Indonésie - příprava cesty a přílet

Zdravím vás z města Kuta na Bali. Než rozepíšu zážitky z dnešní cesty, krátce shrnu uplynulý týden.Abych řekl pravdu, moc si z něho nepamatuji. Chodil jsem spát se svítáním, vstával po obědě, zasedl k počítači a dělal, že dělám esej o permakultuře na urbanismus, poslední odevzdávka, která mi zbývala k dokončení školních povinností. Místo toho jsem se obvykle nechal unést plány na nadcházející týdny. A ve výsledku už mám den po dni naprosto jasno o tom, kde budu v druhé půlce prosince, ale nemám představu, kde budu pozítří.

Čtvrtek 20. byl hektický den. Dokončoval jsem esej, abych ji stihl odevzdat do kanceláře na fakultě ještě ten den, o celé čtyři dny dříve, než je deadline. Paní se na mě dívala překvapeně. Ale zpětně je to bezvadný pocit, odevzdat něco dříve než v poslední minutě. I když já jsem to ve čtvrtek samozřejmě odevzdával asi minutu před zavírací dobou. Kdybych to nestihl, tak bych asi v pátek letadlu zamával ze země. Než jsem utíkal na fakultu, doslova jsem sprintoval na čínskou ambasádu. Silný déšť a obava o čas mě donutili vzít si taxi. Když jsem taxikáři říkal, že potřebuji na ambasádu a zda ví přesně, kde to je, vybuchl vzteky. Prý 30 let jezdí Singapurem a já se ho dovolím takhle zeptat. No tak jo, o 5 minut později mě chtěl vysadit na místě, kterému říkal ambasáda, ale kde jsem tedy v pondělí nebyl. Takže omyl. Místo, kde vydávají víza bylo samozřejmě čtvrt hodiny jízdy odtamtud. Naštěstí jsem byl vyřízený rychle a bez čekání. Ale písmeno D na čekacím lístečku mě více než znepokojilo, protože jsem tušil, že znamená "denied"-zamítnuto. Po zaplacení 90 SGD za vyřízení víza jsem s úlevou zjistil, že má úvaha byla lichá a s vízem v pase jsem utíkal do kampusu. Cesta metrem trvala nekonečných 40 minut, po kterých jsem musel vytisknout zprávu a vypálit ji na CD. Ale odevzdal jsem včas. Dokonce s 10 minutovou rezervou, přibližně v 15:50. Takže následovalo vyřizování věcí, které jsem musel stihnout před odjezdem. Překvapeně jsem zjistil, že na rozdíl od Malajsie a dalších okolních států, do Indonésie musím mít vízum. Naštěstí ho však dávají bez problémů při příletu. Věci, které v příštích týdnech nebudu potřebovat, jsem si můžu nechat u Donovana. Velká úleva pro mě. Sbalil jsem své sedmikilové příruční zavazadlo a uvědomil si, že s dnešní dobou je něco v nepořádku. Sbaleno mám víc nabíječek a kabelů, než spodního prádla. Po krátké ale obtížné úvaze jsem se rozhodl vzít sebou i laptop, ačkoli to přináší značné starosti, ale i pohodlí na práci a plánování nenaplánovaného výletu. Pokud to okolnosti dovolí, rád bych ho nechal při mezipřistání v Singapuru, abych ho nemusel vozit do Číny. Zabírá doslova polovinu mého malého zavazadla. Zde je seznam věcí, nic víc, nic míň. Celkem 49 kusů na dobu 46 dnů.

Mýdlo opalovák repelent desinfekce lékárnička brýle provázek igelit(pláštenka) čelovka neprobunda neprokalhoty kalhoty svetr plavky trikodl triko triko ručník šátek prostěradlo 3trenky 5ponožky kšiltovka softshelvesta metr tužka blok deštník kapesníky hřeben kartáček pasta peněženka ledvinka-s-doklady lahev. (35) Přístroje a patřičné nabíječky- foťák tablet mobil laptop fleška-mp3-sluchatka. (5+5) Na sebe: šortky triko trenky ponožky. (4)

