neřešit co všechno musím stihnout. V tom jsem se inspiroval opět u cestovatelů, které jsem v Singapuru hostil.

Zjistil jsem, pro mě do té doby nepochopitelně, že dokáží strávit v novém městě řadu dnů, nezavítat do žádné instituce v podobě muzea či galerie a přesto si město v poklidu užijí. Moje dosavadní zkušenost byla vždycky zpocená a uběhaná kvůli napnutému plánu, který jsem si vždycky vytyčil.

A tak jsem v Bangkoku chodil, kam mne nohy nesly: na květinový trh, na rozličné pouliční "vývařovny na kolečkách", do klidu buddhistických chrámů, podél kanálů, ostře kontrastujících se zážitkem z těch benátských, snažil jsem se nenechat se přejet ve vražedné místní dopravě a orientovat se v homogenní místní zástavbě.

Když se přiblížil večer, našel jsem nějaké místo na spaní v hostelu, ve kterém byl vrátným ladyboy. Dost nepříjemný zážitek, když vám mužským hlasem vypráví nějaká rádoby ženská, sice ztvárněná docela věrně, ale hezká tak, že bych si o ni kolo neopřel.

Bata v Asii frčí asi víc než ve své domovině. A každé setkání s ním mě naplňuje radostí.

Další den, to už byla sobota, jsem se vydal na strastiplnou cestu do některého ze slavných "floating market"- plovoucích marketů? Náhodou se ke mě přidali dvě pohledné Němky ze stejného ubytování. Doprava v Bangkoku, chcete-li se dostat z místa A do místa B, může být velmi rozmanitá a téměř jistě se nevyhnete výměně několika dopravních prostředků. Začali jsme lodí po kanále, poté jsme s pomocí nějakého nešikovného policajta čekali na taxi. Nešikovného proto, že jeho znalost angličtiny byla značně limitovaná- na nějaký námi položený dotaz odpověděl úplně jinou odpovědí. A nehcal nás čekat věčnost aniž bychom tušili, co se na nás šije. Pak ukázal na nějakou dodávku a řekl, že jede na naše místo. Byl to, nejlépe řečeno, sdílený taxík. Taková variace na autobus. Netušili jsme, kam jedeme ani kam máme jet. Na papírku jsme měli thajsky napsán název toho marketu, a tak jsme ho čas od času ukázali stále se měnící spolucestujícím. Po hodině a půl cesty jsme dorazili na místo. Lat Mayom. V okolí Bangkoku je plovoucích trhů celá řada, některé jsou turisticky slavné, jiné jsou tak malé, že se skoro ani za "trh na lidích" považovat nedají. Ten náš jsme na internetu neobjevili, ale dostali na něj doporučení z hostelu. A doporučení dobré. Byly jsme jedni z velmi mála turistů a lidé- prodavači- které jsme potkali zcela vyvraceli dojem získaný ať už v přímořském letovisku nebo v centru města. Plovoucí trhy jsou vždycky více či méně mimo Bangkok, proto i doba, kterou nám trvala cesta.

Usměvaví příjemní prodavači nám dávali vzorky místních specialit a tak jsme v podstatě celý trh nedělali nic jiného než si plnily břicha. Většina trhu byla na souši a v nabídce byly desítky druhů jídel, zákusků, ovoce i dalšího zboží. Právě ovoce se prodávalo většinou z lodí. Tradice plovoucích marketů vznikla v době, kdy se farmáři z okolí sjížděli na loďkách do okolí města a prodávali tam své plodiny.

Thajsko je země ovoce. A ovoce v celé jihovýchodní Asii je jedno z mých největších radostí. Mnohdy ani neznám názvy, ale svou chutí jim nemůže konkurovat téměř nic.

Tady jsem oblíbený nápoj z cukrové třtiny vyměnil za cukr palmový. A bambusová sklenička byl dárek k tomu :-)

Na trhu jsme v opojení strávili řadu hodin a na cestu zpět jsme zvolili regulérní taxi. Byli jsme tři a kromě toho, Thajsko je přeci jen v mnohém velmi levné. Za hodinovou cestu do centra jsme platili každý nějakých 60THB. Životní náklady místních budou, podobně jako tomu bylo v Indonésii, značně odlišné od nákladů, které je nucen platit turista. Jestli i tady mají "dvojí ceník" v restauracích jsem si nemohl ověřit, ale podezření jsem takové nabral.

Další příspěvek budu věnovat tematicky jídlu, barvám přírody a snad dojde i na Singapur. V posledních dnech doháním všechna významná místa, která mi ještě zbývají navštívit- a je jich hodně. Dalo by se říct, že co jsem nenavštívil hned za první týden mého pobytu jsem už poté nenavštívil. Tak nezbývá než tak učinit v týden prakticky poslední.

Závěrečné ateliérové kritiky

Tak nejtěžší část semestru mám za sebou. Poslední týden jsem měl tradičně velmi napilno což završila dnešní prezentace.

Pokud by přínosem a ponaučením z celého mého místního pobytu mělo být zvládnutí prezentace a její přípravy, bylo by to více než dostačující. Při zpětném zamyšlení nad oběma semestry však ani jedna z prezentací, ateliérových kritik, nebyla tak úplně (většinou teda vůbec) podle představ...

Na tu dnešní jsem měl nakročeno více než dobře. Protože začátek byl už v 8 hodin ráno, museli jsme všechny materiály a plachty vytisknout o den dříve! Což se mi dokonce do zavíračky nejdéle otevřené tiskárny v Singapuru podařilo. Naklusal jsem tam krátce před osmou večerní. Měli do půl deváté. Když jsem měl téměř dobojováno s "denním předstihem", byl to skvělý pocit i úleva. Zbytek noci, která se stávala druhou bdělou v řadě, jsem měl na dokončení modelu, pověšení plachet a, jak jsem doufal, krátký spánek.

Poučen z chyb v předchozích prezentacích jsem si tentokrát zakládal zejména na způsobu prezentace. Obsah i v architektuře, jak jsem si mnohokrát ověřil, totiž není o nic důležitější než způsob podání (nebo by se dalo říci- prodeje). Ke druhé raní jsme všichni začali připravovat místnost. Přemístili obří společný urbanistický model a vyvěsili si týmové (nebo občas individuální:-D) plachty. Před třetí hodinou, po nějakých 45 hodinách na nohou, jsem doklusal na byt. Přes den jsem po třech dnech už smrděl i sám sobě, tričko bylo více černé než původně oranžové a z prstů jsem si spolu s lepidlem trhal kůži. Budík jsem nastavil na tři čtvrtě na šest. Vlastně tři po sobě, po půl hodině, a čtvrtý nezávislý. Zbývalo mi dolepit kousek modelu a rozmyslet si řeč.

Tak se stalo, že mi telefon skutečně začal zvonit. Ale místo noční tmy mě vítalo div ne polední slunce a místo zvuku budíku volal spolužák. Ještě, že oblečení jsem si pečlivě připravil a dokonce i "vyžehlil" před spaním. Na nohou jsem byl rychle. Pohled na hodinky při doběhu do školy mě nepotěšil. krátce před desátou hodinou. Takřka dvě hodiny po plánovaném zahájení. Jediné, co jsem si v duchu řekl bylo: "Promiň Eriku (vedoucí), tak mi to zase nevyšlo. Ale tentokrát jsem byl fakt skoro připravenej, jen jsem se šel z obavy před následky nevyspalosti na chvilku natáhnout."

Jak jsem zjistil při pohledu na telefon, budík mi musel v pokoji vyřvávat celou hodinu a půl, což jsem patrně vůbec nezaregistroval, protože jsem ani nevyvinul tu obvyklou námahu ho vypnout. Zřejmě to byla dobrá "background music", hudba na pozadí.