BALI -přílet-  Denpasar, Kuta

Po večeři s Donovanem, na kterou jsem místo v domluvených  7 dorazil v 10 večer, (nic se nestalo, přišel jsem akorát včas) jsem se odebral posledním metrem na letiště. Můj taxikářský den však neměl skočit. Na přestupní stanici se ozvalo hlášení, že poslední metro na letiště už odjelo. Takže nebyla jiná možnost, než opět sednout do žlutého City cabu a zaplatit podobně jako odpoledne asi 12 SGD. Letiště Changi je pravděpodobně nejhorší letiště na spaní, ve kterém jsem spal. (Uvědomuji si, že skoro na každém letišti, na které dorazím, trávím noc.) Ležet na studené zemi v klimatizované hale bylo natolik nepříjemné, že jsem oka nezamhouřil. Lavičky jsou chytře navržené, aby se na nich ležet nedalo. Když mě pustili do odletové haly, tři hodiny před odletem, která je pokrytá příjemným kobercem, usnul jsem na 2 hodiny.



Po příletu na denpasarské letiště v Bali mě čekal jeden šok za druhým. S vízem problém nebyl, za poplatek 35USD tvoří v mém pasu spolu s čínským pohledný pár. Venku nastalo drsné obklopení neodbytnými taxikáři. Zkoušel jsem cokoli, ale byli jako klíšťaťa. Protože jsem neměl ponětí, kam chci a co v nové destinaci dělat, jediné, co jsem chtěl bylo si v klidu sednout na lavičku s wifi signálem. Další věcí byla návštěva bankomatu. Ty uvnitř příletové haly jsem minul bez povšimnutí a zavítal k jedinému venku. A problém, peníze nevydal. Takže jsem se kolem hejna taxikářů stále pohyboval s úsměvem. Nebylo jak se dostat do města. Zkusil jsem to pěšky, což jsem si rozmyslel po první minutě a raději zavítal na druhý, místní, terminál do ATM centra. Výběr 1 500 000 IDR z účtu se zůstatkem příjemných 20 milionů indonéských rupií proběhl úspěšně. Navíc jsem narazil na pána, který mě udělal taxikáře na skútru za 50 000, což bylo 5krát méně (!) než kolik po mě chtěl taxikář v předchozím, mezinárodním, terminálu. Zavezl mě přímo před hostel, takže jsem krátce po poledni zalehl a probudil se, když už bylo sluníčko v západu. Zatracený teplo. Měl jsem pocit, že už jsem si v Singapuru konečně zvykl na tropické podnebí, ale na Bali, to je jiný kafe. Ačkoli teplota a vlhkost nejspíš podobná Singapuru, dneska byla vymetená obloha bez mráčku. Takových dnů jsem v Singapuru zažil jen pár (doslova). Aglomerace kolem Největšího města Denpasaru čítá podobně obyvatel jako Praha. Za celý den jsem viděl asi 5 chodců, ale bál se o život mezi tisíci skútry. Nevím, jaký dopravní prostředek je tu nejbezpečnější. Jít pěšky je doslova o život, jet na kole- i když člověk zvládne počasí- také, s autem se v úzkých uličkách nikam nedá dostat, městská doprava takřka vůbec není a poslední, zřejmě nejbezpečnější a mainstreamový prostředek, motorka, je svědkem desítek dopravních nehod denně. O Bali jsem měl úplně jinou představu, která se blížila turistickému letovisku plném cizinců, hotelů a vůbec komfortu na který jsme zvyklí. To bylo další z mnoha překvapení krátkého dne. Je to prostě Asie, jako každá jiná. Se vší špínou, nepořádkem, hnusnými baráky a miliardou pouličních vývařoven. Bydlení mám však fajnové, za zanedbatelnou sumu. Indonéské ceny jsou (zřejmě pokud se bavíme o fixních cenách a těch pro místní lidi nebo pro dobré vyjednavače stran cizinců) fanfárové. A strava naprosto famózní. K obědu jsem si dal rybu s rýží a 2 džusy za 29 000 IDR, cca 50Kč. Hlavní jídlo se pohybuje mezi 10-20 000 IDR (18-36 Kč) a nejlepší ovocné džusy, které jsem kdy pil jsou za 7 000 IDR (12Kč). Alkohol je však podobně jako v ostatních státech JV Asie drahý. Těším se do Číny, kde by mohly být české socialistické poměry. Pokud tahle infografika nelže. The Price of Beer around the World

Co se spojení s domovinou v následujících dnech a týdnech týče, pokusím se častěji doplňovat blog, ale sepisování postřehů a zážitků mi zabírá hodně času. Takže příslibem do budoucna je být opět častější, ale stručnější. Následující týden budu pobývat v Indonésii a předpokládám, že přístup k internetu mít budu, ale na skype hovory to moc nevidím. Co se následujícího pobytu v Číně týče, pokud se rozhodnu nebrat laptop, blog se mi bude psát špatně. A navíc, protože je pod společností Google, která je v Číně zakázaná, můžu mít problém s přihlášením a přidáváním příspěvků. Jako východisko doby budu možná donucen koupit si smartphone a tím mít internet, skype, mail pořád. Navíc na orientaci v cizích městech přijde nesmírně vhod.

Mějte se hezky.

Plány

Dlouho jsem se neozval, tak se napravuji. Tentokrát budu stručný z několika důvodů:

Za prvé se toho v uplynulých dvou týdnech mnoho nestalo, řekl bych, že už jsem se v Singapuru docela usadil. I na počasí jsem si už nějak zvykl. Začátkem měsíce jsem odevzdával ateliér, jak jsem uspěl zatím nevím. Rád sem ten projekt později vyvěsím.

Za druhé, dneska jsem byl na čínské ambasádě podat žádost o vízum. Jestli ho dostanu se dozvím ve čtvrtek. A následující dny a týdny budu mít hodně napilno. A o tom by vlastně měl být tento příspěvek. Takže v pátek odlétám přímým letem ze Singapuru na Bali. Tam budu několik dní válet šunky a navštěvovat místní chrámy a poznávat jedinečnou kulturu, abych se posléze přesunul na Jávu. Město Yogyakarta a jeho okolí mě bude hostit do konce listopadu. 30. listopadu poletím  zpět do Singapuru a aniž bych opustil prostory letiště, přesunu se do letadla do Hong Kongu. Tam budu trávit přibližně týden a bude-li má žádost o čínské vízum vyřízena kladně, v což hodně doufám, přesunu se do pevninské Číny. Plán cesty přikládám na mapce. Realita ale nejspíš bude trochu jiná, protože očekávám komunikační bariéru, která mi může cestování značně znepříjemnit.

Za třetí, do čtvrtka musím napsat esej o permakultuře, zjednodušeně řečeno o konceptu udržitelného městského zemědělství. Tu esej musím do zítra poslat na konzultaci. A zatím mnoho nemám.

Za čtvrté si sem zapíši pro svoji i vaši informaci ceny letenek. Vždy jednosměrné, jen s kabinovým zavazadlem.
Singapur - Bali 117 SGD (2100Kč, TigerAir)
Jakarta nebo Surabaya - Singapur okolo 50SGD (cca 900Kč), ještě nemám koupené. Asi počkám na čtvrtek a vízum. Nebo to koupím za chvíli. Uvidí se :-)
Singapur - Hong Kong 121 SGD (2150Kč, Scoot)
Peking - Kuala Lumpur 1561 CNY (5600Kč, AirAsia) - z KL pojedu do SIN autobusem

Tečkovaně náhled trasy po Číně. Šedá čára předpokládaná hranice
provincií kam se asi dostanu bez nutnosti dalšího letu. (Když si obr uložíte nebo
zobrazíte na nové kartě v plné velikosti, dostanete podrobnou a čitelnou mapu Číny.)

A na závěr k dnešnímu dni: jsem moc rád, že doma slavíte. A v hojném počtu. Takže za mě také zvedám červenou :-)