Můj model výseku fasády vytisknutý na 3D tiskárně

Do výstavní místnosti jsem přišel ve chvíli, kdy bylo po konci společné prezentace první poloviny semestru a o svém následném projektu mluvila první dvojice. Erik si mě samozřejmě všiml, proběhlo to beze slov a nakonec i, z mého pohledu a k mé úlevě, bez "průšvihu". Model jsem donesl tak, jak v noci zůstal. Vypadal obstojně.

Můj model výseku fasády vytisknutý na 3D tiskárně

Po dvou a půl hodinách mé přítomnosti jsem dostal prostor. Subjektivně řečeno, řeč i obhajoba se mi tentokrát povedla. Dostal jsem podnětné připomínky a případné problémy jsem si snad obhájil. Chyb, jako byla chybějící část půdorysu, které jsem si včera během práce vůbec nevšiml i další drobné i větší nedorazy zůstaly bez povšimnutí. Pravda u jakékoli delší prezentace je totiž ta, že pozornost poroty je po několika hodinách značně snížená. To mi došlo, když jsem byl na konci zeptán ohledně základní myšlenky, kterou jsem s důrazem řekl už v první větě.

Můj model výseku fasády vytisknutý na 3D tiskárně

Díky neplánovaně dlouhému spánku jsem si dnešní den mohl užít. Společný odpolední oběd v většinou ateliéru, kdy jsem se zalíbením pozoroval, jak žádný z nich nedokáže udržet oči otevřené, i krátký návrat na prezentaci jiných ateliérů.

Vedle fakulty architektury zde zvané Škola designu a prostředí, plocha korun tropických stromů mě nepřestává fascinovat.

Pěší cestou z oběda v Buona Vistě pár kilometrů do školy jsem nadšeně fotil vše okolo. Došlo mi, že mé dny v Singapuru se mi nezadržitelně krátí. O zkušenostech z architektury jsem si do notýsku udělal pár poznámek:

Jenom jedno slovo je pro singapurskou architekturu, jak z pozice "návrháře" tak "příjemce- čumila" nejdůležitější: MĚŘÍTKO. Singapur je svým měřítkem (v architektuře) obecně řekl bych evropské město krát dvacet. Bohužel to většinou platí doslova. Přitom příjemná velikost všech částí návrhu (a hlavně té nejvíce vnímané části- hmotové členění a fasáda) je pro vizuální přitažlivost a dobré cítění se v prostoru klíčové. Zdaleka nejenom v Singapuru.

Co je možné v designu tolerovat v Singapuru není možné v Evropě a naopak. Mám na mysli zejména různé "archwars" příspěvky: zbytečné, někdy kýčovité, jindy hloupé architektonické prvky. V pochopení místní architektury jsem udělal velký pokrok zejména v tomto semestru. Přiznám se, že některé stavby, které mě přišli první měsíc za hranou dnes hodnotím jako vcelku oka a naopak- přitažlivé a mnohdy líbivé stavby evropského střihu (dalo by se snad říct "mezinárodního stylu" a těch je snad většina) jsou výkonnostně velmi špatné v tropickém vlhkém prostředí. Důvodem pro určitou míru tolerance "divných staveb" je myslím podceňovaná vliv síly slunečního svitu. Skoro bych řekl, že ostré slunce některé prvky zjemní. Obzvláště tolerantní je k jakékoli formě natřené na bílo. Tento postřeh však hloupé baráky rozhodně neomlouvá, spíš se stávají v daném prostředí "přijatelnějšími", než by byly jinde. A také dává částečné vysvětlení pro, na naše poměry někdy až přehnanou, vágní ornamentálnost muslimské architektury.

Další dnešní nápad je pedagogický. Singapur a potažmo naše současná architektura mám pocit naprosto propadá ve snaze vytvořit fungující městské ikony. Stavby, řekněme pro město, "vyšší etické důstojnosti". Nikoli v názvu, ale v projevu. Místa, která identifikují určitý prostor v Singapuru jsou často ty nejvyšší domy mezi vysokými, takřka každý druhý dům začíná být obyvatelný od pátého podlaží výše- nižší podlaží jsou buď vjezd do garáží nebo mega velký prázdný "společenský" prostor. Na druhou stranu značná radikalita, která je Singapuru vlastní, nám v Čechách velmi chybí. Zmíněná pedagogičnost tohoto příspěvku je kvůli možným školním ateliérovým zadáním. Přístup v Singapuru a v Čechách se velmi liší. Jak rozeberu dále, je to dvojstranná záležitost. Kdybych však v příštím semestru vedl u nás školní ateliér, vypsal bych téma: Předpokládejme, že zbouráme pražský hrad. (ano, proč jít rovnou do takového extrému, skoro bych řekl pýchy Čechů) Navrhněte a zamyslete se nad možnosti reprezentace ikonické architektury v současném světě, neboli- jak "uměle" vdechnout identitu místu. Na to, jak se zcela zásadně během 20. a 21. století změnil hodnotový žebříček společnosti, architektura nedokázala zareagovat ve smyslu vytvoření nějakého nového. (Jestli ovšem architektura takové možnosti má... Ambice jejích tvůrců jsou přítomné určitě) Kromě toho, že by mě podobný výzkum zajímal, cílem je zejména poukázat na šílenou přízemnost našeho uvažování: Akademická půda snese hodně. A může si dovolit hodně provokovat. Jak mysl studentů, tak vnějších pozorovatelů. A pokrok vzniká právě pečlivě promýšlenými vzdušnými zámky. Problém je, že pokud člověk tuto vzletnost nemá natrénovanou z trenažeru, v praxi těžko přijde. Samozřejmě naopak to dopadá také katastrofou. Možná jsem tu myšlenku tady na blogu již použil, ale mohu ji zopakovat: máloco by bylo větší katastrofou pro českou architekturu, než kdyby ji k nám přijel navrhovat Singapurec. Oni ty vzdušné zámky značně otupují cit pro intervenci do existujícího prostředí, čili člověk trénovaný v Singapuru nedokáže ocenit kvality prostředí historických měst. Což však v případě Singapuru i dalších asijských měst v podstatě nikdy není problém. (I Čína si už svoji historii v podstatě vymýtila.)
I v našem zadání v tomto semestru, kdy jsme začali od kompletního masterplanu celé menší čtvrti bylo, že takřka s většinou sousedících budov si nemusíme lámat hlavu- do několika let budou nahrazeny jinými. Když jsem se tam procházel, přišlo mi, že ty stávající objekty přitom byly staré jen několik let. Místa, která jsou tvořena a nahrazována takto plošně pod rukou jednoho člověka či kanceláře, většinou nedokáží prostor udělat dostatečně bohatým, zajímavým, vícevrstvým podobně jako je tomu u měst vyvíjejících a tvořících si identitu po desetiletí. Jak by se tedy chovala Praha kdyby svoji ikonu ztratila?

V tomto příspěvku bych si ještě rád zrekapituloval, skoro bych řekl "pády a pády" (místo obvyklého vzestupy a pády) na ateliérových kritikách v tomto roce. Úplně první, zářijovou si už úplně nevybavuji, zcela určitě jsem přišel pozdě, ale bylo to mnohokrát vynahrazeno druhou kritikou v pořadí, na kterou jsem se svým polským kolegou pro změnu nedorazil vůbec. V zápalu boje jsme pracovali na modelu tak dlouho, že když jsme jej přinesli hotový, nějakých pět hodin po začátku a prakticky během závěrečné řeči- už nám nebyl dána možnost prezentovat. Tenkrát to byl ohromný průšvih, ze kterého jsem měl výčitky nezvykle dlouhou dobu. Závěrečná kritika v prvním semestru také nebyla ideální. Model, který jsme si s tím stejným člověkem vymysleli byl tak pracný, že jsme nebyli schopni ho nějak obstojně dokončit. Dojem z naší výsledné prezentace musel být minimálně rozpačitý. Přitom projekt, nebo alespoň jeho tvůrčí část, myslím přesáhla ambice ateliérového zadání.