Foto Martin Přikryl, akce Chci si s vámi promluvit, pane prezidente! @Národní

Video: DVtv 29.10.2014 Špaček-Rusnok-Bursik-Ivanovičová

Shlédněte, prosím, tuto debatu. Občas se tu českými zprávami pobavím, ale tohle je skutečně těžký kalibr. Zejména první dvě části, které pojí vlastně stejná zásada. Neúcta a bezbřehost vystupování. Hodně těžko trávím, že člověk s tak "pragmatickým a evropským" názorem, ale jakešovským vystupováním byl 7 měsíců v čele země. A jeho nepovedený brácha tam bude ještě 3,5 roku (když se 'ten nad nám' slituje tak ne déle:-).  Na druhou stranu potěší, že i druhý tábor má zastánce. Tentokrát Bursík ustál debatu s obdivuhodnou bravurou. Kromě toho není těžké si najít postoj "tradičních západních demokratických zemí" a usvědčit Rusnoka ze lží. Přikládám první odkazy, které mi google nabídl. Vím, že se dopouštím nepřesností, neboť tak hezké jako na obrázcích to v realitě není, ale většinou jsou západní politici natolik vzdělaní, že když nemusí, tak jsou alespoň zticha. Ani od Zemana, ani Zaorálka na jaře nikdo podobná slova nepožadoval a našemu byznysu ve skutečnosti nepomohou tak, jak se říká. Proč by si Čína měla dělat starosti s nicotným (a navíc zbabělým) středoevropským státečkem? Avšak lidé, kteří si nedokáží udržet charakter, si nikdy dlouhodobě nedokáží udržet úctu druhých. A podobné to je se státy. Zvláštní je, že i lidé i státy se poté cítí podvedeni a ukřivděni. Jsem moc rád, že jsem mohl být osobně na minulém Fóru 2000 ve společnosti, kde byl Dalajláma čestným a vítaným hostem. V péči o národní povahu bych si pomohl příměrem. Většinou stojí malíři podobné úsilí, namaluje-li obraz bílou, nebo černou barvou. Přinejmenším štětec tíhne pro množství barvy, ne barevnosti pigmentu. Ale bílá černá daleko snáze, neboť její pigment potřebuje údržbu a ochranu před světlem. A přetřít černý obraz na bílo je na náročný a dlouhodobý proces. Malířem je každý, jehož slovo má dopad na širší veřejnost, která je tím ubohým plátnem. I když se stydím za signály, které vysíláme za hranice, největší škodu páchá naše malý hradní kancelář na nás samotných, českých občanech. Pěstuje v nás podobnou nedůstojnost a aroganci, která je jí vlastní. Bohužel to může dospět k politické ignoraci i té hrstky populace, která se o ni ještě zajímá. Proto je připuštění nějakého burana v černé (ano, černé ^) flísce ve společnosti, která by měla stavět na lidském, ne ekonomickém faktoru, nepřípustné. Rusnok se v debatě mýlí. První není oděv a strava, ale slušná společnost. Jinak bychom žili v tlupě pralesních lidí. A pro ně je někdy, jak známo, potravou i lidské maso. A také v nás každodenní excesy námi volených reprezentantů vyvolávají naprosto neoprávněnou pesimistickou náladu, která zmítá společností jako chřipková epidemie. Važme si, proboha toho, co máme. Lepší to být sice o pár milimetrů může, ale horší o několik kilometrů také. Tak vzhlížejme na vrchol a nesjíždějme z něho na saních. Připomínám příspěvek z minulého týdne. Ačkoli se metodika hodnocení dá zpochybnit, stále více než jasně ilustruje rozdíly. Čína se ve svobodě tisku umístila 175., Rusko je 148. a Česko 13. A Finsko první. Jen hlupák se učí od posledního a ignoruje metodu vítěze.

Oslavy obou samostatných republik, české i československé by mohly být i připomínkou oslavy kolapsu vrchnosti, spíše než udatnosti národa. Chybí nám trocha z povahy států vzešlých z "francouzských revolucí 1789". Husitskou povahu našich předků jsme už dávno vytěsnili.

Británie, Německo, Česko:
zdroje obr: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/asia/tibet/10485238/David-Cameron-sidelines-Dalai-Lama-as-he-heads-to-China-on-major-trade-visit.html http://www.dalailama.com/news/post/150-the-dalai-lama-arrives-in-dharamsala-after-ground-breaking-european-tour http://blog.foreigners.cz/brno-has-a-narrow-street-of-vaclav-havel/dalajlama/ 


Zajímavým paradoxem tohoto příspěvku je, že bych prosinec rád strávil v Číně. Ale to jen proto, že Finsko už mám za sebou :-) Mějte se hezky. J.

3 měsíce za mnou

Týden intenzivních úvah a nejistoty ohledně budoucích měsíců. Dnes se odevzdával formulář s předměty na další semestr. Po intenzivním snažení se mi podařilo získat snad zajímavé předměty a to spolu s dalšími důvody, které posléze uvedu vedlo k rozhodnutí zůstat zde podle původního plánu celý rok. Takže se omlouvám zejména třem holkám, podle věku aby se nehádali: Natálce, Markétce a mamince. Vánoce budu přečkávat kdesi v Asii.

Včera jsem měl zajímavou a otevřenou diskusi mezi čtyřma očima s vedoucím ateliéru o volbě předmětů a ateliéru. Můj vedoucí odjíždí na výzkum do Austrálie a v Singapuru končí. Ale vím, ze kterých kterých kvalitních ateliérů si vybírat začátkem dalšího semestru. Kromě toho jsem si domlouval studium předmětů krajinářské architektury s jejich garantem. Zaujal mne Detail design, takový náhradní ateliér zaměřený na návrh malých krajinných prvků, voda, mobiliář apod. Předmět asi bude náročný, tak musím počkat na první hodinu a rozhodnout se, mám-li na něj. Je pro magistry v krajinářské architektuře a moje znalosti v tomto oboru jsou zatím omezené:-). Ale další předmět, také magisterský, mám schválený: Planting design. Princip návrhu rostlin. Když jsem jim řekl, že vybírám mezi pěti předměty a když 3 z nich nedostanu, pojedu domů, milá paní na studijním se stala ještě milejší a po pár minutách mi telefonovala, že mi to tedy zapíše. Takže další předmět mám Strategies for sustainable architecture, zdá se klíčový předmět pro místní studenty, samozřejmě zavřený pro normální exchange. Takže přibližně čtyři kvalitní předměty z architektury mám a k tomu se pochlapím a přihodím si čínštinu. Pravděpodobně jeden z nejhorších předmětů na NUS za který mi ČVUT navíc neuzná kredity.

Vedle předmětů si musím do dalšího semestru přepsat cíle a přehodnotit způsob života. Zejména osobní disciplína je něco, na čem musím zapracovat:-) Mohu jen doufat, že konečně dostanu kolej a tím se mi některé věci usnadní. Dnes jsem opět asertivně apeloval, tak snad se věci posunou.

Teď mám před sebou cíl: odevzdat a obhájit ateliér v pátek 7.11. Další příspěvky tak přidám nejspíše zase za týden. Těším se na vás všechny a budu nadšen když někoho uvidím i dříve, než se vrátím. Takže, Maku, konečně se můžeš podívat na letenku:-). Omlouvám se za mé váhání.

WTA Finals

Poté co jsem dopoledne odevzdal studii porovnávající rozdílné pojetí lidské postavy v renesance a baroku (pokud máte chuť nahlédnout, sdílím). Poté ještě jedna blesková konzultace, oběd a dlouhá cesta na stadion.

První zápas hrála Šarapová s Radwanskou od půl druhé místního času. Zápas byl od začátku vyrovnaný, ale Ruska získávala navrch. V druhém setu za stavu 4-0 a 5-1 jsem byl naprosto přesvědčen, že Kvitová uhraje v dalším zápase alespoň set a tak postoupí do semifinále. Nicméně moji polští sousedé fandili tak urputně, až Polka zápas s Ruskou srovnala a dokázala vyhrát druhý set v tie-breaku. Předváděný tenis byl skutečně extraliga. Dlouhé výměny, agresivní hra na obou stranách. Ruska, jak je jejím zvykem, byla na kurtu svým vzdycháním snad i hlučnější než diváci o pauzách. Po chvíli se Polka přidala, a tak děvčata předváděla krásný, téměř pěvecký duet. Zápas zápas přesáhl tři hodiny hrací doby, už jsem byl v netrpělivém očekávání konce. Třetí sadu Šarapová opanovala a vyhrála zápas 7-5,6-7,6-2. Diváci podporovali vyrovnaně obě soupeřky a byly hluční a vytrvalí. Když se poté hrál druhý zápas, polovina odešla a bylo slyšet jen osamocené výkřiky a slabý potlesk. Jsem si jistý, že pokud jste se na zápas Kvitové dívali, určitě jste mě slyšeli.