První kritiku v druhém semestru si také přesně nevybavuji. Další prezentaci jsem nestihl vytisknout a prezentoval jsem pár obrázků na monitoru. V té následující jsem si během řeči vybral slabou chvilku největší únavy, která se projevila mutováním hlasu a v podstatě- poprvé v angličtině- nevědomím toho, co říkám. Byly to hlouposti. Kromě toho jsem občas prezentoval vcelku ok, i když si nepamatuji, že bych kdy byl včas. Na dnešní kritiku jsem byl připraven úplně nejlépe, věděl jsem co a jak chci prezentovat a byl jsem si jistý v kramflekách. Projekt mě mnohému naučil. Jedinou obavu jsem měl, abych si zase nevybral unavenou chvilku, pokud bych byl další noc beze spánku. A tu jsem si, jak už víte, nevybral. Byl jsem vyspalý takřka do růžova ..

Doufám, že se na blog přemůžu ještě s jedním příspěvkem ohledně hodnocení ateliérové výuky na NUS. Zatím si dovolím krátké shrnutí. I když to z předchozího možná nevypadá růžově, oba semestry byly velmi dobré, podnětné, poučné a zakončené -doufám- obstojnou prací. V žádném případě se však ani neblížili mé erazmácké představě "odpočinku" nebo řekněme "práce na půl plynu", ve kterou jsem tak trochu doufal. Jenže to bych nemohl mít ambice a tužby jít do nejlepšího ateliéru na této škole. Musím říct, že mě donutil pracovat mnohem víc, než první semestry na ČVUT. Maily s instrukcemi a povinnými věcmi na další setkání, které nám chodili od Erika prakticky dvakrát týdně mě mnohdy moc klidnou noc nepřipravili. Přesto nejdůležitější "úvaha dne" je, že stejně důležité jako obsah vlastních výkresy je i jejich forma (vzhled) a forma prezentace. Neboli dobrý architekt musí být dobrým "návrhářem", tak zdatným "propagátorem". A kromě toho musí být schopný efektivně ovládat svůj čas. To první se učí na školách, to druhé se většinou mylně předpokládá, že přijde jaksi "samo" a to třetí se učí chybami. A těch jsem už snad tento semestr udělal víc než dost.

Prezentace:
Projekt rozšíření stávajících "flatted factories"- výškových továrenských budov- do ještě větší výšky. Hlavní důraz byl kladen na chování obálky budovy, za tímto účelem jsem ji navrhl z přímkových ploch- konoidů. Výborné statické chování umožňuje eliminovat jakékoli nosné prvky uvnitř dispozice (vyjma stabilizačních vertikálních jader).

Fotografie modelu (laserem řezaný karton, měřítko 1:200):

Pozdně velikonoční zamyšlení

V podstatě jako každý rok se v i letos v Čechách rozjela debata, zda Velký pátek má či nemá být státním svátkem. Státní svátky v ČR a Singapuru jsem srovnával v jednom z nedávných příspěvků. Komentáře jako například tento na nazory.aktualne.cz mě ponoukají k polemice a zamyšlení.

Po přečtení jsem autorovi dal v podstatě za pravdu. Po několika dnech jsem však došel přesně k opačnému názoru.

Nejde o to, jestli si další svátek zasloužíme či ne, jde o to, jestli se jako společnost (!) stále hlásíme ke křesťanské tradici, bez které by naše společnost, připustíme-li si to či nikoli, v dnešní podobě neexistovala. Pokud se k ní tedy už jako národ nehlásíme, pak by pro většinu lidí byl tento svátek, tak jako většina ostatních, připomínkou významné události v naší historii. (z aktualne.cz:"Svátek na Velký pátek si nezasloužíme, jako sváteční den v kalendáři by byl falešný. Jako společnost na to nemáme, neměli bychom si ho navzájem nutit. Kdo o něj opravdu stojí a ví proč, světí ho i bez toho.")