Druhý zápas Kvitové s Wozniackou začal až po páté hodině a jak byl ten první krásný, tak na ten druhý se dívalo špatně. Ačkoli Kvitová začala slibně, pouze každý druhý míček skončil v kurtu. Hned ze začátku vzala Dánce podání, ale nedokázala náskok udržet. Dánka Wozniacká "pouze", ale zato stoprocentně, vracela míče. Byla vidět úmorná snaha a síla, jakou Kvitová do každého úderu dávala, ale celkový dojem ze hry byl jako druholigový zápas. Kvitová udělala takovou spoustu nevynucených chyb, až to začala být nuda. Wozniacká hrála na pohodu, protože postup do semifinále měla jistý. Při pohledu na snažení české tenistky jsem si vzpomněl na své zápasy ve stolním tenise, abych mohl dát Kvitové za pravdu, že typ hráčky jako je Caroline Wozniacká je asi nejhorší možný. Nějak to pasivně pinká, až to soupeřka pošle mimo. Přitom jí to do padá přesně do kurtu. Trochu tím trpí nejen ten aktivnější ze dvojice, ale i diváci. Zápas byl hotov po 69ti minutách. 2-6,3-6 Koukám na české zprávy a komentátor to shrnul hezky. Česká tenistka bohužel měla jeden ze svých dnů, kdy si je největší soupeřkou ona sama.

Být na Turnaji mistryň, vrcholu sezony ženského tenisu, a na vlastní oči vidět nejlepší tenisové krásky hrát nejlepší tenis (v prvním zápase jsem to štěstí měl, ve druhém už bohužel ne) je ohromný zážitek. Pohled na krásná evropská děvčata v šikmookém kontinentu je příjemný bonus. Singapur bude toto klání hostit až do roku 2018. Snad tu během té doby nevzbudí v místních vášeň k tenisu,který tu nijak populární není, neboť bychom se za pár let mohli dívat místo na Evropanky na Singapurky. A to by tak hezká podívaná nebyla. :-)

Ruská Maria

Polská Agnieszka

Česká Petra...

Dánská přemožitelka...

Předprostor stadionu,

...ten je chytře zapuštěný do země a terén je řešen v mnoha úrovních. Efektivní, rychlý přístup do hlediště.

Tak dneska dám rekord v počtu příspěvků, ale nejde se nepochlubit!!!

Zítra jdu na Šarapovovou s Radwanskou od půl druhý místního a poté Kvitovou s Wozniacki!

Nejdůležitější zápasy skupiny, teoreticky do semifinále může postoupit kterákoli z nich!

(teď už jen dopsat to zatracený baroko ať mám klid, nejradši bych si sehnal národní barvy na obličej, nevíte, kde se normálně prodávají? nebo kde bych v Singapuru sehnal českou vlajku? :-) )

Co dál?

Předešlé úvahy spolu mě spolu se skutečností, že mě čeká ještě nějakých padesát let produktivního života dovedly k zamyšlení, jak si vytvořit dobrou startovní čáru. Vezmeme-li v potaz množství stavební produkce v Evropě děleno počet architektů, vypadá to jako pekelný souboj o práci. V budoucnu bude navíc stavební produkce v Evropě klesat a většina práce tak bude na poli rekonstrukcí, památkové péče, možná se zvýší zájem o krajinářskou architekturu, jako je tomu v jiných vyspělých státech. Jak to ale asi vypadá v místech, kam se stěhuje (v předchozím článku zmiňovaných) 180 tisíc lidí denně? Kromě toho, v globalizovaném světě nelze žít tak dlouhou dobu s klapkami na očích a vnímáním okolního světa skrze ústa médií. Takže co dál? Možností mám tolik, až se mi točí hlava.

Poslední dobou uvažuji o tom, zda jsem cíl své mise v Singapuru už splnil a co mi případný další semestr může přinést. Když jsem byl v diskusi se spolužákem optán, proč jsem si vybral Singapur, zjistil jsem, že všechny důvody jsem si buď splnil, nebo splnit nemohu. Budu konkrétnější.