Pokud se podle průzkumu o velikonocích (dle cit. komentáře) "sedm procent dotázaných věnuje duchovním činnostem", jsem si skoro jistý, že kdyby padla otázka, který velikonoční den je nejdůležitější, většina lidí by neváhala s odpovědí, že je to pondělí, podobně jako tak mnoho lidí vnímá štědrý den. Obzvláště, je-li velikonoční pondělí jediným velikonočním státním svátkem. Zavedení Velkého pátku by tak bezpochyby alespoň tuto mýlku nabouralo. A koneckonců, s volným dnem nechť si každý naloží jak chce, někdo se bude dívat na televizi, někdo vyrazí na nákupy a někdo třeba vezme děti, které beztak mají prázdniny, za sportem.

Zcela jistě by pro většinu lidí byl Velký pátek jen dalším volným dnem, nikdo nemůže chtít po lidech, kteří se necítí spjati s křesťanskou kulturou, tradicemi a vírou nikterak spjati (a mezi takové se hlásí většina národa), aby se zamýšleli nad podstatou něčeho, co je jim, lidově řečeno, ukradené. Na druhou stranu, podle této logiky bychom měli zrušit 1. a 2. svátek vánoční, protože to jsou také, z logiky věci, "falešné svátky". Další křesťanské svátky naštěstí rušit nemusíme, protože jich víc nemáme. (A nemusíme z toho zrovna vinit komunismus, jak vidno zde, k zásadní reorganizaci "státních svátků" došlo již krátce po rozpadu monarchie v roce 1919.)

Pokud se autor zmiňovaného komentáře pozastavuje nad způsobem jakým slavíme či uctíváme svátky, je třeba si přiznat, že málokdo slaví málokterý svátek v jeho jménu. Snad kromě Nového roku a lidových tradic na štědrý den a velikonoční pondělí. Duchovní rozměr jakéhokoli svátku hraje v podstatě nepatrnou roli a u většiny lidí jde, troufám si tvrdit, o formu dovolené. A změna tempa a odpočinek k svátku prostě také patří. Ostatně "sobota" je také odvozena od slova "svátek" a znamenala den pracovního klidu. (Tedy den, který se později posunul na neděli.)

Myslím si, že rozlišovat svátky na tzv."falešné" tedy ty, které si náš národ nezaslouží a na ty ostatní, podle logiky věci "nefalešné", je zcela nesprávné a neuctivé. Rozhodování o Velkém pátku jakožto státním svátku by mělo pouze stát na debatě, zda se ještě jako společnost hlásíme vlastní evropské kultuře a tedy křesťanské tradici v ní obsažené. Pokud by zavedení Velkého pátku jako státního svátku přimělo i jednu tisícinu obyvatel zjistit si význam tohoto dne, pak by byl křesťanský cíl tohoto svátku více než naplněn, bez ohledu na to, jakým způsobem by se rozhodlo tento den trávit zbylých 99% lidí.

Pokud se ekonomické argumenty proti zavedení nového státního svátku ukázaly neopodstatněné ("dopad jednoho dne pracovního klidu na státní rozpočet v podstatě neutrální"), celá záležitost stojí pouze na již zmiňovaných kulturních a náboženských kořenech. A právě ty jsou podle mého názoru jádrem tzv. "krize", ve které se česká, ale i evropská společnost nachází. V posledních desetiletích jsme snadno odhodili všechna "břímě", která jsme si s sebou po staletí nesly a se kterými jsme se jako společnost identifikovali. Protože dnes se společnost neidentifikuje prakticky s ničím, stává se velmi zranitelná nejen vůči všelijakým podivným formám náboženství a šarlatánství, ale i vůči vnějšímu vlivu jiných, pospolitějších kultur.