Poznat asijskou kulturu  mentalitu v neasijském Singapuru je téměř nemožné. Jediný způsob, jak toho dosáhnout je cestovat po okolí. V tom bych se měl v dalším semestru polepšit.
Učit se čínsky je náročné a kromě školního předmětu, na který si netroufám, jsem nenalezl jiný způsob.
Angličtina v Singapuru je natolik podivná a zjednodušená, že se tu do úrovně, jakou jsem si předsevzal, nezlepším. To lze jedině v USA nebo Anglii.
Kvalitní výuka je tu prostřednictvím evropských a amerických učitelů. Na druhou stranu, experimentálnějším pojetím jsou místní předměty daleko zajímavější, než jak se vyučují u nás.
Další semestr, kdy se budu věnovat urbanismu, bych nejspíše opět strávil v kvalitním ateliéru.
Také je o trochu větší šance dostat se na ubytování v kampusu.

Pokud zůstanu celý rok, bude mi zbývat odsedět přibližně 3 semestry v Praze. Povinné předměty máme jen v "prvním roce", druhý jsou jen volitelné, diplomka a tři ateliéry, diplomní seminář by byl další. (Promiňte mi to- naprostá debilita magisterského studia na FA ČVUT. Např. při studiu se zaměřením na krajinářskou architekturu to znamená absolvoval ve dvou letech řádného studia 6-7 ateliérů vč. diplomky a množství povinně volitelných předmětů.) Za volitelné předměty si přivezu kredity odsud, ateliéry mi uznají. Další semestr tady bych využil k daleko preciznější přípravě na přímačky do Edinburghu a Kodaně. Ale od září bych s největší pravděpodobností nastoupil v Praze a těžko bych se poté dostával opět ven, nebo bych si musel sám zařídit pracovní stáž na semestr od září. Respektive po roce studia v Praze bych vyrazil na semestr na pracovní stáž a poté si udělal diplom.

K návratu uvažuji z následujících propočtů: Ušetřený semestr mi umožní další účast ve výběrovém kole na Erasmus opět od září, kde bych rád studoval na UCL v Londýně (územní plánování), Strathclyde v Glasgow, nebo v Delftu. Ale výběr je značně nejistý. Po semestru na škole bych rád na pracovní stáž v létě příštího roku. (Pracovní zkušenosti mi zatraceně chybí.) Poté by mi zbývaly přibližně jen 2 semestry studia na ČVUT. A protože za nejdůležitější výhodu na startovní čáře považuji znalost cizích poměrů, po studiu bych mohl získávat pracovní a kulturní zkušenosti pobytem v zahraničí, protože, jak jsem uvedl, časové možnosti mi cestování ze Singapuru značně ztěžují. Samozřejmě v úvaze figuruje i rozdělení doby v cizině na kratší úseky a tak vás vidět dříve :-)

Nicméně stále více uvažuji o absolvování modulu krajinářské a a zahradní architektury, spolu s klasickým vzděláním v architektuře (1 titul, možnost dvou profesních akreditací). To by však znamenalo asi další dohady s ČVUT, protože se to mělo nahlásit před začátkem magistra a kdybych se vrátil a chtěl do toho nastoupit v půlce roku, mohl by to být problém. Také množství povinných předmětů v tomto modulu je vyšší, takže bych to za 3 semestry asi nestihl.

Rozhodnutí musím udělat poměrně rychle. Do konce října se zapisuji na předměty v dalším semestru. Pokud bych se vrátil, měl bych v listopadu a prosinci ještě minimálně 4 týdny na cestování po Asii, pokud ne, byly by to téměř 2 měsíce, po kterých bych se vrátil na NUS a přijel bych v květnu. O víkendu se podívám na vedoucí ateliérů, u kterých bych tu studoval urbanismus a nějak se rozhodnu.

Včera jsem byl na klavírním koncertu v koncertním sále přímo v kampusu. Průřez španělskou klasickou hudbou jsem si užil. Do zítra musím vypotit esej o zobrazování lidského těla v renesanci a baroku.
Zítra vyrážím na finále WTA. Zatím jsem nenalezl program, ale je vysoká šance vidět jak Kvitovou, tak Šarapovovou. Budu na, v Singapuru odpoledních, dvou zápasech dvouher přímo uprostřed hlediště. Tak se dívejte a fanděte Kvitové se mnou (doufám :-)).