První rovníkový půlmaraton

"...Jeho běžecký styl byl velmi charakteristický a hodně se lišil od toho, co se v tehdejší době považovalo za účinný styl. Otáčel hlavou, obličej měl pokřivený námahou, čemuž vděčí za přezdívku Emil Hrozný. Když se ho lidé ptali na jeho umučený výraz ve tváři, prý odpověděl: „To víte, není to gymnastika nebo krasobruslení.” Trénoval za každého počasí, i když sněžilo, a na sobě měl často těžké vojenské kanady namísto speciálních běžeckých bot, tvrdil, že při závodě tak získá pocit lehkých nohou. Měl i speciální tréninkovou pomůcku. Běžel se svojí manželkou na zádech..."
https://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Zátopek

První rovníkový půlmaraton! Několik dlouhých výběhů do schodů a na kopec Mt.Faber mi přidaly 3 minuty nad 2 hodiny, po doběhu jsem byl jako kdybych vylezl z rybníka- nit sem na sobě neměl suchou.

Projekt na čínštinu, video

Jsem rád za nahlédnutí pod pokličku jazyka, který je proti našim běžným domácím nebo cizím jazykům odlišný snad úplně ve všem. Studium ve škole je však velmi intenzivní, 6 hodin týdně a obnáší velké množství práce skoro i srovnatelné s ateliérem. Kdybych se mu věnoval naplno, určitě bych si z toho semestru odnesl slušnou základní znalost. Zatím mám však spíše obavy, že to bude první předmět, ze kterého proletím :-) Vzhledem k časové náročnosti a tomu, že mi ho na ČVUT stejně neuznají, tak i motivace tím bohužel klesá. Během semestru odevzdáváme množství úkolů a toto video vzniklo jako jeden z nich. Věřím, že vás můj hrad z písku pobaví, i když video je jen v čínštině a s čínsko-anglickými titulky...

odkaz na youtube

Doplnění: A jak taková Čínština zní od rodilých? Poslechněte si 

A překlad? Matka, která jede na koni, si myslí, že kůň je pomalý a tak zlořečí.

(zdroj:http://people.wku.edu/shizhen.gao/Chinese101)

Doufám, že jsem vás rekordním množstvím příspěvků v posledních dnech příliš nezahltil a neztížil orientaci na blogu. Pro včerejší komentář tak už musíte jít do starších příspěvků :-) 

Duel: Kvalita života

Vyvrcholení slibované v minulém příspěvku: srovnání kvality života v Praze a Singapuru podle www.numbeo.com (Poslední aktualizace vstupních dat březen 2015)

Promiňte mi absenci překladu u hodnocení, zde je "legenda": low-nízký, moderate-střední, high-vysoký, very high-velmi vysoký

Index kupní síly	High	101.67	High	98.44
Index bezpečnosti	High	67.74	Very High	84.34
Index zdravotní péče	High	69.24	High	64.04
Index spotřebitelských cen	Very Low	42.14	Moderate	90.84
Poměr ceny nemovitosti k platu	Moderate	10.77	Very High	23.75
Čas strávený dojížděním do práce	Low	34.41	Moderate	44.93
Index znečištění	Low	38.15	Moderate	42.08
INDEX KVALITY ŽIVOTA	Very High	166.77	High	128.50

Krátký komentář? Spíše k metodice. Čísla je nutné brát jako poměrové hodnoty jedna ke druhé. Měření kvality života je prováděna různými organizacemi celá řada, všude naše země figuruje vysoko. Důvod k radosti?  V poměru k evropským zemím nás může těšit snad jen to, že jsme první z postkomunistických zemí. Hodnocení dle zemí
Z hlediska postavení Prahy je to ještě složitější a za mnohými evropskými metropolemi zaostává poměrně značně. Největší vinu na tom mají zanedbané veřejné prostory, architektura nebo kulturní produkce, která je nedaleké Vídni na hony vzdálená...

Ne-pražáci by mohli namítnout, že Praha není ČR a realita v jiných městech by byla jiná. Pro takové je tu ještě jedno srovnání:

Stejný index                                 Česká republika                             Singapur

Kvalita života                          157,73 - velmi vysoká                  143,89 - vysoká

Jiný údaj pro Singapur vychází z toho, že v prvním příkladě je v oddělení "město", v druhém jako "stát". Samozřejmě by to mělo být stejné, ale protože data jsou na principu "wikipedie" aktualizovány obyvateli a v prvním případě je dvojnásobné množství vstupních dat, měl by být přesnější.